Můj příběh

a (nejen) jóga

Jóga pro mne nejsou elegantní jógové pozice, ale společník na mé osobní cestě a neustále se proměňuje její výraz tak, jak se proměňuji já. Má cesta vedla po studiích biochemie a potravinářské technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze a následném budování kariéry k výraznému zpomalení, když mé tělo zatáhlo za záchrannou brzdu a prostě vyplo některé okruhy. Bylo potřeba něco změnit. Hardware i software. V roce 2012 jsem opustila práci produktové manažerky a má cesta za (sebe)poznáváním mě vedla do různých koutů Indie, Thajska, Irska, na Bali a nakonec po letech zpět do Čech, abych pochopila, že možná nejzáhadnější cesty, které podnikáme, jsou dovnitř, do svého nitra. Ráda střípky z té cesty sdílím skrze společnou jógovou praxi a také v článcích, které najdete  v různých časopisech tady na mém webu. Odkazy na některé související články uvádím i přímo tady v textu.

Řekla bych, že původně jsem žila tak, abych svému příběhu unikla. Velmi výkonná ohnivá lvice milující pohyb, všemožné druhy sportu a téměř nikdy nepotřebující odpočívat. Utíkala jsem před velkou bolestí v podobě mnoha traumat, které se mnou šly už od dětství, ale já jsem se jimi nebyla schopná zaobírat. Nechtěla jsem je ani vidět. Zpomalení přináší to, že začínáme cítit. Když nás život zpomalí (například nějakým zdravotním omezením), je to možnost  zaměřit pozornost dovnitř a cítit. To ale není vždy jednoduché ani příjemné, protože uvnitř bývá spousta potlačených emocí a stará bolest. Proto obvykle utíkáme k nějakým činnostem, práci, jídlu, zábavě, sociálním sítím a touze po nových zážitcích.

Velkou část života jsem trpěla depresemi s pocitem, že nežiji ale jen přežívám. Nebyla jsem součástí kolektivu a běžným aspektem mého dětského a pak i studentského života byla šikana. V životním prázdnu bez opory jsem tak moc neměla ráda sebe, svůj původ a svůj život, že jsem už nechtěla žít. Proto jsem hledala nějakou radikální změnu a uvítala možnost jet studovat na VŠ na rok do Dánska (2005), kde jsem i přes množství zajímavých tragikomických příhod, na které je můj život bohatý, nakonec začala objevovat sílu, samostatnost a svou sebehodnotu. Nakonec jsem pracovala několik sezón i v dánské TV show (s pouhou minimální znalosti dánštiny i v přímém TV vysílání 🙂 ) a přes den pracovala jako uklízečka, abych si vydělala na studia. Mám ráda rovnováhu a integritu. Jeden den v krásných šatech s makeupem v TV a druhý den po lokty v toaletě dánského architekta. A stále si myslím, že taková je zkrátka barevnost našeho života: širokospektrální. Ne jen sluníčka a jednorožci, ale i hloubka, kterou nacházíme tam, kde bychom to nečekali.

Cestovatelských zážitků mám opravdu požehnaně – po Evropě i Asii. Někdy pomáhá vzdálit se na chvíli ze zaběhnutého prostředí a posbírat střípky sebe dohromady. Ani na cestách před sebou ale člověk neuteče. Naopak: je pěkně sám se sebou v plné „kráse“ až oči i rozum přecházejí 🙂 Jen mít ty nervy a odvahu ustát sám sebe.  Ať už to bylo na Islandu, kde jsem byla na pracovní stáži ještě v rámci studií, nebo v Kanadě, kam jsem se vydala studovat francouzštinu, abych si splnila svůj sen, nebo na Bali či Srí Lance, kde jsem později vedla jógové reteaty a nebo ty nekonečně transformační roky v Indii…  Ač vše cestování na fotkách vypadá zajímavě a romanticky, nikdy to nebylo jen růžové, přišly i nepříjemné zdravotní komplikace či úrazy, nedostatek financí a nebo prostě transformační procesy. Štěstí samo do klína nepadá. Je to spíš kontinuální skládání střípků dohromady. A v silných příbězích i těžkých chvílích jde o objevování okamžiků štěstí.

