Jsem na cestě. Není to už o tom, že bych potřebovala často střídat světadíly jako kdysi, ale přesto cosi ve mně v kooperaci s Univerzem zařídili to, že tenhle článek píšu na konci listopadu v deset hodin večer indického času na chladném a větrném balkónu s výhledem na milovanou Maa Gangu …a dopisuji jej ráno po noci, kdy jsem pětkrát vstávala k synovi a nyní ševelení větru přehlušuje zvuk celodenní svatební diskotéky a sbíječky z nikdy nekončicích (re)konstrukcí, které v Indii probíhají.
Vydala jsem se sem znovu po několika letech pauzy na chvíli navštívit místa, kde se moje duše nadechne zase jinak než doma a vyživí a nasytí tu mojí indickou část. Tahle cesta je v mnohém jiná, protože po mnoha letech strávených v Indii jako samostatná jednotka jsem tu tentokrát se svým mužem a synem poprvé od jeho narození a má to jinou kvalitu a výzvy. Včetně hledání rovnováhy mezi tím, co mám ráda já, co bych chtěla dělat a jaké jsou potřeby rodiny.
Jsem na cestě pořád, i když sedím doma na vesnici kousek za Prahou, kde to mám také ráda, v křesle předčítám synovi dětské knížky, chodím po lese či věším prádlo. Jsem na cestě, i když jsem unavená nebo zažívám méně oblíbené (n)emoce. Ta cesta se nazývá sebepřijetí. Ano, je to proces. Není to tak, že si „to“ odškrtneme a máme hotovo. Po mnoha letech osobní praxe i práce s klienty na seminářích a retreatech si dovolím říci, že to je dokonce dlouhodobý proces plný zajímavých zákoutí objevování sebe sama.
Je to především o tom dovolit si být s tím co je, tak jak to je.
Neutíkat sami před sebou.
I když se vydáte do zahraničí nebo na jiný světadíl, pořád jste tam se sebou a svými programy a vzorci. Samy nezmizí. Být na cestě není o tom před něčím utíkat. Ta cesta, kterou mám na mysli ….je cesta k Sobě.
—
Na té cestě zažíváme věci příjemné více i méně. Naše touhy obecně směřují k tomu vyhnout se nepříjemnému a zažívat jen příjemné. Jakkoliv to může vypadat z příspěvků nejrůznějších koučů i lektorů všeho možného na sociálních sítích, že existuje stav dokonalého zenu, perfektně uklizených domácností, nádherných dovolených, dokonale (ne)vychovaných dětí a vztahů bez nedorozumění, je dobré vědět, že na sociální sítě nikdo nesdílí celou realitu. Jen pár obrázků a mouder toho, co sdílet chce. Je to každého svobodná volba a zároveň součást marketingu. Ale pro mnohé, kdo to čtou, to může být frustrující a udílet nezdravý ideál toho „jak to má být správně“. V realitě běžných životů i na vysněných dovolených či o svátcích nebo při každodennosti zažíváme i to méně příjemné. A cesta sebepřijetí je i o tom pozorovat to, že některé naše (sou)části ta realita někdy prudí. Že někdy cítíme odpor. Nebo se to v nás dokonce vaří. Umět si přiznat a rozpouštět tu hutnost, je součástí té cesty. A chce to odvahu. Některé části naší psýché, které se často s oblibou nazývají v různých duchovních přístupech buď nižší já nebo ego, s tím, že není vždy vše tak, jak bychom si přáli, mívají problém. Někdy ten problém natolik nechceme vidět, že na to jedna naše část, které můžeme říkat třeba duchovní ego, naplácne ten růžový ezo-slizík, že vše je perfektní, vše je vyřešeno a život už je jen surfing na duze v Karibiku. Vše hotové, dokonalé a růžové a na všechny životní otázky jsou odpovědi plné vzletného patosu … tak to bývá duchovní by-pass. Nyní velmi rozšířený.
