Když jsem si jednou v létě dovolila pokus o „retreat“ od své potřeby něco nutně dělat, být všem k dispozici a jen tak chodila lesy slovenskými i českými, došla mi jedna hezká věc. Platí nejen na putování po horách, ale i na putování životem. Sem tam člověk vyleze na kopec, zdolá vrchol, zadýchá se, posune své možnosti… Mít cíle je fajn. Jen není asi potřeba zvládnout hnedle všechny vrcholy – ať už na horách, materiální nebo duchovní. Pokud si dovolíme chvilku spočinutí cestou, rozhlédneme se kolem, možná uvidíme všude ty borůvky, maliny, ostružiny, mech… Prostě hojnost. Pro mě jako cílevědomou lvici, která vyrůstala v přemíře mužského principu a pod tlakem na výkon, to byl zcela nový objev, který jsem pak začala pomalinku implementovat do života. Nádech, výdech: nemusím, můžu.

Chceme-li si tu hojnost opravdu užít, potřebujeme udělat jednu věc: na chvilku zastavit. Zabrzdit v tom shonu stále za něčím, abychom si jí vůbec dokázali všimnout. Teď a tady. Pak se jde i lépe dál. Hojností pro mne osobně bylo vedle kochání se zelení, dýchání čerstvého vzduchu a spásání lesních plodin i celé mé letní zastavení na několik týdnů, které jsem si (konečně) dovolila po mnoha letech. Došlo mi tu, že pokud si chci užít hojnost na těle i a na duchu, jejíž součástí je pochopitelně i zdraví, potřebuji bez ostychu do svého plánovacího kalendáře zahrnout i patřičně velká okénka pouze k tomuto účelu. Ano, hojností je pro mne i čas regenerace. 

Obecně se pokládá za poměrně běžný přístup k životu to, že se pořád něco musí. Musí se všechno zvládnout, někam to dotáhnout, musí se zaplatit účty, mít dobrou práci, která hlavně uživí, mít něco tak, jako to mají ostatní (včetně rodiny, cestování atp.). Musím a chci se staly životními hesly. Navíc v dnešní době máme sociální sítě, na kterých se vše možné i nemožné velkolepě sdílí. Až z těch slavných sociálních sítí můžeme podléhat depresi či méněcennosti. V takových momentech se hodí jako první pomoc otočit svou pozornost od obrazovky či displeje dovnitř do sebe a najít něco, co už mám. Za co můžu být vděčný(á). A také uvědomění reality, že všechny sociální sítě nabízejí vlastně jen vybrané obrázky z reality show.

Mít a zvládnout není vlastně nic špatného, ale pokud je motivace či situace taková, že nás sžírá, svazuje a táhne dolů, má to něco společného s vnitřními přesvědčeními, která umí blokovat radost, štěstí …i hojnost.

