Malá romantická dovolená v Itálii. Jaro 2019. Těším se, že zas využiju po delší době svou trochu zaprášenější italštinu, dám si několik panáků toho skvělého kafe, které normálně nepiju, ale v Itálii dělám výjimku, neb si ho můžu dát „na stojáka“ v kdejakém nárožním baru či kavárně tak dobré, že prostě neodolám, spočinu mezi tisíci let starými sloupy v Římě a možná konečně navštívím Koloseum, do kterého jsem se při minulé návštěvě před 10 lety nedostala. Taky si dám dobrou pizzu a těstoviny, které můj jídelníček obvykle moc neobsahuje, skleničku dobrého vína, ačkoli alkohol skoro nepiju. Dolce vita. Sladký život. Itááália, prosím inspiruj mne. Těším se. Mám 5 dní volna a jsem ready.
Znáte to. Máte plán a pak se něco stane a věci jsou jinak. Už na střední škole jsem zaznamenala, že jsem většinou bývala nemocná o prázdninách. Postupem času mi došlo, že se to děje proto, že tělo konečně „může“. Normálně jsem ho vždycky tlačila do takových výkonů, že „nebyl čas“. O prázdninách a dovolených najednou ano – a naše podvědomí to ví moc dobře. Stejně tak jako naše tělo ví, co sneseme a co už ne. A nemoc či úraz jsou ukazatelé, že máme nějaký nezdravý návyk, který tlačíme do extrémů a v nějaký moment to prostě „praskne“. Prostě se to projeví tak, že už si toho všimneme, že nás to zastaví… Zažila jsem to už několikrát, a přesto to přišlo zase… Protože se stále učím a zas jsem dostala svou lekci ve zpomalení. A v rovnováze ženského a mužského principu, kterou tolik potřebuje nejen celý svět, ale každý z nás.
Má dnešní historka začíná večer před odletem, kdy mi po semináři, který jsem vedla, zmizel telefon-nějak nebyl k nalezení. Odletět bez telefonu mi přišlo dost radikální, protože jsem potřebovala zařídit ještě spoustu věcí, ale nakonec na to došlo. Ještě jsem se ráno narychlo vracela domů pro náhradní „zařízení“, které by aspoň sem tam chytlo wifi, když už nemám simkartu a své číslo. A pak už bylo potřeba pospíchat na letiště. Dobíhala jsem autobus a chtěla naskočit do zavírajících se dveří. Všichni víme, že to není optimální způsob nastoupení do dopravního prostředku, ale většinou nám to projde. Respektive nepočítáme s neznámými variantami …a spoléháme na štěstí. Tentokrát to dopadlo tak, že mi autobus zavřel ruku. A rozjel se. Můj mozek i tělo zažily šok, kdy jsem nemohla uvěřit tomu, že se prostě rozjel. Byl to nový zážitek. Řidič mě zřejmě neviděl, ani žádný senzor nenahlásil, že vozidlo není ready k odjezdu.
Mozek pracuje jako počítač, který zpracovává data, která už má a vyvozuje z nich závěry podle naučených schémat. A pracuje velmi rychle. Já jsem z vědecké rodiny, tak v mém operačním systému běželo cosi jako: Můj otec, profesor elektrotechniky a robotiky získal ve světě spoustu cen za tlakové snímače, které tohle umí odhalit. Původně se o ně zajímal i dopravní podnik. Nakonec to evidentně neklaplo. Přesto jsem ale spoléhala, že nějaký senzor autobusy mají a také na nejrůznější bezpečnostní opatření, že mě přeci řidič „musí vidět“ ve zpětném zrcátku. Nemusí – i on udělal chybu. Autobus má odpich a za ruku skříplou ve dveřích mě smýkl po silnici a vláčel několik metrů za sebou. Skoro jako v americkém westernu, když spadnete z koně. Jen v asfaltové době. Během těch pár sekund a několik o kousek zpomalenějších dní později, kdy se mé tělo hojilo, mě napadlo spousta věcí…
Celý let do Říma jsem měla čas na obložení pohmožděnin ledem, které jsem získala v kavárně na letišti u překvapené baristky a čištění krvavých ran hygienickým ubrousky, které jsem si vyprosila v letadle (lékárničku neměli). Po příletu jsem se svou lámanou italštinou v lékárně pořídila stahovací obinadlo, abych vůbec mohla nějak chodit a pak několik dní pajdala po památkách, chvilkami mezi zuřivostí, že za to všechno může „záhadné zmizení telefonu“ a také mé mizerné „trpitelské sklony“, kdy si prostě podvědomě kazím čas, kdy bych si mohla užívat, mi docházelo, že jsem stále měla celkem štěstí a hlavně to postupně začínalo dávat smysl.
