Milý roku 2017, koukám se v myšlenkách zpět a skoro nemůžu uvěřit, jakej to byl fičák. Touhle dobou na konci 2016 jsem byla v Nepálu. Sama. Po zajímavých peripetiích, kdy mě několikrát nechtěli pustit do letadla z Indie, ze které jsem musela odletět, protože mi vypršelo vízum… …měla jsem původně v plánu vrátit se domů, ale vše proběhlo jinak… …nakonec jsem přistála v Kathmandu …a to místo mi k mému překvapení dalo víc než jen nové vízum. Strávila jsem dny bloumáním po městě, v meditacích v tantrických chrámech a na smashanech, kde se spalují zemřelí. Sledovala jsem rituály očisty mrtvých těl a veřejné kremace. Chodila obklopená malomocnými, kteří na těhle místech žebrají. Setkání se smrtí bylo intenzivní v 2016 i 2017 blízké, vzdálené, bolavé, náročné i krásné. Určitý aspekt konečnosti čehosi je i konec roku – starý umírá a nový začíná. Stojí za to ohlédnout se a zjistit, co nechávám za sebou.
Důvod cesty do Kathmandu byl prostý. Indické vízum. Modlila jsem se a prosila úředníky indické ambasády, aby mi ho udělili ve zkráceném čase a já se mohla vrátit zpět do Indie, protože tam 3.1. začínal poslední blok mnohaletého tradičního tantrického výcviku (na který jsem původně neměla ani nervy ani peníze, ale…)… Po srdceryvném čase na ambasádě, kde mě znal už každý úředník, jsem nakonec 1.1. odletěla zpět do Dillí a odtamtud dolů do horkého středu. 35 dní v tichu na rituálech, stovky hodin meditací, spousta ohnivých rituálů, manter…. …a asi nejintenzivnějších 35 dní mého života. Zakončení 6 letého tréningu. Tantra pravé ruky se tradičně studuje 37 let. Pokud to máte stihnout za něco okolo 5-6 let, pak to bude, hm… pochopitelně, lehce zhuštěnější…. Zvláště ten intenzivní měsíční závěr. V podobném duchu se ale nesl celý rok. Ať už v Indii, na Bali nebo v Čechách.
Čechy jsou pro mě místem, kde se na chvilku zastavím – a pokud ne, tak se o to postará moje tělo. Rok 2017 byl celkem bolavý. Vím, že i pro mnohé další také. Zůstala mi na těle velká mapa jizev, která mě přinutila jinak vnímat mé tělo. Věci, které mi dříve vadily na mém těle, ustoupily do pozadí. Viděla jsem ty jizvy na nějakých 20% svého těla a chvílemi mě jímala hrůza a chvílemi měla pocit, že nyní konečně moje tělo vystihuje můj vnitřní stav. Spoustu jizev minulosti. Vypadám, jako když jsem svedla boj z příšerou z podsvětí a vrátila se zpět na zem. Možná, že i tak to nakonec je.
Jizvy mají jednu hezkou stránku – znamenají, že rány už se zahojily. Jizva je to, co zůstane po ranách nejrůznějšího rozměru a hloubky, a všichni nějaké máme. Viditelné nebo ne.
Z podzimních cest jsem si přivezla další prapodivné zranění, které mě opět přišpendlilo do postele a zastavilo. Potřebovala jsem to, zjevně. Život ve třech a více různých zemích je poměrně náročný a chce to čas všechny ty zážitky vstřebat. Dávno to není o tom, jaká exotická místa vidím, ale o prožitcích. Stále více si uvědomuji, že na jejich vstřebání je potřeba prostě čas. Krok po krůčku se toho děje spousta. A když se na sebe teď na konci roku dívám do zrcadla, vidím ledacos. Teď večer moji unavenou tvář, ze které smývám řasenku, protože jsem večer byla na opeře se svojí mámou a lístky mi věnovala má sestra (včetně té řasenky, kterou já divožena používám obvykle minimálně, ale je to milý upgrade ).
Jsem vděčná, za ty momenty doma, kdy si vařím jídlo, že si můžu vyprat v pračce, projít se v lese a za to, že můžu trávit čas se svými blízkými. A za tyhle hezké, celkem poklidné vánoce s rodinou. Ono to oddělení má někdy smysl – přeci jen, když člověk stráví více času v dálkách, někdy to může přinést nový nadhled. Mně to učí vážit si více těch jednoduchých věcí, které zažívám jen na tom určitém místě.
Zvažovala jsem, jestli má smysl se vrátit na těch pár týdnů do Čech, když zas za pár dní už zase odlétám… …ale mělo. Myslím, že tenhle rok mě posunul zase o kousek dál v tom, jak je to pro mě důležité. Moje samota i laskavá vzájemná péče a sdílení s druhými. Včetně mé rodiny. Nové vhledy a pochopení.
Už hezkých pár let se cítím jak dopravní prostředek – sem a tam a tam a sem. Asie, Evropa. Vozím mnohé mezi krajinami. Vědění, prožitky a zkušenosti z východu na západ, a jedince toužící po poznání východu pro změnu ze západu tam. Zní to skoro snově, ale je to vlastně velmi náročné – na energii, čas… …a (nově) mě to učí lépe se starat o sebe a svoje potřeby. Protože čím více člověk pracuje s lidmi – ať už je to jakákoli profese, tím více času potřebuje také na sebe. Tak to mám minimálně já. Skoro přitěžující okolnost je, když to, co děláte, děláte rádi. Pak se člověku nechce moc odpočívat. Ale je to potřeba. Mě to učí moje tělo. ) Za pár dní zas odlétám do Asie a kromě cestování se skupinou na Srí Lance tam pak na jiném konci strávím několik měsíců sama se sebou.
Milý roku 2017 tímto bych ti chtěla poděkovat za tu neuvěřitelnou jízdu. Nebylo to lehké, bylo to bolavé, ale je to asi jak (vesmírná) operace. Prostě cosi odřezává a vymačkává, co už se nehodí. Jako když vzniká diamant. Velký tlak a z bordelu se stane něco nového. Pevné, s vlastní strukturou.
Tak na závěr (nám) všem přeju, ať to opracovávání děje-li se – je jemné a laskavé
…a do roku 2018 ať nás stále provází Světlo a Síla ?
Krásný celý nový rok <3 <3 <3
Dagmar Volfová
