Při poslední čtvrtletní cestě do Indie a studijně-učitelském rozjímání na březích řeky Gangy v obležení turistů, jogínů, prodejců všeho možného, indické televize a s pracovní verzí článku pro nový časopis Reportér jsem se opět, snad už posté, nad sebou musela zamyslet: Co to tu vlastně dělám?
Z pohledu spousty lidí asi nic moc praktického (jak to tak někdy hodnotí i mé příliš racionální malé já).
Nemám žádné speciální společenské postavení (opustila jsem komerčně úspěšnou kariéru produktového manažera), aktuálně žiju už třetí sezónu mezi Indií, Thajskem a Evropou, trávím dny experimentem na vlastním těle a mysli, kterému se říká jóga, a doma v Praze ale i ve školách v Indii a jinde, pro změnu cítím potřebu být dopravní prostředek pro to, co se mi podařilo načerpat nejen v rámci objevných cest, ale především z té cesty vnitřní. A proč to vše?
Když jsem byla s kamarády před pár lety ve Vietnamu, krmič mával krokodýlům před čumákem kusem masa, aby je dostal z vody a bahna a my si je mohli prohlédnout.
Já mám před tím svým vidinu jakési kapličky totální pohody (jiný termín mě tak nějak nenapadá), ke které se chci dostat. Ke které se možná všichni chceme tak nějak dostat.
Proč jsem se do toho pustila?
Protože už mě nebavilo se smažit ve vlastních emocích, změnách nálad, pozorovat jak moje tělo dostává zabrat stresem (a projevilo se to nejrůznějšími, moderní medicínou téměř nezařaditelnými onemocněními) a protože jsem prostě neměla pocit, že jsem svobodná. Ať už se nám to líbí nebo ne, žijeme v kleci, zlaté nebo železné, to je fuk. Klec našich myšlenek, představ, očekávání a nejhorší je, že tam jsme sami se sebou. Proč nejhorší? Protože pořád koukáme z té své klece ven, co se děje jinde a kdo co dělá a jak se k nám chová, to hlavní drama však není venku, ale vevnitř. A pokud nejsme zrovna spokojení s tím, co se děje, zdaleka nikdo jiný k nám nechová takovou neúctu a nevraživost jako my sami k sobě. To venku je jen zrcadlo.
V článku o modelce-chemičce, co vystoupila ze systému a teď učí jógu v Indii, který v říjnu vyšel v novém magazínu Reportér, jsem se při revizi z pohledu sebe, jakožto sebekritického čtenáře, vyloupla jako ne moc úspěšná modelka, znavená manažerka-chemička, holka ze slušné rodiny, uťápnutá rodiči, co si konečně, když začala pracovat a měla volnost, snažila vše vynahradit a dohnat dokud něco nedožene ke změně ji.
Možná ani tak nejde o to jak jsem žila, ale o systém hodnot a priorit. A právě ty jsem potřebovala přehodnotit. Jako manažer či učitel jógy, s alkoholem, masem nebo bez, v konečném důsledku jde o to, co Vám šrotuje v hlavě a co s tím děláte. Také se tomu říká rozšiřování vědomí.
Zvláštní, co se v člověku uděje, když se okolo jeho osobního příběhu něco děje. A tak, po telefonickém rozhovoru s reportérem a přečtením první verze článku, jsem se nad sebou, opět, potřebovala zamyslet. A zas z jiné stránky.
Posledních pár let se snažím nejen vystoupit ze systému, ale hlavně ze svého osobního drama, kterého jsem si užila docela dost. Kdybych měla shrnout svůj příběh do jednoho slova, napadlo by mě anglické „eventful“ aneb „pořád se něco děje“. Dřív i teď. Jediný rozdíl je, že když si to člověk tak nějak uvědomí, co a jak (si) dělá, je tu šance, že se to celé bude dít trochu harmoničtěji.