—
Máme zažitou představu, jak by měly věci fungovat – jak uvnitř tak venku. Souvisí to s tím, jak jsme byli vychováváni, co máme nakódované, jaké hodnoty jsme převzali … a v jakých oblastech jsou naše zranění, místa nedosycení, doslova hladoví démoni a pocity méněcennosti. Nepochopené a nezpracované duchovní teorie k tomu někdy můžou přispět. Integrace toho, co je, tak jak to je, je proces zrání. Dozráváme k tomu, že můžeme být nedokonalí, unavení a že se věci někdy nedějí tak, jak bychom chtěli.
—
Před lety jsem v Indii viděla silný film, který mne velmi obohatil. Doslova způsobil vnitřní revoluci. Pouštěl nám jej v rámci studií léčení vnitřního dítěte osvícený brazilský psychoterapeut Prem Baba. Který je zároveň jeden z duchovních mistrů, pokračovatel línie Maharádžiho a Sacha Baby, kteří působili v Shri Sachcha Dham ašrámu v Rišikéši. Celá ta studia, přednášky, satsangy, daršany, dlouhé tiché retreaty a intenzivní semináře, které jsem tam za ty roky u něj absolvovala, byly určeny jako prevence právě výše zmíněného duchovního by-pasu. Položit základní kameny poznání lidské psýché, než se žák ponoří do duchovních teorií neduality či pokusu o pokročilé stavy vědomí. Ty přišly také, ale chtělo to přípravu. Bylo to o tom si přiznat, že máme nějaká vnitřní zranění a o tom, jak s nimi pracovat. Naše ego má okolo sebe tlustou krustu, skrze kterou se brání a bojuje se světem a až postupně se to vše rozpouští a transformuje. Pár večerů jsme se dívali i na tématické filmy. Tenhle byl o chlapci, kterému zemřela máma na rakovinu, on se dostal do pěstounské rodiny, která se o něj starala, jak nejlépe mohla. Laskavě. Jednou se ale pěstouni vrátili domů a našli dům úplně zpustošený. Chlapec rozbil všechen nábytek, vyházel věci, prostě našli to doma zdevastované. Něco ve mně se zatajeným dechem čekalo, co se bude dít. Máma pěstounka se ale jen na chlapce podívala a řekla: „Chápu, že se zlobíš.“
—
Celé tělo mi vibrovalo a začaly mi téct slzy. Slzy uvolnění. Po všech těch studiích, meditacích, tichých retreatech a transformačních seminářích si něco konečně dosedlo. Ano, je v pořádku mít emoce. Máme v sobě všichni tolik potlačených emocí. Hlavně vzteku. Málo kdo z nás měl osvícené rodiče, kteří by měli všechna svá emoční zranění zpracovaná, aby dokázali držet prostor pro své dítě a to, že má pestré emoční prožívání. Většina z nás zažila to společensky běžné: že se emoce třídí na dovolené a na ty nedovolené. Pozitivní a negativní. Oblíbené a neoblíbené. Chválené a zapovězené. Za ty neoblíbené často přišel i trest. Psychický a někdy i fyzický. A tak jsme si v sobě vytvořili vnitřní rozkol a vše neoblíbené, zapovězené potlačili. Způsobuje to obtíže zdravotní i životní. Spoustu nedorozumění ve vztazích. A má to tendenci předávat se dále. Doteď si na ten film ráda vzpomenu a někdy o něm mluvím i s klienty. A připomínám to i sama sobě, když zažívám nějakou nepříjemnou situaci či intenzivní emoci. Ano, teď se zlobím. Ano, teď se cítím frustrovaná, ano, teď mám pocit, že se mi něco nepovedlo. Pomáhá mi to i lépe zvládat mateřství.
