Již při své první cestě do Indie jsem se ocitla ve vesničce Dharamkot, kousek od sídla tibetské exilové vlády a nechala se zlákat na 10 denní „silent retreat“ v buddhistickém centru Tushita. Tenkrát jsem si vůbec nedokázala představit, jaké to je 10 dní nemluvit, vypnout telefon a počítač, dát si pauzu od komunikace s okolním světem a zabývat se tím, co se děje uvnitř. Ač obklopená dalšími 70 lidmi být jen sama se sebou, na nikoho se nedívat, hodiny denně sedět a meditovat (resp. se o to pokoušet), či poslouchat buddhistické učení o cestě k osvícení podle učení Mahayana tradice, jejíž hlavou je Jeho Svátost Dalajláma. A bylo to opravdu objevné. Najednou jsem začala zjišťovat, kdo ve mně vlastně bydlí. A v mojí hlavě. Překvápko neuvěřitelného koktejlu myšlenek, které často pramení z nezpracovaných a nevědomých emocí, uložených kdesi hluboko uvnitř.
Překvapila mě krása toho ticha přírody. Po tom, co všude v Indii narazíte na puštěnou televizi v každé pouliční dhabě, z megafonů se ozývá vše možné, neustále vás provází troubení aut, rikš, křik, barevné obrazy… jsem se ocitla v lese v podhůří Himalájí, kde hlavním rozptýlením bylo to, co se děje v mojí hlavě. A poprvé se tomu začala více věnovat. Faktu, že neustále na něco myslím a že zkrotit to kompulzivní přemýšlení není vůbec tak snadné, jak se zdá.
Běžně ani nevíme, že myslíme, protože to překřikuje okolní šum. Ale když je okolo více ticha, najednou to slyšíte. Často se bojíme slyšet, co je uvnitř, proto používáme nejrůznější utišovadla a ohlušovadla, která rozptylují naše smysly a tím naši mysl. Jdeme ven místo cesty dovnitř. Protože z toho, co je uvnitř, máme možná i docela strach.
20 minutové bloky meditací se postupně prodlužovaly, dny vlídně plynuly a nejoblíbenější činností bylo kromě poledního jógového rozhýbání ztuhlého těla jídlo. Klasika. Jídlo je vlastně nejvíce rozšířená droga. Něco, co používáme k tomu, abychom se utišili či zaplnili pocit prázdnoty. Jakousi formu poruchy příjmu potravy vlastně trpí většina světa, která žije v nadbytku. Buď se přejídáme, nebo naopak odmítáme tělu dát, co potřebuje. Jednoduché pravidlo praví: jez, když máš hlad a jez do polosyta. To je ale docela výzva. A tak tam sedím sama v tichu u snídaně nad svým banánem s burákovým máslem a marmeládou (ano rozmazlovali nás – tantrický buddhismus není asketický) a rozjímám o své schopnosti se ovládat. A učím se pozorovat to, co se děje v mé hlavě.
Krásné a zřejmé zrcadlo mám přímo před sebou – jsou to opice, které tu skáčou z větve na větev přímo přede mnou a v nestřežené chvíli mi ukradnou snídani, když si jdu dovnitř pro čaj. I jim chutnají banány s burákovým máslem :). A k opicím právě indičtí mistři přirovnávají naši mysl – její nezkrotnost a chuť dělat si to, co si zamane. Včetně kradení v naší vlastní hlavě. Kradení našeho Ticha.
Po 10 dnech vlídného skoro ticha v horské tibetsko-indické oáze jsem se vydala do opravdové divoké Indie a zjistila, že udržet si hladinu klidu mezi troubícími vozy a v lidských tlačenicích je opravdu vyšší level. Ale o tom to taky je. Tady je to divoký Východ, my pro změnu žijeme na divokém Západě. Všude je něco. Málo kdo si zvolí životní cestu v úplném ústraní. Většina z nás se prostě potřebuje naučit fungovat v tom divokém nezkrotném matrixu, ve kterém žijeme.
Patanjali nám zanechal učení o 8 stupňové stezce na cestě k plné realizaci, tzv. samadhi a kdesi uprostřed té stezky stojí tzv. pratyahara. Uvnitřnění. Umění soustředění směrem dovnitř. Kontrola smyslů a jejich vtažení dovnitř.
Naše smysly neustále přijímají vjemy, které upoutávají naši pozornost: zvuky, obrazy, vůně a pachy, chutě, doteky. Každý den nás zavaluje milióny smyslových vjemů a my je vstřebáváme. Mnoho z nás již nemá televizi či neposlouchá rádio, protože se snažíme omezit zvukový a obrazový informační šum, který nás vědomě i nevědomě přetěžuje. Přesto se ale například nevyhneme tomu, že v metru či u dálnice vidíme reklamy, postery, billboardy, které se nám snaží něco sdělit. Trávíme hodiny u počítače, brouzdáme na netu hladoví po informacích a místo telenovel teď sledujeme updaty na facebooku. Jsme online. Kontinuálně připojeni, a tím často odpojeni. Odpojeni sami od sebe. Stále přijímáme něco zvenčí. Je to potrava. I když o ni nestojíme, jsme krmeni, ale častěji tu potravu hledáme sami. Vede nás informační hlad, zvědavost, touha přijímat. Nejlépe všemi smysly. A náš mozek to vše neustále zpracovává a vyhodnocuje. Kompulzivně přemýšlíme. Nechceme se zastavit a spočinout. Není snadné tomu odolat. Náš život je prostě jedna velká informačně-smyslová žranice.