Přestože moc dobře vím, že očekávání činí jedno z dalších vnitřních dramat – naše lpění a chtění, která se nevyplní a pak jsme nespokojení, i pro mě je to neustálá výzva. Jde to i bez té nespokojenosti, ale jen pokud si to uvědomíme. A také pokud se rovnou zaměříme na něco vyššího než jen to, co chceme teď hned. Když máme cíl, cesta už se najde. A bude dost možná vypadat podle toho jaký ten cíl je a jaká je naše motivace. No, ale když jsem plna očekávání četla článek poprvé, tak mě zarazil – především tím uvědoměním, jak jsem lpěla a chtěla. Nejen dřív, ale i teď. Je to boj. Soukromá válka starých přesvědčení.
Tak o co mi teda jde? Možná podělit se o nějaký návrh plánu, jak se k té kapličce pohody vydat – stručný manuál pro spotřebitele. Manuálů jsou mraky, stejně tak jako možných cest, ale když už jsem u toho, tak se dělím o něco ze své kuchyně, kde se pořád něco vaří. Třeba se to bude někomu hodit a pak si uvaří také něco, co mu bude víc chutnat. 🙂
Pokud necítíme vnitřní naplnění, je potřeba něco změnit. A není nutné ani kvůli tomu zbrázdit kus světa. Stejně ten kus světa brázdíme sami se sebou, takže pokud víme, jak na to, můžeme klidně zůstat doma „u sporáku“ (nepíšu u televize, protože u té meditovat u běžných programů opravdu nejde. Ta do nás obvykle tlačí akorát extra snůšku informací, kterými už je náš sytém beztak zahlcen. Jak trefně říká Dušek: „Učíme se hovadiny a pak se je celý život odnaučujeme“).
A jak na to?
Nejdřív člověku musí dojít, že potřebuje něco změnit. A to může trvat. A přijít v jakémkoli věku a v různé podobě. Pokud fungujeme na „autopilota“ moc nemáme chuť se těmihle věcmi zaobírat. Takže někdy přijde situace, která nás prostě přiměje změnit nejen úhel pohledu, ale třeba celkově to, kam se koukáme.
Pro mě byla záchranná brzda kolaps fyzické schránky těsně před třicítkou, který mě donutil konečně nejen zpomalit, ale v zásadě zastavit. Zalézt do postele a číst. Četla jsem Čtyři dohody, pár dalších inspirujících knih, poslouchala také audio verzi The Power of Now od E. Tolleho (Moc přítomného okamžiku) a potkala jsem pár inspirujících učitelů a obecně zajímavých lidí jak v Čechách, tak na Západě i na Východě.
A ten inspirující člověk nemusí být vždy „oficiální“ učitel. Lekci, kterou zrovna potřebujete můžete snadno a rychle obdržet i tam, kde ji třeba nehledáte.
A naopak je dobré také vědět, že zdaleka ne každý (nejen indický) jogín je osvícená bytost – klišé kterému bezhlavě propadne kdejaký „hledač“ ze Západu na Východě a svěří se důvěřivě s touhou po poznání do rukou prvního, koho potká. „Důvěřuj ale prověřuj“ se vždycky hodí.
Třeba taková jóga je empirická věda – máte nějaké nástroje k dispozici (svoje tělo, mysl, emoce) a můžete testovat. 5000 let starý experiment, který má mnoho příznivců. Je ale také dobré vědět, že to není až tak o tom, co děláte s tělem, ale co děláte ve své mysli. A na to se často zapomíná.
Takže, pokud nejsme osvícení hned, je dobré nasbírat nějaké informace. Z knih, přednášek, setkat se s inspirujícími lidmi (dost často tak nějak „přijdou do cesty“, pokud jste „na cestě na poznáním“, ať už v jakékoli zemi). Pak oddělit zrno od plev – plev se vyskytuje hodně, takže hledání může mít i nějaké slepé uličky, ale to také může být součástí té hry.
Navíc cest je hodně a každému sedne něco jiného. Já si vybrala tradiční hatha jógu a tantru jako cestu práce s energií, meditaci a volný spirituální tanec, který dělá dobře mé duši a pomáhá s emocemi. A přírodu. Bez ní si to úplně neumím představit (a čím víc jí lidstvo likviduje, tím méně má vnitřního klidu). To je můj osobní koktejl, který si dávkuji dle potřeby a aktuální situace.
