Tekutá transformace
Přetváření starých zážitků může mít podobu tekuté transformace. Roztávání v těle, zejména v těch místech, kde jsme kdysi zatuhli, zamrzli. Často se to týká i našeho srdce. S transformací přichází měkčení tkání, roztávání, probouzení tekutého těla, vnitřního moře. Cítíme jej uvnitř a může se projevit i navenek.
Někdy je potřeba prolít hodně slz, aby se srdce očistilo od nánosů minulosti. Je to jako roztávání ledových ker. Ker, které se vytvořily na obranu a ochranu. Ledová stěna jako způsob přežití. Za ní jsme v bezpečí. Nic už nás nemůže ohrozit. Necítíme.
Když začneme roztávat a něco cítit, z těch ledových stěn a ker se tvoří celé moře. Zavlažuje nás a očišťuje. Slaná voda léčí.
Jsou slzy sebelítosti, slzy oběti, které mohou téct do nekonečna a vyčerpávají, ale jsou i takové slzy, které nás léčí. Někdy nás proudy slz mohou pomoci navrátit k sobě, k tomu zdravému v nás. Zvláště, pokud jsme si kdysi toto tekuté uvolnění zakázali.
Pláč nemusí být projevem slabosti.
Někdy pláče naše duše, aby se očistila.
Pláče, protože se probouzí a roztává.
Ještě ve svém služebním manažerském voze, tedy asi někdy před dvanácti lety, jsem na jedné pražské křižovatce zažila neznámý příval slz. Nic zvenčí jej v tu chvíli nespustilo. Přišel odkudsi z hloubky, kterou jsem dosud neznala. Tak intenzivní, že jsem nemohla jet. Stála jsem na semaforu, držela v třesoucích se rukou volant, proudilo ze mě obrovské množství slané vody, na semaforu zelená střídala červenou a já jsem prostě nemohla řídit. Já, obvykle racionální extrasilná žena s technickým „mužským“ mozkem a snahou mít všechno včetně sebe pod kontrolou, nechápala jsem, co se děje, ale věděla jsem, že to je něco důležitého.
Iniciace
Jako průvodce pro probouzení divoké ženské duše jsem si již někdy na začátku té své tekuté transformace pořídila kultovní knihu Ženy, které běhaly s vlky. Jsou v ní příběhy, které na nás promlouvají. Četla jsem ji postupně několik let, než jsem se propracovala k pohádce o Bezruké Panně, která je v jedné z posledních kapitol.
Je mimo jiné o tom, jak proudy slz ochránily Pannu před ďáblem, když stékaly po jejích rukách.
Ďábel jí tedy nechal ty ruce useknout, aby nemohla tvořit a bránit se.
Ty ruce ji usekl na jeho výzvu její vlastní otec.
Zasvěcení Panny.
Zasvěcení na cestě do podsvětí. Do podzemního lesa.
Končí život takový, jaký znala.
Její otec, který ji předtím omylem ve svém vlastním zaslepení a touze po bohatství slíbil ďáblu, jí nyní nabízí nově nabité bohatství a pohodlný život ve zmrzačení.
Přesto, že nemá ruce, vnímá Pana uvnitř sebe něco zdravého, co ji vede, a odchází.
Vydává se na cestu, sama, špinavá, zraněná, v otrhaných šatech. Ta cesta není ani pohodlná, ani snadná, ani krátká, ale má smysl.
Pohádka zdá se drsná, ale je nutné si uvědomit, že všechny pohádkové archetypy jsou součástí našeho nitra. Máme tam aspekty a přesvědčení, které nás mrzačí, ale i zdravé jádro a intuici, které ví, co potřebujeme. A to často není to nejsnazší a pohodlné řešení, protože to by mohlo znamenat ustrnout a zůstat zmrzačeni ač ve zdánlivém přepychu.
Tato pohádka mne velmi silně zasáhla. I tím fyzickým projevem. Moje paralyzované ruce, když jsem zrušila svatbu a opouštěla svého tehdejšího muže a také roky budovanou kariéru, všeho se vzdala, abych začala objevovat úplně nový život. Sebe i nový svět. Ach jaká tam byla souvislost.
S takovou iniciací.
Celkem přesná.
Kolik bolesti vlastně potřebujeme k (znovu) nalezení své síly a integrity?
Dlouhé hledání. Bloudění. Cesta Bezruké Panny do tajemného lesa. Vnější svět jako by se smrskl a vnitřní svět najednou tvořil úplně nové království. Tajemné kouty i nové cesty. Bloudění krajinou neznámou.
A přesto jsme vedeni.
Nějaký moudrý aspekt naší duše ví.
Není to přímá cesta.
To jsou vysněné ideály, které nám snad předesílají moudra z chytrých knih či samozvaní kouči na sociálních sítích. Nejsou jednoduché a rychlé návody pro všechny. Každý si tu cestu zasvěcení i bloudění potřebuje projít po svém.
Léčení přichází, když jsme připraveni.
Testuje naši trpělivost.
Pohádka tak jako naše životní příběhy má i několik průběžných happy-(mezi)-endů, čas na radost a oslavu a pak zase přichází strasti a bloudění. Hledání. Nádechy mezi hlubokými ponory.
Nekonečně dlouhé výdechy na dně oceánu i nádechy na jeho hladině. Podzemní či podmořské království, království podsvětí a našeho nevědomí. Můžeme tam i usnout a zapomenout, že jsme se vydali na cestu.
Mnohokrát o té cestě pochybujeme.
I o osobě.
Zmatení, nedorozumění, bolest, bloudění a zase (sebe)nalézání. Záblesky světla, když ho vůbec nečekáme. Stavy naplnění, napojení, sycení divoké ženské duše, aktivita i odpočinek.
Je to seznamování s různými aspekty naší duše.
Ne, ta cesta není přímočará, lineární. Někdy je krásná a někdy bolavá.
Jako kořeny stromu prorůstá do hloubky skrze vrstvy naší psýché a někdy jde až do samých pekel.
Abychom se z nich vrátili obohaceni.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v září v roce 2023.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Image by Freepik
