Naše tělo má v sobě uložený celý náš příběh. Příběh tohoto života, všechny naše zážitky. Čas kdy nás hřálo teplo lásky či jsme naopak vnímali emoční chlad, i čas kdy jsme museli vzdorovat, bojovat. Je v nás i buněčná vzpomínka na to, kdy jsme za sebe bojovat nedokázali, byli jsme bezbranní, zranitelní a odnesli si šrámy a jizvy, kdesi v hloubi sebe. Některé kousky příběhu hřejí, jiné bolí a jiné v nás způsobily doslova zamrznutí.
V našem těle je příběh nejen náš, ale i našich předků. Kdesi hluboko v sobě máme vzpomínku na hlad i válku, strach o přežití, který se někdy zdánlivě bezdůvodně probouzí i v časech míru. Stačí nezvyklá situace jako například virus, pocit ohrožení a buněčné vzpomínky se aktivují. Traumata v nás jsou často skrytá. A když vylézají, tak s jistou dávkou intenzity a v současné době i globálně. Možná nyní víc než kdy před tím je tedy potřeba navracet se k sobě, do těla a najít a přijmout vše, co tam nalezneme, pocítíme. Postupná integrace celého příběhu. Je to velmi léčivé na mnoha úrovních.
Vlivem stresu, rychlého života nebo i traumatu často vnímáme své tělo jen velmi málo, okrajově. Žijeme ve své hlavě a představách. Jsme odříznutí od těla, pocitů a vnímání sebe a svých potřeb. Rychlý způsob života je i náš kompenzační mechanizmus. V rychlosti totiž nemusíme cítit ani vnímat. Je to takový tělesný by-pass, takže si ani neuvědomíme, co se v nás vlastně děje.
Naše mysl je velmi rychlá. Rychlejší než tělesné vnímání. A tak i zahlcenost informacemi nás nezdravě zrychluje do režimu „fight or flight“ (bojuj nebo uteč) nebo naopak paralyzuje. Máme zkrátka zahlcený nervový systém.
Sama na sobě si všímám, jak mě používání elektroniky jako je mobil a přemíra informací z internetu vyčerpává a odpojuje od těla. Místo toho, aby propojovala lidi, což asi byl i původní záměr, tak někdy zatěžuje. Pro návrat do těla tedy odkládám mobil i počítač a spojuji se svým dechem, tělem, vodou, zemí a jejím „internetem“.
Dar zpomalení a vnímání
Pulzace. Vlna nádechu a vlna výdechu. Ležím na zádech, dýchám, otevírám se gravitaci a rozpouštím se do země. Proudí mnou „Luna dech“ velmi pomalý jemný ná-dech a výý-dech. Jedna ze zklidňujících praxí kontinuum movement.
Dech a jemné tření v hrdle. Dech podobný udžájí, ale mnohem jemnější. Změkčuje tkáně a tělo se stává prostupnější. Odevzdávám se do náručí matky země. Učím se vnímat tu oporu v zádech, kterou od ní mám. Důvěřovat. Důvěřovat, že se mám o koho opřít a že v mém těle je vše, co potřebuji proto, abych se cítila úplná.
Matka země mě i nás všechny hýčká ve své náruči.
Teď a tady.
Dagmar Volfová