A jakou roli v tom hrála jóga? Na „pomalou jógu“ jsem poprvé zavítala již na VŠ, ovšem nebyla jsem ještě připravená zpomalit ani trochu a nebyla to láska na první pohled. A tak jsem volila něco dynamičtějšího a silovějšího. Po práci jsem chodila pravidelně na powerjógu ve fitku a zjišťovala, že se mé tělo i nitro cítí trochu lépe v každodenních povinnostech. Když jsem pak ale několik měsíců zůstala doma s ochrnutýma rukama, poslouchala na mp3 Čtyři dohody (protože držet knížku jsem nemohla), začaly se vyplavovat mnohé zapomenuté emoce. Mé Vnitřní dítě potřebovalo pozornost a péči, kterou kdysi nedostalo tak jak potřebovalo. A hlavně: pořád se mi vracelo to, že se mám věnovat józe, čemuž rozum odporoval: Ale jak? Vždyť se nemůžeš ani hýbat… 

Nakonec jsem opustila slibnou práci i přes intenzivní protitlak okolí, které ode mne očekávalo jinou kariéru a navíc pro mnoho mých příbuzných cesta jógy odporovala jejich náboženským přesvědčením. Pro mne ale všechny duchovní směry mají stejný základ, smysl, esenci, a to je aspekt života, kde vnímám opravdu jednotu. Súfismus, kabala, tantra, buddhismus nebo křesťanství mají stejnou duchovní esenci Bytí. A to je to podstatné. Vedou nás k seberealizaci, pokud se nezamotáme do osidel svých přesvědčení o tom, co je to „správná víra“. Náboženské obaly nejsou důležité. Různé cesty mohou mít stejný směr a cíl, ve kterém se potkáváme a učíme se respektovat i rozdílné preference a způsoby „cestování“. Pro mne chrám je nejen kostel, mešita či hindu či buddhistický temple (jakkoli tato místa ráda navštěvuji), ale i les či příroda obecně. Tam se chodím spojit se svou esencí asi nejraději.

Když jsem poprvé odjela na sever Indie, nejprve jsem pracovala jako dobrovolník v tibetské části Indie, učila se meditační techniky v buddhistickém retreat centru, navštěvovala přednášky Jeho Svatosti Dalajlámy a sledovala dále svůj záměr studovat jógu do hloubky a ke kořenům. A zjistila jsem, že to není až tak fyzické cvičení, ale cesta transformace. Byla to první z mých deseti mnohaměsíčních cest, během kterých jsem postupně studovala základy buddhismu v Dharamsale a tantrickou jógu v Rišikéši, absolvovala několik retreatů v tichu, zabývala se tibetskými procesy umírání a smrti, procestovala Indii křížem krážem sama vlakem (viz „indiblog“), studovala několik let tantru pravé ruky, navštěvovala satsangy osvícených mistrů v Rišikéši, strávila několik měsíců na ostrově v Thajsku, na Bali a také se odstěhovala na chvíli do Irska a spolu-založila tam jógové centrum. Jógovou školu jsem vedla i v Indii, v Rišikéši, kdy jsem si vyzkoušela jaké to je nejen v Indii studovat či cestovat, ale také pracovat.

Indie vás okouzlí, ale také nemilosrdně přinutí objevit v sobě i to skryté: ať už krásné, magické a okouzlující, nebo to, co považujeme za nevídané, tabu či odporné. Objevíte, s nevídanou intenzitou, co je to celistvost života. Indie naprosto zamíchá jakýmikoliv našimi přesvědčeními o sobě, o životě a tom co může nebo nemůže fungovat a pro západní mysl není snadné se přizpůsobit místnímu tempu i koloritu, zejména, pokud jen neprojíždíte památky, ale pokud tam i žijete a pracujete.