Syn má teď skoro dva roky a je tedy ve věku kdy se mu intenzivně vyvíjí amygdala, tedy ta emoční část mozku. Emoce se střídají rychle a mají velkou intenzitu. Snažím se být chápavá, prezentní a neprojektovat své vnitřní záležitosti a procesy na něj. Jsem ale také jen člověk. Nezvládám to vždy dokonale. Zvládám to do té míry, do jaké míry mám dosycené své zdroje. Takže součástí toho všeho je rozhodně zdravá péče o sebe a své potřeby, abych tu (nejen) pro něj mohla být ve své síle.
Pár let po tom, co jsem absolvovala ta psychoterapeutická studia, se provalilo, že Prem Baba měl kdysi před lety poměr s jednou ze svých studentek. Způsobilo to otřes celé sanghy, tedy společenství lidí, kteří u něj studovali a následovali jej. Řada jeho studentů jej úplně zavrhla. Pro mnoho lidí je duchovní učitel něco jako rodič. Dovoluji si i tvrdit, že někdy je to i náhrada a idealizace rodiče. Pro mne tento zážitek byl velmi cenný: Ten muž s dlouhými bílými vlasy a vousy, který seděl na stupínku v bílém křesle v bílém oblečení, i on má své nezpracované démony a ani on není dokonalý. Jak úlevné. Ano, nemusel být na nás tak přísný, když sám nemá úplně uklizeno v svém vnitřním pokojíčku. Ale ze svého lidského pozemského pohledu mohu za sebe říci, že se mi na jisté úrovni ulevilo. Zářící postava v bílém byla asi jako paralela dokonalého kárajícího Boha, kterou jsem si přinesla z původní křesťanské rodiny. Projekce. Chtěla jsem být také dokonalá. Abych byla milovaná, konečně přijatá a kdo ví, možná, abych se dostala do Nebe. Postupně jsem to zprocesovala tak, že snaha o dokonalost je vlastně pokus o únik z reality. Ano, tu samsáru nemáme rádi. Ale žijeme v ní. Tak praktičtější než s tím bojovat, může být to přijmout. V konečném důsledku to stojí i méně energie. Ale je to tréning pokory. Naše ego tu nedokonalost totiž moc v lásce nemá.
—
V Indii jsem měla během deseti let možnost studovat různé přístupy u různých učitelů v různých částech téhle nekonečně pestré země. Tantrickou jógu, tantrický buddhismus, tradiční tantru … Každý přístup je něčím jiný a cenný. Mně osobně to dohromady tvoří takový můj osobní koktejl, který po letech integrace a trávení a propojení s osobním příběhem předávám dále tak, jak jsem schopná na své úrovni vědomí …a zdá se, že to je k užitku dalším právě na cestě sebepřijetí a to mne naplňuje.
Po dalším měsíci v Indii, kdy jsem oslavila Diwali v ShivoHam ašrámu u Gurudžího, svého učitele tradiční tantry, vrátila se na několik oblíbených míst a navštívila staré i nové přátele, jsem nyní ještě posledních pár dní před návratem domů tady v Rišikéši. Večer, když syn usne, chodím meditovat do Samádhí, místa kde působil a žil Maharádži, učitel Prem Baby. Vedle je hala, kde se konaly Prem Babovy přednášky a já tam i párkrát učila jógu jako sévu a brala jsem to jako poctu, že můžu. Dívám se na prázdnou zaprášenou halu, kde jsem absolvovala stovky hodin satsangů a přednášek vhledů do lidské psýché a práce s vnitřním dítětem. Mnoho z toho bylo pro mne velmi cenné. Nezavrhla jsem tedy ani tohoto učitele, přestože jej již aktivně nevyhledávám. I on je součástí mého příběhu sebe-léčení a cesty sebepříjetí. Dostala jsem vše, co jsem potřebovala.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Praxi vedoucí k cestě k sobě a k sebepřijetí najdete online zde a naživo na retreatech zde.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v lednu v roce 2024.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
