Co je vlastně moudrost těla? A kdy a jak ji zrácíme či nalézáme?
Tím, že se narodíme do nějakého prostředí, rodiny, společnosti, zaujmeme podvědomě tvar, jaký je nám nabídnut. Fyzicky, mentálně i emočně. To je i kvalita druhé čakry, nevědomí a naše podvědomá snaha někam patřit a vyhovět svým nastavením a chováním okolí. Zapadnout. Být přijatelní, být přijatí. Postupně v sobě potlačujeme vnitřní signály, které nám říkají, co potřebujeme, protože potřeby okolí jsou jiné. A také jsme oceňováni jen za to, jaké hodnoty vyznává právě to naše okolí. Uvnitř nás může pak vzniknout rozpor mezi tím, co vnímám, že potřebuji, co je správné pro mě, a tím, co potřebují druzí.
V rámci toho, abychom přežili, se snažíme těm okolo co nejvíce vyhovět a zavděčit. Ono to lidské mládě, když se narodí, moc toho samo nezmůže. Je naprosto závislé na tom, že ho někdo bude živit a obstarávat. A tato závislost je časově mnohem delší než pro jiné živočišné druhy. Od rodičů, vychovatelů, učitelů, přijímáme potravu pro výživu těla i potravu informační, tedy řadu přesvědčení o fungování světa, programy, které postupně převezmeme, podvědomě jim věříme a řídíme se podle nich. Přestože s něčím třeba vnitřně nesouhlasíme, naučíme se postupně přijímat vnější impulzy jako ty správné, pravdivé. A zapomene na to vnímat SEBE. Jsme vlastně od sebe odpojení a tím stále v napětí a v očekávání, co přijde zvnějšku.
Sebe-hodnota a sebe-důvěra
Je poměrně časté, že si zvykneme na neustálou kritiku toho, jací jsme, a pak se i v dospělosti kritizujeme a nevěříme si. Cítíme se nemožní a bezcenní. Nízká sebe hodnota a sebe důvěra má kořeny obvykle už v raném dětství. Jednou z příčin je to, že i naše rodiče si nesou toto schéma chování od svých rodičů a trauma se předává z generace na generaci, dokud není vyléčeno.
Další důvod kritiky a tím nízké sebehodnoty a sebedůvěry může také být rozpor hodnot: okolí vyžadovalo něco jiného a vyznávalo jiné hodnoty, než jaké jsou naše kvality. Kořen problému je tedy rozpor mezi tím jaké kvality my máme a čemu dává hodnotu okolí. A tím se snadno můžeme cítit jako ne-hodnotní. I naše v mládí nedoceněné kvality můžou však být někde užitečné. Jen je potřeba najít takové prostředí, kde je jejich hodnota oceněna. Tím se tvoří sebe-hodnota. Například pokud se narodíte s uměleckými sklony do vědecké rodiny, je možné, že se budete snažit napasovat do krabičky “věda”, ale ta vám nesedne, i když se moc a moc snažíte. Třeba i v dospělosti. Nestojí to za to. Návratem ke své autenticitě, nasloucháním sobě, lze pak objevit i prostředí, kde umělecké kvality, nebo jakékoliv jiné kvality, které máte a můžete nabídnout světu, oceněny budou.
Blahodárné uvolnění se do sebe
Velkou cást života jsem strávila v napětí, že něco musím. Musím něčeho dosáhnout, musím něco pořád dělat, hlavně se neflákat. Odpočinek u nás doma neměl svou hodnotu. Ještě dlouho v dospělosti jsem měla reflex, že když jsem náhodou ležela na gauči a četla si časopis a partner přišel domů, vyskočila jsem a začala uklízet nebo pracovat, zkrátka tvářit se produktivně, i když on to ode mne neočekával. Až s léčením a uvolňováním tekutinového těla a opečováním nervového systému skrze kontinuum movement jsem se postupně učila jen tak v klidu být, odpočívat bez pocitu viny.