Intenzita jógové a meditační praxe neustále odhalovaly další a další nánosy mých přesvědčení, které bylo a je potřeba uvidět a integrovat. Kundalini procesy transformace. Byly to roky života na cestách, sebe studium i náročná šestiletá studia tantry pravé rukyStrávila jsem několik let v nejrůznějších částech Indie těmito intenzivními praxemi, s přestávkami v jiných částech světa, stále s nějakou mantrou. Jeden z mála žijících mistrů pravoruké tantry, Gurudží Maharádž (Rážkumar Baswar) v tradici ShivoHamTantry vedl během šesti let očistné půdži a rituální poutní cesty na magická místa v Indii pro desítky sádhaků (studentů duchovní praxe) z celého světa. Tantra pravé ruky se obvykle studuje mnoho let, šest let byla tedy celkem krátká a o to intenzivnější doba na pročištění energetických kanálků a mnohé z toho nebylo zrovna příjemné – procesy transformace mohou být intenzivní, dochází k pročišťování emocí a transformaci celé osobnosti skrze probouzení kundalini. Dovedl nás v procesu do bodu, odkud už každý pokračuje další roky sám svou osobní praxí a může i učení pravoruké tantry sdílet.

Výuka během studií v Indii probíhala mnoho hodin denně duchovní praxí – mantra meditacemi. Spali jsme jen pár hodin, muži ženy odděleně, nejprve na zemi v tovární hale v horkém středu Indie, protože náš učitel neměl zázemí pro výuku. Časem postavil ašrám, aby to nám, svým studentům ulehčil. Zápaďáci jsou jak známo mnohem méně odolní a více zpovykaní než indičtí sadhakové. Tradičně indičtí mistři žádné zázemí neposkytují. Pouze zadávají praxi a to jen těm vytrvalým, kteří opravdu vydrží všechny úkoly bez nekonečného stěžování si. Iniciace do praxe je vlastně velký dar, který není ale pro naše západní ego snadné ocenit.

Cestovali jsme na posvátná místa v Indii, kde jsme meditovali, třeba i v Kašmíru ve výšce 4500 mnm (a kde jsem zažila, co je to výšková nemoc). Stále jsme pracovali s dlouhými mantrami v sanskrtu, meditovali u yanter (magických obrazců) a s ohnivými rituály yagna (v češtině se přepisují jako jadžňa). Dělali jsme jiné rituály než v levoruké tantře. Žádné masáže nebo sexuální rituály se nekonaly. Naopak studia vyžadovala přísnou kázeň a období zdrženlivosti.

Pokud bych řekla, že mě má studia v Indii dostala na hranici přežití ať už finančně, fyzicky, nebo psychicky, je to určitě pravdivé tvrzení. Ale co jsem tím získala neumím vyjádřit. Také vděčnost, která postupně přicházela v nečekaných vlnách. Racionální inženýrka v procesech transformace.

Do toho jsem také sama vedla množství seminářů a transformační kurzy v Indii, na Bali, v Kambodži, ve Vietnamu a na Srí Lance… až mi nakonec chyběla pevná česká půda pod nohama, obyčejnost a střídání ročních období. Zkrátka návrat k cylickému, ženskému chápání času.

Protože jsem se narodila do rodiny s velkou zátěží ženské rodové linie a také s intenzivními náboženskými kořeny, dovolit si být naživu jako žena a mít hodnotu jako člověk je pro mou psýché velmi důležitý proces stejně tak jako léčení ženství jako takového. Od ostříhaných vlasů na ježka, asketického života, potlačování emocí, hodné holky, přes nejrůznější přístupy k tantře, k nošení sukní i na jógovou praxi a cestě k tomu, co pro mne vlastně znamená vnitřní síla.

S cestou za jógou a osobní cestu s jógou přišlo mnohé a já se i díky ní učím neočekávat a být opět zvědavá a zvídavá. Naslouchat svému tělu, dát mu pozornost a zpomalit. Zjemnila jsem přístup k sobě i k jógové praxi – osobní i lektorské. Věnuji se především tantrické józe, která zaměřuje pozornost dovnitř a proudění energie v čakrách, ohnivým rituálům yagna, tanci, léčení traumatu a jemným hravým technikám kontinuum movement, které probouzejí „živou vodu“ a bio-inteligenci těla. Učí mě zase si umět hrát a nebrat (se) zas až tolik vážně.

Mám pocit, že žijeme v době, kdy se pevné hranice mezi (i jógovými) směry stírají a my si tvoříme svůj osobní koktejl. Do mého koktejlu patří třeba i hořká čokoláda, spousta zelené barvy, ticho a procházky v lese. A také zpěv, hra na harmonium a tanec. Věřím, že je dobré namíchat si takový koktejl, který nám samotným chutná.

Namasté

Share This