Asi jsme už všichni někdy slyšeli věty typu: „Bez práce nejsou koláče“, „Co tě baví, to tě neuživí“, „Život je dřina“ atp. Nejrůznější zaklínadla, která si my lidé nasadíme do hlavy a podvědomě jim věříme. Jsou to velmi silné programy, které ovlivňují naše proplouvání životem. Proto je dobré si všimnout, jaké věty nám běhají v hlavě – co si do toho života vlastně kódujeme. Jaká semínka sázíme do své zahrádky. Jedno pěkné o dření mě už také hezky rozseklo. Když jsem před pár lety na závěrečné ceremonii Guru půdža přebírala od svého učitele certifikát o ukončení pětiletých studií tradiční tantry, blesklo mi hlavou, že jsem pro to ty roky v Indii šla až na dřeň. Certifikátů nejrůznějšího druhu mám již nasbíranou řadu jako mnozí jiní, tenhle má pro mne ovšem jinou váhu. Nejen tím, že je to těžší měděná deska a na ní vyryt v sanskrtu výčet zkoušek včetně mého nového jména Kala Aryavrat a „vice guru position“, ale i pro všechno to, co bylo nutno za ty roky přestát. Jako v hrnci, ve kterém se vaří marmeláda, ve mne se vařily střípky vzpomínek na všechny ty náročné zkoušky typu výcvik Kurandery, nekonečné sadhany (meditační praxe), poutních cest, nepohodlí. Prostě jsem měla pocit, že jsem tomu dala všechno a víc, než bych kdy předem dokázala odhadnout. A vlastně jsem předem vůbec netušila, kolik času to zabere a že na konci bude nějaký certifikát. Indian style. Nikdy nevíš, co tě čeká a co dostaneš. Poklekla jsem k nohám učitele, převzala certifikát, tedy měděnou desku, a když jsem se zvedala, napadlo mě: tak pro tohle jsem potila krev. Deska se mi rázem vysmekla z rukou a dopadla na můj palec u nohy. Ano, nakonec jsem zaplatila krví – protože jsem si to tak (evidentně) přála. Ta moje hořká pachuť předtím byla cosi o trpění, vydření, zasloužení si, sebe hodnotě, mučednictví a vůbec. Zase další má vnitřní de-konstruktivní hra, co se chtěla prodrat z podvědomí do vědomí, abych si jí konečně všimla. Stalo se. Jak myslíš, tak žiješ. Děkuji. Dostala jsem víc, než jsem si dokázala představit.

Když jsem po VŠ nastoupila do práce, měla jsem jasný cíl: vydělávat dost peněz, abych konečně byla nezávislá. Měla jsem představu, kolik by to mělo být a i proto jsem nepracovala přímo ve svém oboru biochemie a potravinářské technologie, protože jsem věděla, že platy ve výzkumu jsou nízké. V naší vědecké rodině se hodně opakovalo, že nemáme peníze, mnohé si „nemůžeme dovolit“ a já se vzepřela, že takhle už žít nechci. A šlo to chvíli docela dobře. Vydělávala jsem dobré peníze, měla služební auto, super notebook, iPhone, jezdila jsem si na služební cesty… Cítila jsem se svobodná, výkonná a úspěšná. Dokud nepřišlo něco, co intenzivně zatřáslo mým hodnotovým systémem. To bylo přesně před 9 lety. K tomu se přidaly nejrůznější zdravotní problémy, které už nešly přehlédnout. Úplně mě zastavily. Krize je nositelem transformace. Pokud nám to dojde, je to pro nás velký pomocník k tomu, něco změnit. U mě plakala někde uvnitř duše a hledala naplnění. Jen v honbě za penězi ji nenašla. Tak co dál?

Á la název knihy Mnich, co prodal své Ferrari, kteréžto jsem teda neměla, ale jinak to bylo trochu podobné, propadla jsem hledání duševního naplnění. Moje našetřené peníze rychle mizely, až se úplně rozpustily ve studiích jógy, tantry a zkoumání lidské psýché. Z úspěšné manažerky jsem se ocitla vlastně bez domova pořád někde mezi Asii a Evropou. Dokonce jsem se dostala do stavu, kdy jsem už ani neměla z čeho zaplatit sociální a zdravotní pojištění. Sem tam mě přepadalo zoufalství, k čemu to tedy všechno je, že když posloucháte volání duše a úplně se do toho položíte, najednou jste úplně na dně zase jinak? Extrémně psychicky i fyzicky náročná mnohaletá studia v Indii, Thajsku i jinde. I do toho celibátu jsem se na pár let uvrtala. Měla jsem pocit, že dělám maximum, ale jedna krize střídala druhou. Vlastně to bylo velmi náročné transformační období, i když navenek podle krásných fotek z cest to třeba tak nevypadá. To nejdůležitější se děje uvnitř. Začalo mi docházet, že v té snaze a touze po duchovnu jsem si přestala vážit materiálna. A chtělo to trochu rovnováhy. Duchovní a materiální jsou totiž jako dvě nohy, po kterých chodíme. A jak známo, po dvou se lépe chodí než skákat po jedné….