Původně jsem v Římě kromě romantické dovolené s partnerem chtěla navštívit i Vatikán a zabývat se ženskou polaritou v mužském církevním systému, kde ženy mají oficiálně místo pouze jako „hříšnice“ nebo „kajícnice“ zbavené své nevypočitatelné a nekontrolovatelné sexuální síly. Ke vzdělání mívaly přístup pouze jeptišky, výměnou za odevzdání své touhy Bohu. Panna Maria podle oficiálního překladu Bible počala a rodila jako panna – což ovšem dle překladu z hebrejštiny (jak jsem se dočetla v zajímavé knize Kořeny ženské spirituality od Terezie Dubinové, která se dopodrobna studiem Bible zabývala) neznamená biologicky panna, ale „mladá žena“. Příběh tím dostává nový, lidský rozměr…
Mnohé se mi také začalo rozkrývat objevením aramejského otčenáše, který známou modlitbu sdílí s velmi rozdílným nádechcem, než je církevní verze a vnímám v něm tu symboliku a smysl, které prapůvodní křesťanství, zdá se, mělo:
Srovnání překladů najdete zde.
Má slovenská část rodiny má silné církevní kořeny a mnohá zásadní přesvědčení, které jsou pro život zatěžující. Význam života muže a ženy se velmi odlišovaly. Otec – syn a duch svatý jsou trojice, kde ženy neměly příliš místo. I u nás v rodině historicky jen syn měl právo na naplněný život a vzdělání. Úkolem ženy bylo rodit děti a modlit se. Faktem je, že několik tisíc let neměly ženy možnost ani právo mnohé ovlivnit a za to období se vyvinul i velmi velký a potlačený vztek.
Mužskou zbraní je násilí, ženskou zbraní je pohrdání.
Právě ženská polarita toho všeho je pro mne osobně velké téma – asi nejen v tomto životě. Spousta potlačeného vzteku, který bylo potřeba zpracovat a rozpouštět a proto jsem se na tuto cestu, cestu za smířením, vydala. V dnešní době se emancipace značně posunula, ovšem hlavní motivací ke změnám je často stále právě boj a ten bývá destruktivní. Vnímám také, že se zapomnělo na energii matky země – ženskou polaritu – to, co je označováno za temné. Několik tisíc let se uctívala pouze nebeská, světlá, expansivní polarita mužská. A když něco potlačíš…
…před tím temným v našem životě nelze utéct. Lze to pouze přijmout.
Do Říma jsem odlétala 30. dubna. V den, kdy se u nás slaví „pálení čarodějnic“ – ne příliš šťastně (a pravděpodobně i cíleně) našroubované na původní pohanský svátek Beltaine, který oslavuje plodnost: polí, matky země, i tu lidskou. Ženy, které inkvizice označila za čarodějnice, byly často silné ženy, léčitelky, spojené s přírodou, které stály za svým názorem a nechtěly se vzdát své síly. Včetně sexuality. Zvláštní, kolik lidí doteď tuto genocidu nevědomě energeticky podporuje oslavou „pálení čarodejnic“ a to ještě v čas původního svátku, který má oslavovat plodnost.
Před těmi čtyřmi lety ve mne toto téma velmi vřelo a hledalo si cestu ke smíření. Popálená tentokrát od asfaltu, už mi stačilo upalování čarodejnic i mučednic. V Římě jsem pak chodila každý den do jiného impozantního kostela a pálila tam svíčky s modlitbou za zbytečně perzekuované ženy, za pozvedání vědomí a za tolik potřebnou rovnováhu mužského a ženského principu, ke které se potřebujeme navrátit. A také ať už mne pustí ten tisíce let starý vztek na tuhle záležitost. Ano, asi se jí mohlo původně předejít, kdyby se nezkorumpovalo původně laskavé učení jednoho muže s velkým srdcem a s partnerkou, Máří Magdalénou, která byla mylně označena za prostitutku a ženy tak uvrženy na „temný pól“ na další skoro 2 tisíce let. Na konci 20. století se věci uvedly do pohybu a papež uznal tento omyl a Máří byla „očištěna“. Navíc se má za to, že byla apoštolkou. Svět však nebyl v té době před více jak 2000 lety asi připraven na to, aby ženy zaujaly rovnoprávné postavení. Proto se historie udála tak, jak se udála. A jak jsme na tom nyní?