Umění pratyahary, uvnitřnění, předchází pokročilejšímu umění koncentrace, která pak přechází v meditaci. Meditace dovedená do dokonalosti, tzv. samádhí, je už stupeň pro ty nejpokročilejší. Pro nás „obyčejné smrtelníky“, kteří máme zájem o trochu vnitřního ticha, je předmětem zájmu právě uvnitřnění a koncentrace. U těch to začíná. Proto pokud se chceme vydat na cestu meditace, potřebujeme omezit některá rozptýlení. Pomáhá naučit se dělat naše běžné činnosti vědomě, kdykoli jen je to možné. Být opravdu přítomni tomu, co děláme, všemi smysly. Můžeme to praktikovat u jídla, chůze, sezení v mhd, mytí podlahy, nebo třeba krájení zeleniny. Cokoli se může stát naším osobním tréningovým hřištěm pro umění ticha, pokud tam nasměřujeme svou pozornost. Chce to jen trochu cviku. Začít se dá kdykoli. Nádech, výdech: teď a tady.
Od té doby svého prvního seznámení s meditací jsem za posledních 11 let tichých retreatů v Indii i jinde absolvovala několik. Každý byl jiný, osobitý a přinesl něco nového, za což jsem velice vděčná. Postupně jsem se přeorientovala více na jógovou tantru, meditační retreaty se z 10 dní protáhly i na 35 a z jednoho 12 denního tichého spočinutí se právě včera vrátila zpět do indické reality, inspirovaná k dalšímu zkoumání svých pocitů a mentálních pochodů.
Prázdniny v tichém ústraní jsou úžasný a intenzivní zážitek, který vřele doporučuji těm, kteří hledají restart a inspiraci. Přináší mnoho vhledů do zákoutí našeho vnitřního fungování. Nakonec ale v Indii nebo v Čechách či kdekoli jinde je to o neustálé snaze o umění vnitřního ticha v běžné divokosti. Naše vlastní interní opice nás neustále unáší a my ji musíme vytrvale vracet zpět do přítomnosti, jinak nás slupne i s banánem. Učíme se držet tu opici na vodítku, zjišťovat, jak funguje a co ji živí. A to je naše každodenní práce.
Objevujeme umění pratyahary, umění koncentrace, meditace, používáme dech, který umí zklidnit a dát vodítko mysli. Tantra používá i mantry a geomentrické obrazce, tzv. yantry, pracuje s božstvy, s rituály. Metod pro zklidnění mysli je celá řada. Kdykoli během dne se můžeme na chviličku zastavit, párkrát se vědomě nadechnout a „zpřítomnit“ do teď a tady.
A pokud jsme příliš zahlceni, je dobré upouštět. Průkopník a tak trochu tantrický rebel Osho byl zastáncem dynamických meditací pro vyprázdnění mysli a dostání se do těla. A když jsme neklidní, trocha vyskákání či vytančení může být prostě zázrak. Pak se vnitřní ticho nastavuje snadněji. Pro mne osobně jsou velkým dare techniky kontinuum movement – jemné zvučení až do buněk, kdy se do stavu meditace dostává opravdu celé tělo.
A k tomu tichu vede mnoho cest. Proto je pro mě velkou inspirací synergie různých směrů a možností. Tanec, jóga, tantra pravé ruky, příroda, tvoření. Sezení u řeky, procházky v lese. A barvy a kreslení. Třeba vybarvování mandal. Přestože osobně nejsem žádný velký umělec, měla jsem pastelkové období – všude jezdily se mnou. Je to snadné – mandaly, omalovánky pro dospělé, nás učí koncentraci a čistí mysl. Nebo si můžeme prostě jen tak něco nakreslit pro radost. Na papír, do písku, do hlíny v lese. A nebo si zatančit, zaskákat, jen tak sedět a dýchat, hledět do krajiny… Možností vypouštění toho, co je uvnitř a následného zklidňování mysli je nepřeberně.
Meditace (nebo minimálně snaha o ni) je neoddělitelnou součástí jógy a je přirozené, aby byla součástí i té fyzické asánové praxe – v každé pozici. Jóga znamená propojení. Když je naše mysl nezkrotná, jsme sami od sebe spíše odpojení. Proto pokud toužíme po józe, po vnitřním tichu, kdy se naše vědomí začne rozpínat a přinášet nám hlubší pochopení, vede nás to dovnitř. Do sebe, do zkoumání své mysli a zjišťování, že to, co se děje v naší hlavě vlastně nemusí být tak vážné, jak to obvykle bereme a ty strašidla, kterých se bojíme, jsou jen převlečená stará zranění a přesvědčení. Je to jen další matrix. V jednom matrixu žijeme, další si tvoříme v hlavě. A tyto matrixy spolu rezonují – odpovídají si. A my máme schopnost a neuvěřitelnou kapacitu s tím pracovat, pokud si dopřejeme denně alespoň pár minut ticha.
A pokud jste zastánci jednoduchosti, stačí si jen sednout do klidu, vypustit všechny představy, co o sobě máte, nechat je odejít třeba skrz chodidla do země, a pozorovat, co zbyde. Možná dojdete k tomu, že zbyde jen pravé Já. Neměnné, stabilní, schopné pozorovat. A v tom stavu vám bude jedno, co bude k večeři, jestli okolo troubí auta, co bylo včera a co vás čeká zítra. Prostě jste. A to opravdu stojí za to.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
K napsání tohoto článku mne inspirovalo několik pestrých pobytů v Indii, mnohé retreaty… A také úžas nad magií ticha. Vyšel původně tištěný v časopisu JógaDnes s tématem Jóga a umění (květen 2016).
