Dnes před půlnocí cvakly dveře, otevírám dveře svého bytu, cítím zas tu vděčnost, že mám kde bydlet a plus něco k tomu navíc. Jsem vděčná, že mám tělo. Že jsem zhmotněná tady v týhle realitě. Tělo je téma. Tělo moje.
Tělo moje byl název divadelní hry, ze které jsem právě přišla. Na půdě Cross clubu v Holešovicích dnes proběhlo „veřejné čtení scénáře“. Mladá polská herečka předvedla (z mého pohledu) výkon hodný Thalie. Příběh ženy, které náhle přestane fungovat tělo. Ale ona žije. Uvnitř. Ale nemůže se nijak projevit. Ani mrknutím oka. Okolo ní se rozehrává drama. A v ní též. Hodinové full on drama mělo na mne velký efekt. Tělo moje…
Před pár měsíci mě upoutalo toto v popisku akce:
Tělo moje je příběhem současného člověka v uspěchané společnosti. Co všechno se takovému člověku musí stát, aby začal žít? Musí nejdřív umřít?
„Mám být jako mrtvá, abych žila? Abych přežila?“
Věděla jsem, že to je hra pro mne. A asi nejen pro mne ?
„Mé tělo: In body experience“ byl první článek, který jsem napsala pro časopis Jóga dnes. Na pláži na Krétě jsem skrz písmenka prožívala znovu příběh svého těla, bolest, kolaps, vyhoření, ochrnutí rukou, abych ho přepsala do 2 stránek čtivého textu. Klikala jsem na tlačítka klávesnice a uvědomovala si, že to byla přesně ta činnost, kdy se to stalo… najednou jsem nemohla klikat. Je to už 6 let. A bylo to na začátku mé cesty k mému tělu, jeho vnímání a vůbec chuti ho vnímat. Protože snazší je necítit, nevnímat, jet jak stroj. Tělo je neuvěřitelná mašinérie. Stroj, který funguje vlastně zázrakem. Biochemie našeho těla je neuvěřitelná věc. Opravdu zázrak, kolik dějů neustále probíhá, abychom mohli žít. Je to opravdu ZÁZRAK, který ale bereme za samozřejmost, dokud se něco „nerozbije“. S hrdinkou příběhu, která mi v jednu chvíli ležela na nohou, křičela, plakala, až jsem nevěděla jak se vlastně tvářit a co cítím já a co ona… žiju na tu hodinu její příběh. Byla dobrá. Vtáhla nás do děje. A mé tělo. Škubaly mi ruce, bolel mne podbřišek, mé tělo mluvilo. Komunikovalo. Bylo to drama jak má být. Jedu domů, žaludek na vodě. Mám tělo, které chodí, může si dát pizzu, kterou si kupuju na IPaku než naskočím do tramvaje, umí odemknout dveře. Byly časy, kdy jsem některé z těhle činností musela dělat lokty nebo nohama. Když se proberu a opravdu vědomě používám zas svoje ruce, je to k neuvěření.
Tělo moje.
Děkuji, že tě mám.
(obrázek k článku je obrázek ke stejnojmenné akci Divadla na půdě holešovického Cross Clubu)