Dnešní svět tolik potřebuje vedle výkonné expansivní mužské energie, která nám všem vnitřně velí „pokrok, dál, víc, rychleji, mákni, stihni“ na stejnou úroveň postavit, vyzvednout, oprášit, uctít i energii ženskou, která nám našeptává „opečuj (se), zpomal, miluj, sázej, spolupracuj, respektuj přírodu a její cykly“.
Jedno další puzzle mé malé italské skládačky mi docvaklo v momentě, když jsem si na nádraží kupovala v automatu lístek na zpáteční cestu na letiště. Vedle mne stála Italka, která se zoufale snažila „biglietto“ pořídit též, ale automat jí nechtěl vzít bankovky. Společně s další ženou jsme utvořily „akční skupinu“, složily se v mincích na lístek na MHD, všechno klaplo a ona radostně vyrazila za památkami. Cestou mě ještě míjela a ptala se: „Kudy se dostanu do Vatikánu?“ Musela jsem se usmát. Tak přesně tam jsem nakonec nestihla dojít, ale vím, kde je.
Tahle malinká příhoda mne naplnila radostí, protože mi něco docvaklo. I přes to, že mě někdy zavalí vztek na minulost a zkaženost „lidského plémě“ a probudí se staré rány a zoufalost, spousta dobrých věcí se v mém životě stala díky tomu, že mi někdo poskytl pomoc. I na téhle cestě to byl led od kavárnice, náplasti od stevarda, dezinfekce, pasažéři toho autobusu, kteří nakonec přiměli řidiče, aby zastavil, takže jsem se po asfaltu vezla jen pár metrů… Nejsou to samozřejmosti, zaslouží si pozornost a kapku mé vděčnosti. A z druhé strany: nemusíme zachraňovat svět. Stačí, když uděláme sem tam něco malinkého, co je v našich silách, pro někoho kdo to zrovna potřebuje. V tom je kvalita lidství.
Pršelo. Neměla jsem chuť expandovat na poslední chvíli své poznání během za dalšími památkami, tak jsem na letiště dorazila o hodinu a půl dříve. A napsala tam tyhle své úvahy. Když jsem pak nasedla do letadla, pode mnou se rozprostíral Řím se svou několika tisíc let starou historií, všemi těmi kostely, ve kterých jsem našla ženské symboly jako yoni na stěnách Sv. Šebestiána (nemohla jsem se ubránit vnitřnímu zadostiučinění, úsměvu a prozření, že ženskou polaritu prostě nevyhladíš a co potlačíš…), muzea plná řeckých i římských nahých soch, rozbitých i v celku, množství lingamů, tedy penisů, které jsem viděla, daleko předčilo mou dosavadní životní zkušenost a já nějak ucítila, že stačí. Že už mi stačí ta zloba na všechny ty živé penisy, které jsem viděla, když jsem nechtěla, že jsem zažila v tomto životě spoustu sexuálního i jiného násilí i všechny ty vzpomínky, které se mi vybavovaly v meditacích jako zbičování, upálení, naražení na kůl… Byly tak reálné. Možná vzpomínky z mých minulých životů, možná jsem si je jen „downloadovala“ z globálního „pain body“ neboli vědomí utrpení našeho lidstva.
V letadle mi začaly téct slzy. Ale nebyly to slzy smutku ani zoufalství. Možná mi po všech těch modlitbách konečně došlo, že můžu. Ať už je pravda jakákoli, můžu pustit tu bolavou historii. I když moje tělo si ji na nějaké úrovni stále pamatuje a někdy se trauma probudí. Já můžu. Můžu být teď a tady a usmívat se s tekoucíma slzama na tváři, protože ať už ženství bylo jakkoli potlačeno, ubíjeno, znásilňováno, ponižováno, teď už je to na nás. Teď a tady. To, jak se každá žena o sebe postaráme, záleží na nás. Jestli dokážeme jasně vyjádřit své potřeby, zastavit útočníka, odejít ze situace, kde být nechceme, nenechat se ponižovat a hlavně zbytečně nesoupeřit …a spolupracovat. A nešířit dál nenávist a hněv. A dokážeme to, pokud nebudeme sedět uvnitř sebe naštvané v koutě a hovět si ve svém utrpení a historii. Je to historie a současná situace může být jiná. Žijeme teď a tady.
A jaké to teď a tady chceme mít?
Dagmar Volfová
Článek vyšel v letním vydání časopise Jóga Dnes 2019.
Lze jej sdílet bez úprav s uvedením jména autorky či přes tlačítko „sdílet“.
Transformační kurzy (nejen) pro ženy s tématikou vnitřního smíření najdete online zde a víknedové retreaty zde
