Máš-li představy o Nebi,

opusť je.

Tvoje duše zaslechla o jednom aspektu Lásky

a přišla na zem.

Sto aspektů nebe

ji nikdy nemůžou zlákat zpět.

Je to tady na zemi,

kde duše objevuje

realitu Lásky.

 

Tuhle báseň napsal perský básník Rúmí někdy ve 13. století. Malá útlá knížka „Whispers of Beloved“ mi padla do ruky před lety v Indii. Přeložila jsem ji tedy teď z angličtiny. Když jsem si ji poprvé přečetla, tekly mi slzy. A pak znovu a znovu. Protože právě tato báseň promlouvá na moji duši. Četla jsem od té doby i spoustu jiných, které mne oslovily. Ale tohle je ONA.

Vtělování. Někdy nelehký proces pro staré duše. Jako by v nás bydlelo vědomí, že sem se jde něco dodělat, odčinit, makat na evoluci. Jako by ten pobyt na zemi byl někdy za trest a samá práce. A možná je tam i nedůvěra:  ve smysl lidstva na téhle planetě. Moje duše má velmi silný program, že je potřeba sloužit. Uvědomila jsem si to do hloubky poprvé, když jsem přijala tzv. Boddhisattva vows, tedy slib, že půjdu cestou Bódhisattvy, tj. cestou k plné seberealizaci, osvícení a ještě k tomu budu užitečná druhým. Mahajána. Neplánovala jsem být buddhistkou a ani teď bych se za ni neoznačila. Nicméně ke slibu mě cesty před osmi lety dovedly v Bódhgaji, právě tam, kde Buddha dosáhl osvícení pod pověstným „bódhi tree“ a tenhle slib mi nedává pokoj. Zejména po tom, co jsem si ho čas od času připomněla na přednáškách Jeho Svatosti Dalajlámy v Dharamsale. Jednou jsem pak dostala i silné horečky. Prostě proces. Vracet se znovu a znovu na zem a sloužit tady druhým ve jménu lásky a soucitu. Ale někdy teprve sami potřebujeme tu lásku a soucit najít.

U sebe.

Protože když jen sloužíš všem a to vnitřní naplnění a zdroje chybí, pak to nebe je mnohem lákavější.

 

Světlo na konci tunelu

Když mi bylo asi 8 let, byla jsem na sportovním táboře. Jezdila jsem na kajaku – takovém tom, co má jen jednu díru uprostřed. Neměli jsme tenkrát sportovní plovací vesty, jen hutný „korkový pás“ okolo pasu. Seděla jsem zasazená do té díry a bylo to celé docela kompaktní. Pádlovat i jezdit jsem uměla docela slušně. Ale jednu věc jsem neuměla. Když se mi jednou v peřejích loď otočila, mé hubené dětské tělíčko neumělo zpátky udělat eskymáka.  Bojovala jsem o život a snažila se vysoukat, jenže ten pás byl v lodi zaseklý. S tím bojem o život přišel jeden moment, kdy jsem to prostě vzdala. Kdy jsem to pustila. A zažila jsem ten zvláštní pocit neuvěřitelně laskavého smíření, že TO je ONO. Světlo, něco, co je naprosto správně, klid, smíření se vším. Možná, že tak nějak si lze představit i stav Nirvány. Kdo ví.

Co se stalo pak a proč jsem se nakonec probrala na břehu, vůbec nevím. Ani jsem tenhle příběh s nikým nesdílela. Vlastně jsem ho na spoustu let úplně vytěsnila. Až ta báseň mi tenhle aspekt před pár lety připomněla. Bylo na čase hledat tady. Protože já vím, jak je lákavé být „TAM“. Je to něčím krásné a proto je pro mne velmi přirozené provádět umírající, studovat tibetské Bardo Thodol, knihu mrtvých a procházet procesy smrti s tibetskými lámy. Ovšem být tady na zemi se všemi těmi útrapami mojí duši přijde jaksi méně lákavé. Jenže zároveň vím, že jsem tady „na misi“. Najít tu lásku a najít ten smysl. Tady na zemi.

Nejprve jsem urputně hledala v partnerských vztazích a pak právě ve službě druhým skrz jógovou terapii a další. Touha duše se realizovat. Ale má to vůbec smysl?

Úplně první báseň Rúmiho, kterou jsem kdy četla, byla mnohem dříve:

Love is a mirror

if you have the courage

to look into its face

 

Láska je zrcadlo, pokud máš odvahu se do něj podívat

Za 20 let partnerských vztahů jako zrcadlo – toho jak moc se mám nebo nemám ráda, jsem se naučila mnohé.

Nechtělo se mi nejprve věřit, že ty tragikomické vztahy, které jsem byla schopná od puberty generovat, mají něco společného s mým nitrem. Dramaturgie založená na utíkání, a nebo závislosti. Z jedné nebo druhé strany. Pro větší zajímavost se to střídalo. Konstelace, studia psychologie a téma vnitřního dítěte mi pomohly odhalit, že rané rodinné zkušenosti se nevyhnutelně otisknou na tom, jak moc člověk touží po lásce a co vše je ochoten vykonat. Podvědomý byznys, kdy si myslíme, co vše musíme dát, abychom si „zasloužili“  lásku (naši představu o lásce). A také jisté nezdravé projevy „náklonnosti“, které člověk akceptuje, protože je tak nějak zná.

