Jdu centrem Prahy a přede mnou slečna v zeleném kabátě, který má přes celá záda napsáno: FOLLOW YOUR DREAMS. Vnímám nápis a říkám si: konečně móda, co má smysl… 🙂 Může inspirovat kohokoli, koho potká… Snad si toho lidé všimnou. Je tak skvělé jít za svými sny a nenadávat pořád zaseknutí ve stejném koloběhu!
…ale pak si říkám, proč asi jdu po ulici za ní zrovna já. Je snadné říkat druhým, aby následovali své sny. Také to dělám: říkám, píšu a snad i inspiruji druhé, proto, že jsem sama v tomto ohledu učinila mnohé, abych měla pocit, že si je plním: odešla jsem z práce, kde cosi ve mně velice strádalo a také vědělo, že tam se moje sny splnit nemohou, studovala a pracovala na různých místech v zahraničí, o kterých se mi, původně, doslova ani nesnilo. Mám „práci“, která mě naplňuje, a věřím, že je snad i tak nějak obecně prospěšná (když z ní vynechám své ego) a přesto tu mám zprávu: následuj své sny. Jaké sny ještě mám?
Kráčím slunnou ulicí mezi turisty a přemítám. Co je vlastně můj sen? Do hloubky. Co OPRAVDU chci? A první, co vyvstane, je: být uznaná. Aby moje existence byla uznaná. Ve společnosti, na zemi, na téhle planetě. Abych byla ok s tím, že vůbec vlastně existuju.
Toto uvědomění mě poměrně překvapí. Vždyť tu jsem, žiju, co je potřeba na tom uznat? Ptám se sama sebe, zatímco jdu na sraz se svým partnerem. Slunce svítí a já výjimečně nikam nespěchám. Jdu včas. Víc než včas a tak mám i ten čas pozorovat, co se děje uvnitř. Tentokrát ani u toho nejsem v meditačním „posedu“, ani v jiné asáně. Prostě jdu po ulici, v jedné ruce tašku s věcmi z jógy a v druhé počítač. Tíha těch věcí mě drží na zemi.
Proč tak potřebuji, aby moje existence byla uznaná? Proč tím, že jsem se narodila, nemám automaticky právo na svou existenci?
Nejsem, řekněme, úplně tak plánované dítě a všechno nešlo v rodině úplně hladce, což, jak víme z psychologie i z konstelací, mj. ovlivňuje nejen, jak se cítí „dítě-jedinec“, ale promítá se to i do našeho dospělého chování. Ale ať už jsme „chtění nebo nechtění“, něco z našeho dětství nás může nutit za každou cenu balancovat, vyrovnávat, snažit se udržet maminku a tatínka pohromadě, ve všem jim vyhovět, být hodné děti a pak hodní dospělí. Což se ovšem snadno přehoupne do vzteklého dítěte/dospělého, protože pořád nepřichází to ovoce, po kterém prahneme. Situace se nemění k lepšímu. Ani pochvala žádná, nebo je jich pomálu a stejně nějak nejdou do hloubky. Neproniknou až k srdci, aby to tam roztálo a celé tělo a vůbec ten jeden lidský komplex těl, ve kterém fungujeme (fyzické, energetické, emoční, mentální a kauzální) si prostě oddechlo a řeklo: ANO, OK. To jsem já a tak je to ok. Dělám to správně. Žiju správně, vypadám správně, myslím správně, vychovávám děti správně, komunikuji a vyjadřuji se správně, mám správnou práci, cvičím jógu správně atd…
V naší rodině máme spoustu úspěšných jedinců, medaile na mezinárodní úrovni, pořádané kongresy, světová ocenění a přesto, naplnění a štěstí chybí. Inspiruje mě to ke zkoumání rodinných vztahů, ačkoli mnoho předků už nežije, snažím se zkoumat příběhy, jak to v rodině bylo. V rodinné historii i jen tak „mimoděk“ získaných informací nacházím mnohá vysvětlení a pochopení těch někdy prapodivných vztahů.
A s jedním z prapředků je zvláštně spojen i můj život: když onemocněl a postupně opouštěl tento svět, pohnuly se šokem a smutkem nečekaně reprodukční systémy, cykly a já se na něj dostavila. Dle zachování rovnováhy populace je to vlastně normální – někdo odchází a někdo přichází. Ale miminko nerozumí téhle rovnováze, cítí jen ten smutek okolo a pak samo v sobě. A něco uvnitř říká: Já jsem to ale takhle nechtěla!
Na jisté, hlubší úrovni si ale volíme, co chceme. Na téhle, mělčí úrovni zatím nerozumím, proč jsem to někdy takhle asi vlastně chtěla (jinak by se to nestalo). Cestičky skrz vesmír jsou opravdu daleko za hranici naší představivosti a hlavně představě o tom, jak to „má“ být. Bez něčí smrti by tu nebyl ani život. Tentokrát to není jen „obecná“ teorie o zachování energie ve společnosti a rovnováhy proti přelidnění. Teď je to najednou osobní: bez něčí smrti by tu nebyl MŮJ život.
A tak nyní, v období štíra jdu zase ke kořenu věci. Ke kořenům odcházení, přicházení a znovuzrození, kterými jsem se intenzivně začala zabývat v tomto období před třemi lety v Indii v rámci studia Bardo Thodol a kurzu The art of Dying – smrt a umírání místo tabu jako inspirace. Inspirace i pro život. Ne náhodou, když stojí v konstelaci smrt, život ožije. Ví, že i ona je součástí té hry. Transformační hry.
A tak jdu ulicí a začíná mi docházet můj vztah ke smrti a životu. Že rodný list jako papír pro mě není povolení na existenci, dokud se nesmířím s ní: se smrtí, díky které jsem tu. Díky které teď můžu kráčet nádhernou podzimní Prahou a díky které si také můžu uvědomit do hloubi svých těl, že povolení na život si můžu dát jen já sama.
Dagmar Volfová