Jde o to najít něco, čemu se bude člověk nejlépe pravidelně aspoň pár minut denně věnovat (i kdyby to mělo být, krásně řečeno jednou milou inspirativní ženou, zacpání si uší a poslouchání ticha) a co mu pomůže ta nová moudra (ať už z knih, od učitelů, nebo svoje osobní) vstřebat.
Mně se osvědčily meditace a také „vstřebávání“ celým tělem, protože jsou věci, které prostě jen hlavou nevymyslíme. Takže donekonečna chodit na přednášky a číst knihy také může být slepá ulička. Chce to akci. Vnitřní akci. 🙂
A pak je důležité vytrvat. Ano, vytrvat. Opravdu to aplikovat na sebe. To je v zásadě to nejdůležitější a také nejtěžší. Může to být totiž někdy i docela boj: sám se sebou a svými starými přesvědčeními.
(Ohledně taktiky jak na ten vnitřní boj můžu doporučit třeba Pracovní knihu ke Čtyřem dohodám a praktickou knížku s poetickým názvem Ježíšku, přines mámě punčocháče od Marie Madeiry. A knihy E.Tolleho)
Ta hlavní cesta, kterou podnikneme směřuje dovnitř. Ne na druhý konec světa. Dovnitř do sebe. K tomu pravému Já, které se schovává za všemi těmi šlupkami a zdmi ega, těch našich osobních masek, o kterých si běžně myslíme, že to jsme my, které bráníme a bojujeme za ně a pro které nevidíme, necítíme a neposloucháme to, co je opravdu uvnitř. To Já, které ví.
…
Tak. Docela easy, že? Akorát, to vyžaduje určitou aktivitu a chuť k případné změně. A odvahu udělat krok (někdy do neznáma). Vzdát se přirozeného odporu a pokud třeba něco v životě nefunguje, zkusit to dělat jinak. Což dává smysl. Akorát, že když dojde na věc, máme tendenci se cyklit ve stejném chování a způsobu myšlení, protože to je to, co už známe, tak se toho možná chceme nevědomky držet. Takže je potřeba měnit od základu – jako když chcete něco opravdu vyléčit – nehasit symptomy, ale přijít na kořen nemoci a vrátit systém zpět do rovnováhy. Ne-moc je určitá slabost. Zdraví je tedy opak – je v něm moc, síla. Tak je to i s naší myslí, která má obrovský potenciál, ale abychom ho využili, potřebujeme s ní umět pracovat.
Měla jsem obavy, co na článek, který šel až na kost v oblastech, které jsem už chtěla vypustit z hlavy, řekne okolí a také tu byl fakt, že jsem se do toho telefonu „nevymáčkla“ tak, jak bych ráda (zas je tu to chtění… 🙂 ). Moje mysl si to opět dala tak nějak „nadivoko“. A tak nadešel i během mého posledního pobytu v Indii čas praktikovat to, čím (docela pěkně) článek končí – krotit mysl (kterou jógíní přirovnávají k divoké opilé opici) a trénovat spokojenost za každých okolností, protože o tom to opravdu je. Teď a tady.
! Pokud zrovna trčíte jednou nohou v bahně (i obrazně), pak ji samozřejmě vytáhněte ať můžete jít dál. Ale jinak je to o tom, co život dá. Dnes. Teď. Včera už bylo a co bude zítra netuší, upřímně, asi nikdo, tak co pořád řešíme?
Někde jsem nedávno viděla pěkný výrok: „Starosti jsou hned po nenávisti tou nejhorší duševní aktivitou.“ Mám s tím své zkušenosti. Opravdu to vyčerpává. Jako by vám tím něco ubíralo životní energii. A to něco je, ať se nám to líbí nebo ne, naše vlastní, neustále plánující a s minulostí a budoucností nespokojená šrotující mysl. A starostmi situaci nezmění.
Za sebe můžu říct, že to je neustálý trénink (hlavně té mysli) – opravdu pořádný, pro mě himalájský trek, ke kapličce totální pohody…
Takže spokojenost teď a tady.
Aneb jak se v závěru píše „v józe se tomu říká Santosha“.