Aha momenty. Prozření je dobrá věc. Například, když člověk porozumí tomu, že si hledá nedostupné partnery proto, že prostě hledá tatínka (nebo maminku).  Začátek. Pak je ale potřeba pracovat s tím, jak zacelit ty nádoby nenasycenosti, které jsou pořádně děravé a žádný partner nemá šanci je zaplnit. Ani to není jeho práce. Je to pro každého z nás jemná čistě osobní mravenčí práce s limbickým systémem a také s tělem, buněčnou pamětí. Jemně probouzet zamrzlou vnitřní vodu, zacelit díry, kde nám uniká energie a oživit polopropustnost membrán – na biologické i energetické úrovni. Velmi se mi osvědčila jemná praxe kontinuum movement, dosycování vlastních zdrojů i mantry. Laskavá pozornost sama sobě. Bez přehnané sebekritiky. Prostě brát vše uvnitř tak, jak to zrovna je.

 

Jistý zlom v chápání (sebe)lásky mi došel po několika letech zoufalého čekání na muže, se kterým jsme se stále nemohli setkat na stejném světadílu, po tom co nás „osud“ oddělit. Bylo by to super romantické melodráááma, kdybych v tom nakonec nezačala zase vidět ty programy…

Odpověď na mé zoufalé toužení jsem dostala nakonec příkrou, ale naprosto jasnou: „He is not for you!“  řekla mi pěkně indickou angličtinou manželka mého učitele, která nás oba už léta znala. Nechtěla jsem to slyšet. Bolelo to. „You deserve a good husband,“ dodala.

Já? Zasloužím?? Zasloužím si dobrého manžela? Jako by to byla úplně nová informace. Koukala jsem na ni, jako by spadla z jiné planety. Ale něco tam docvaklo. Když mojí duši něco dojde, uroní slzu. Žádná velká hysterie. Je to jen pár slz, ale já vím, že to sedlo na úrodnou půdu. Potřebovala jsem tohle slyšet. Potřebovala jsem si uvědomit svojí hodnotu jako lidské bytosti a ženy. A že nemusím donekonečna prosit a trpět.

A něco se změnilo. Můžu teď už pár let v praxi ověřovat v reálném světě na jednom kontinentu, jak se spolu s mužem (úplně jiným, českým) zrcadlíme. Partnerské vztahy: skvělá možnost sebe studia. Zůstávat v přítomnosti u toho, co je moje, kde mi to připomíná něco, co už jsem zažila a kdy já mačkám nějaká tlačítka tam, kde to bolí partnera. Všichni máme svou minulost a původní rodinu, kde jsme se naučili hrát určité hry v zájmu přežití. A jediná možnost jak partnerské vztahy přežít ve zdraví, nemuset skákat z jednoho do druhého a naopak společně růst, je zůstat u sebe. Být (pokud možno nezávislým) pozorovatelem jak jen to jde a vědět, že to není osobní. Že jen vidíme v tom druhém někoho jiného. Čím lépe se známe a čím více akceptujeme sami sebe se všemi svými starými bolístkami, tím větší šanci máme, že budou postupně méně citlivé a časem se i zahojí. A spouštěcí tlačítka se slowly slowly neboli pomalinku rozpustí.

Každý máme šanci a právo na kvalitní život teď a tady. Jen si přiznat ty svoje tlačítka. A pak se tomu třeba už i dokážeme zasmát: Ach už zase ta naše hra!

A co to věčné hledání lásky a smyslu bytí tady na zemi?

Myslím, že mně jako mnohým jiným odmalička chyběla jaká si důvěra v lidství. Vytvořili jsme si představu o světě, který nebyl příliš laskavý a přátelský. Ať už realita byla jakákoli, byl tam pocit, že není komu se svěřit a o co a o koho se opřít. Že je nutné pořád něco dělat, zasloužit si, sloužit. Velkým modus operandi je strach. Strach z nedostatku.

Důvěra v lidství a důvěra v zemi, o kterou se lze opřít je velmi léčivá. Často se učíme rychleji v čase krize. I zavirovaná situace letošního jara byla v něčem přínosem: solidarita a projevy lidství, na které v běžném výkonnostním kalupu jako by bylo méně prostoru, času, chuti. Najednou přišla obrovská vlna solidarity, v něčem velmi léčivá i na úrovni duše. Důvěra v lidství. Důvěra, že to tady na zemi prostě dáme. Naše duše to potřebují. Potřebujeme věřit, že být člověk má smysl, že existuje vzájemnost, láska a solidarita. Možná nás to učí i nemoci a vnější krize. Vymáčknou z nás nejen vztek a strach, které už jsme měli už dávno v sobě, ale pomůžou nám na dně pod tím vším najít i naši lidskost.

 

Čas transformace je jako stádium kukly motýla. Ten se nejprve musí doslova rozpustit, aby se z něj stalo něco nového. A možná i překvapením je, že nová „verze“ umí létat a ve světě si poradí zase jinak než dříve. S věší lehkostí.

Housenka nejdřív pořád nenasytně žere, pak se zakuklí a úplně rozpustí do jakési beztvaré kašičky. Tam nějakou dobu zůstává. Můžeme tomu říkat i krize a tréning trpělivosti to vše (a hlavně sebe) ustát. Ve stádiu kukly trpělivě čekat. Ano, kuklili jsme se i teď doma v karanténě. Možná v nás a nám v tom zajímavém stádiu právě klíčí a roste něco nového. Po tom, co to vše příjemné i méně příjemné u sebe uvidíme prostě tak, jak to je, můžeme přijmout i to, že jsme lidé a ti okolo nás také. A máme mnoho společného. Společně rosteme.

Možná jsme padlí andělé, kterým zpět narůstají křídla.

 

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

 

Článek vyšel na jaře 2020 v časopise  Jóga dnes. Lze jej sdílet přes tlačítko „sdílet“ nebo link. Na text se vztahují autorská práva.

Share Button