Od každého Novu znovu
a znovu pozoruji
jak Luna pomalu dorůstá

Cykly jdou stále do kola,
i když pro nás tak nějak ve spirále

Kroužíme okolo sebe na cestě Univerzem
Potkáme se?

Potkáme se sami se sebou?

————————————————-

Ptám se sama sebe, kde je ten Nový začátek – je to zimní Slunovrat, Nový rok, Imbolc nebo třeba každý Nov? S chutí využívám potenciál svátků spojených s přírodou a jejími cykly. Každý z nich je momentem pro zastavení se sama se sebou v rámci neustálého koloběhu. Zastavit se, zpřítomnit se, ohlédnout se, udělat inventuru …a jít dál. Někdy má člověk pocit, že se točí v kruhu. Však ano – životní cyklus je kruhový.

Cyklické chápání času je ženské chápání času, zatímco lineární je mužské – jít odněkud někam za nějakým cílem. A my, jak muži, tak ženy, máme v sobě oba principy, oba pohledy. Mně to napojení na cyklus – měsíční, roční, životní ve spojení s přírodou pomáhá najít větší smysl a porozumění mým vlastním rytmům a potřebám. I to, že ve fázi smrti, stařeny, kdy neoplodněné vajíčko odchází s menstruací, můžou přijít ve chvílích zastavení vhledy velmi vzácné a smyslu plné. Pokud se nikam zrovna neženeme a naopak setrváváme v klidu té momentální smrti. A s tou emocí, která zrovna je se námi. Přítomnost s tím, co je a pochopení cyklu: že až po tom, co něco přijmeme, může to odejít …a pak přijít něco nového.

Jóga je původně mužský systém: základní kameny jám a nijám, optimálně až na tom vystavěné nějaké ty asány, pranajáma, zvnitřnění, koncentrace, meditace a ta dovedená do dokonalosti, to je, prosím samádhí. Jasně daná osmistupňová stezka, kterou si obyčejný smrtelník může představit jako schody do nebe. Já si to představovala jako ultimátní „trek ke kapličce totální pohody“ a těšila jsem se, až tam konečně se svou každodenní mnohahodinovou praxí dojdu, všechno bude hotové, fajn, jasné, světlem prozářené. Budu si tvořit je milou realitu a budou se dít jen hezké věci, protože ty méně hezké si tvořím svým negativním přístupem, kterého bych se měla nějak zbavit. Jenže nemůžeš odseknout kus sebe. Když letmé záblesky jakéhosi osvícení skrz stoupající kundalini začaly střídat hluboké propady, přišlo mi, že je to spíš oscilace. Horská dráha. Nebo jako když si náhodně čmáráš po papíře a sem tam se to protne a objeví se smysluplný průsečík, střed. Bod nula. Neutralita, kde není ani dobře ani špatně. Prostě jen přítomnost. Celistvost.

Naše modrozelená planeta krouží okolo Slunce a to se pohybuje kamsi vesmírem. Jedeme si tedy oběžnou dráhu, ale ve spirále. Vnímám tvar spirály i ve vývojové křivce. Moje divoká vnitřní žena představu osobně-rozvojové přímky pozohýbala svými vlčími zuby, začala vnímat spirály v těle a přírodní cykly dostaly více pozornosti a respektu. Zima, smrt i menstruace jsou důležité momenty regenerace, introspekce. A slavná jarní únava nebo nedostatek energie už během první fáze cyklu, kdy přichází ten nový začátek a energetické našťouchnutí, často značí to, že v regenerativní fázi jsme se zanedbali.

Na konci roku jsem se cítila vyčerpaná, vzteklá a při dovolené s přáteli jsem se označila za „antireklamu na jógu“. Uvědomila jsem si, že v týdenní záplavě lidí a příběhů nějak ztrácím sebe. Přišla menstruace, byla zima – obojí je čas regenerace, kdy nechci a ani nemůžu podávat výkony. Chci být sama se sebou. Musela jsem si to připustit. A dovolit. Každá cesta sama na lanovce, kterou jsem si nadělila, byla meditativním momentem, kdy jsem rozmlouvala sama se sebou a svou emocí. Seděla jsem si tam se svým vztekem, frustrací, rozčarováním. Byly se mnou neb jsou mojí součástí. Jezdila jsem vlekem nahoru, na snowboardu dolů. Skoro jako horská dráha. Ale každá cesta nahoru byla jiná. Emoce jsou totiž někdy jako sendvič. V přítomnosti jsem pod vrstvou vzteku objevila velký smutek. Schovával se pod silnější energií. Až po tom, co jsem si procítila ten svůj hluboký smutek, mohla se objevit radost.

Testem a ukazatelem osobního rozvoje nejsou zajímavé stavy změněného vědomí ani preclík na jógamatce. Jsou to právě ty běžné situace. Někdy to jde snadno, voňavá zahrada plná květin a úsměvů, jindy na hromadě odpadků pliveme jed okolo a nemůžeme snést sami sebe. Zrovna to je ale moment, kdy potřebujeme té lásky a pochopení nejvíce. Sami od sebe. Dokážeme se přijímat, i když se sami sobě nelíbíme, nejsme oslněni tím, jak se chováme a jak se vyvíjíme? Neutralita. Bod nula je nový začátek.

Cílem jógy a tantry je sice osvícení, ale hlavní „úkol“ je stejně žít tady na zemi úplně obyčejný život. Tak k těm novým začátkům ať už nastávají kdykoli v roce nám všem přeji, ať jsme zas o kousek blíže ke své podstatě a nebojíme se s laskavou pozorností dotknout ani těch zamrzlých míst.

Dagmar Volfová
www.simhayoga.cz

Článek byl napsán pro časopis Jóga Dnes. Je možné ho sdílet přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace s uvedením jména autorky.

Share This