A tak jsem se před několika lety rozhodla, že potřebuji ještě něco změnit. Někde něco přepnout, protože to něco ve mně mi brání vlastně se nejen uživit (což se mi chvílemi vedlo a chvílemi ne), ale že ten podivný vnitřní hlad potřebuji vyřešit. I přišly mi do cesty konstelace. Zajímavá to metoda. Finanční přesvědčení se míhaly jedno za druhým. Vlastně jsem za ty roky díky spolupráci s Janem Bílým viděla konstelací na nejrůznější témata stovky. Ano, promlouvají. Skrze příběhy druhých lidí vidíte obraz i svých přesvědčení. Získáte odstup jako při pohledu na divadelní představení. A může to být velmi inspirující a podnětné. Na přetřes přišly i rodové linie neb mnohé si neseme od svých předků včetně vztahu k majetku. Například pro některé duchovní směry jsou peníze považovány za nečisté. Přesvědčení, že nekomerční a chudé je čisté a ctnostné, bohatství nikoli. Potřebovala jsem od základu přehodnotit můj vztah k penězům, ale i ke svému tělu a vlastnímu přístupu k hojnosti – co to pro mne vlastně znamená. Někdy to je i tak, že to, co nám brání v hojnosti, je třeba i duchovní pýcha.

Skrz konstelace i další zajímavé cesty do hlubin své psýché, chození po lese, tanec a kontinuální osobní jógovou meditační praxi, na kterou jsem se snažila nezanevřít zejména ve chvílích propadu, se začalo ledacos uvolňovat. Rozpouštět. Když si člověk některé věci uvědomí, může je postupně pouštět a rozpouštět a život se mění s tím. Ze stavu „musím a chci“ se přesouvá do „můžu“ a to je na tom to hezké. Měkčí. A hojnost má pro mě měkkou, plynoucí kvalitu.

Někdy je čas práce a někdy je čas odpočinku. Někdy najdeš poklady jen tak v lese, někdy dlouho svědomitě opečováváš zahrádku, než na ní něco vůbec vyklíčí. Jsou časy, kdy se urodí a časy, kdy země odpočívá, regeneruje, aby se zase mohlo zasít, pěstovat a sklízet. Orala jsem do hloubky, vyndávala balvany, sázela semínka a někdy ani nevěděla, co sklidím. „Nesklidíš mango, pokud sázíš citrón“, učili mě. Někdy přijde po dlouhé práci úspěch, který je krásné si užít, ale je to i tréning v nedržení. Jednou jsi dole, jednou nahoře…

A jak trefně pokračuje známá česká píseň: „Život plyne jak voda a smrt je jako moře. Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později. Kdo v životě miluje, ať neztrácí naději.“ Máme v ní i připomínku Aparigrahy (nelpění) na tom hezkém, ale ani na tom náročnějším, neb je dobré si uvědomit konečnost všeho. A jedním z kouzel hojnosti je pro mne i láska, která se nám proplétá životy v různých podobách. Mocná to čarodějka, která svým působením mění ledacos. Když miluješ to, co děláš a svůj život takový, jaký je, vesmír se usmívá. A když se uvolníš, pustíš se toho, co tolik držíš a dovolíš jí vstoupit do života, přijde s ní třeba i hojnost.

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

(článek vyšel v roce 2018 v listopadovém čísle magazínu Jóga Dnes)

Prožívání a vpouštění hojnosti do života se ráda věnuji nyní do hloubky – somaticky v těle i v hlavě v rámci finančních a dalších přesvědčení. Tomuto tématu je věnován i víkendový workshop Jóga, tantra, konstelace na téma Hojnost 25.-27.9.2020, který vedeme s Janem Bílým 

Share Button