Když se smažíte pár týdnů v Indii ve vlastní šťávě nehledě na chlad či vedro, napadne vás mnohé. Když to mnohé pak ještě projde přetřesem skupiny, která vám nastaví zrcadlo, a všichni společně loupete své falešné masky… Pořád vidíte před sebou černou díru, cítíte se jak černá díra, ale vlastně nevíte, co to je. A když se pak vydáte na 12 dní do Ticha meditovat a nořit se do hloubi svého srdce (ačkoli zrovna všechna pole okolo musejí obrábět traktory), přijdou další indicie. Zase se po tisícé babráte ve svých starých bolístkách a hledáte prapůvody svých aktuálních negativních tendencí. Tentokrát ovšem v přítomnosti osvíceného mistra – to má mnohé výhody a léčivý potenciál.
Každý máme množství tlačítek, která když někdo zmáčkne, bolí to a my reagujeme, dokud nenajdeme ty prapůvody a nerozpustíme, resp. nezvědomíme si ten spouštěč. Jak už to bývá – krásné dětství má opravdu málokdo, takže nyní máme každý celé moře skrytých bolístek – tlačítek. Ovšem to pravé dětství máme všichni. To pravé v tom, že kdyby to nebylo tak, jak to bylo, nebyli bychom to teď my, ale někdo jiný. A tak si popláčete a zároveň se zasmějete – popláčete, protože to fakt bylo hustý a zasmějete, protože vám dojde, že všechny tyhle věci mají právě ten největší transformační potenciál. Každé jednotlivé tlačítko.
Stejně tak jako když se vydáte na vytoužený 12 denní silent retreat s Misterem Sri Prem Babou o den později, protože vůbec nevíte jak zvládnout dramatickou situaci nečekaně spuštěné psychózy další české ženy, která pobíhá po Rišikéši, kde neexistuje psychiatrická péče a vám už docházejí síly. A tak místo meditace jezdíte po městě na motorce s policajtem a hledáte ženu v indické vřavě. Jehla v kupce sena. Tak trochu šílená žena v davu. A Indové se tomu smějí, protože tady to tak prostě je. Když se někdo zblázní, tak prostě pobíhá a lidem je to jedno. Energie v Indii zvlášť nyní v období KumbhMely jsou velice intenzivní a člověku se může spustit ledacos.
Připomnělo mi to oblíbenou knihu od Paula Coelha s názvem Veronika se rozhodla zemřít – 24 letá žena se pokusí o sebevraždu a probudí se v blázinci. Kniha pojednává o tom životě v blázinci a čtenáři záhy dojde, že to je vlastně jediné místo, kde se můžete opravdu chovat tak, jak chcete. Pak se to šílenství stává skoro záviděníhodné, že? Indové to už asi pochopili, proto se tu není třeba ani schovávat.
Život je opravdu nevyzpytatelný a nikdy nevíme, co nás potká. Jak trefně říká můj partner: palečnice se utahují. A čeká se od nás, že zvládneme víc a víc. Testy se zintenzivňují. A tak i já jsem si musela ve chvíli, kdy se mi psychotická žena vysmekla, utekla z nemocnice a naskočila na motorku k cizímu indickému muži, který ji odvezl neznámo kam, říct, že jsem tohle prostě nezvládla. Že nevím, co dělat a jediné, co můžu, je se modlit. Že snaha o kontrolu situace je prostě marná, protože jsou věci, které kontrolovat nemůžete. Když jsme ji pak po několikahodinovém hledání našli, moje nervy byly na pochodu. A pak jsem s těmi nervy na pochodu odpochodovala do Ticha. To se to meditovalo. Pár dní jsem jen těžko hledala jinou mentální zábavu než obrazy šílenství a náhodné výčitky, než došlo k akceptování oblíbeného a funkčního: je to tak jak to je. A další lekce v odevzdávání kontroly. Nicméně to bylo vše velice hluboké a objevné.
—
V knize Ježíšku, přines mámě punčocháče, jsem se kdysi dočetla dvě důležité věci:
Děti tu nejsou pro rodiče, děti jsou tu kvůli evoluci
Ženy přišly na svět, aby naučily muže milovat
(ovšem až časem mi došlo, že se to nejdřív musejí naučit samy)
A když jsem se pak vydala po satsangu s ShantiMayi, jednou moudrou osvícenou ženou, která zdůrazňovala, že nejen muži mohou docílit nejvyšších stavů vědomí, na své první jídlo do zahrady mimo meditační kemp, přišlo toto:
Říká se, že kam čert nemůže, nastrčí ženskou.
Ovšem ten nejvyšší čert je Lucifer, neboli Světlonoš.
Tím se pro mě vysvětluje, proč cesta ke světlu musí někdy vést skrz černou díru.
Zřejmě je to totiž průlet čertí prdelí.
Čertí prd-del je vlastně ctrt + alt + del. Osobní restart systému.
Uf. Teda spíš OM.
Asi to mnozí zažíváme. Svět opravdu je tak trochu šílený.
A možná skrz to šílenství zažíváme upgrade na Lidstvo 2.0.
Welcome back, dear light!
Skrz černou díru tě vidím pro změnu zas v nových barvách a kvalitách.
A po nekonečném průletu černou dírou vstávám a jdu 3 km podél proudu řeky na Moojiho satsang, který se dnes pořádá v rámci divokého přeplněného jógového festivalu, který ovládl „mé“ oblíbené město. Jdu si pro trochu té duševní stravy a motivace k dalšímu Mistrovi. Dosednu na připravenou židli mezi několik tisíc lidí a dávám si čas a prostor naslouchat a plnit jednoduché instrukce: „Vypusť všechny představy, koncepty, cokoli, co o sobě víš, vypusť to ven, třeba chodidly do země. A zkus cítit, co je vevnitř za tím vším.“ Tak to vypouštím a s tím Prázdnem jako by přicházela nečekaná hloubka ticha a klidu. Není potřeba nic odevzdávat ani nic doplňovat, natož kontrolovat. Ponořím se do Ticha a Prázdnoty a trvá to vlastně skoro celý ten satsang. Jdu z něj, pořád to trvá. Auta troubí, lidi křičí a mě to kupodivu nedělá vůbec nic. Koupím si tabulku čokolády a vlastně ani nemám chuť ji sníst. Chci jen tak být. Dojdu do svého pokojíčku a je mi jedno, že za oknem mám smetiště, kam chodí Indové kálet. Černá díra je najednou všude a nikde. Prostě jsem a všechno je tak, jak to je.
Dagmar Volfová