Jak pak to? Někdy se narodíme do rodiny, kde je důležité pořád něco dělat, uklízet, pracovat, stále tvořit nějaké hodnoty a kvůli vnějšímu tlaku potlačíme svou potřebu odpočívat. Náš nervový systém je nastavený na to být neustále k dispozici. Hlavně nevypadat, že lenivíme. Pocit nutnosti být vždy připraveni k akci. Převládá sympatikus “fight or flight” – bojuj nebo prchni, tedy akční režim nervového systému. A na parasympatikus “rest and repose” tedy odpočinek a spočinutí se příliš nedostane. Jde pak o dlouhodobý stres a nerovnováhu nervového sytému, kterou trpí mnozí z nás. Zapomněli jsme si dovolit odpočívat a tím uvolňovat napětí.
Ve staženém těle, které je pod neustálým stresem ovšem energie, tedy i voda, nositelka života a moudrosti, neproudí. Tělo je rigidní, není otevřené, vnímající, napojené. Nevyužíváme v něm svůj potenciál. A v napětí nemůžeme ani vnímat svou moudrost. Vzniká tak stále trvající očekávání, že okolní authority určí, jak žít. Nejen v dětství, ale právě i v do dospělosti. Stažené tělo (a tím i vědomí) je závislé na okolí a jejich názorech, radách, příkazech či povoleních. Ať už jsou to partneři, přítelé, rodiče, politické či jiné známé osobnosti nebo duchovní učitelé. Jde o závislost na tom, co si myslí nebo říká okolí. Určitý druh nesvobody a přetrvávávající tlak a otázka: Kdo mi řekne, co mám dělat? Co je správně? Kde hledat odpověď? Kdo mi poradí?
Odpovědi však máme všchni v sobě, jen je potřeba si dát ten prostor a čas jim naslouchat.
Napojení se na moudrost svého těla se děje skze uvolňování a rozpouštění starých zamrznutí, která jsou vlastně těmi zatuhlými místy uvnitř nás. Naše emoční zranění způsobila, že původně přirozené živé a moudré tělo někde zamrzlo. A tak se učíme roztávat a rozpouštět, doslova probouzet “tekuté tělo”. Hluboké uvolnění se do své existence nás vede k soběstačnosti. Energetické soběstačnosti bez závislosti na tom, co si o nás myslí okolí. Už se nemusíme snažit všem zvděčit. Je to zacelování starých ran a míst, kde nám utíká energie.
Umění otevřít se životu, zdroji. Rozproudit to, co bylo zamrzlé, zatuhlé. Učíme se důvěřovat sobě, svému tělu, jeho moudrosti. Uvolnit se gravitaci, uvolnit se v těle, uvolnit se do sebe a do proudu života.
Můžeme si třeba lehnout na zem, odevzdat své tělo do náručí matky země a nechat gravitační sílu ať na nás působí. Tím se tělo uvolňuje samo, stačí když to dovolíme.
Můžeme vnímat svůj dech, život s sobě, místa kde energie proudí i kde třeba cítíme, že jsme zatuhlí. Nehodnotíme. Necháme vnitřního kritika odpočívat. Jsme pozorovatelem toho, co je, tak jak to je. Jen nasloucháme, cítíme, vnímáme.
Ptáme se sebe a svého těla: Co potřebuješ?
A trpělivě nasloucháme.
Netlačíme na sebe.
Necháváme si čas a prostor na to probouzení.
Tělo se možná samo začíná pohybovat tak, jak je pro něj přirozené a nebo si navnímáme, že to, co potřebujeme je opravdu kvalitní spánek a odpočinek.
Z klidu a spojení se probouzí i sebe-léčivá vnitřní síla. Přirozené umění regenerace.
V klidném spočinutí sami se sebou necháváme probouzet moudrost svého těla.
Ono ví.
Nechme se vést.
Dagmar Volfová
Praxi vedoucí k probouzení moudrosti těla najdete online zde i naživo zde.
Článek lze sdílet přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace s uvedením jména autorky. Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2020.
