Uprostřed tornáda stojím a vše se vznáší. Pocity nepohody, nedorozumění, nepochopení, nic nějak nezapadá, vše je v pohybu, ale v takovém, nad kterým nemám žádnou moc.
Někdy můžeme mít pocit, že se svět zbláznil. Možná na nás křičí naše duše, že už konečně nám má něco dojít, ale jako bychom ji přes ten vznášející se rozvířený prach neslyšeli. Cože? Cože mi říkáš duše moje?
Úplňkový čas. Téma celého širého pole našich emocí. Astrologové tvrdí, že vytahuje stará témata. Dost možná. Objevují se pocity, které už jsme zažili. Ano, zažila jsem je už mockrát. Bouře, která mě strhne i bouře, ve které najdu klid.
Když jsem se poprvé vydala do Indie hledat, co je to tantra a jaké je vlastně to propojení jógy a tantry, netušila jsem, co mě tam potká a jak spletitá ta cesta může být. Přes všechno to tantricko-jógové praktikování, cvičení, meditace, dýchání, rozjímání, rituály, babrání se ve svém stínu a já nevím, co ještě, jsem často měla pocit, že se ztrácím.
Nádechy mezi hlubokými ponory ať už do svého mikrosvěta nebo makrosvěta. Prý si domov nosíme stále sami sebou, ale po několika letech v Asii a životě v obrovském kulturním a kastovním rozptylu často přišly i pochybnosti. Celý tento multikulturní, multietnický a také osobně-smažící proces ale začínal nabírat určitý směr. Konečně po mnoha letech jsem znovu začala cítit své srdce. A jeho sílu.
Hledala jsem, co je to tantra. Nechtělo se mi věřit, že je to to, na co ji okleštil Západ. Tantra přeci nemohou být jen intimní masáže či extempore guruů parazitujících na zranění žen a jakási sexuální nauka. Ne, to opravdu není podstata tantry. Přesto, i kdybych chtěla, nyní po těch letech křižování zeměkoule sem a tam a hledání venku i uvnitř nedokážu stále její obsah vyjádřit pár slovy.
Tantra je o přítomnosti. Tantra je o tom, že bereme život tak, jak je. I svůj příběh. A přesto víme, že je to jen příběh a my nejsme ten náš příběh jakkoli dramatický, zajímavý či intenzivní může být. Tantra je spiritualita orientovaná na svět. Využívá to, co svět a život v něm nabízí. Stavíte se čelem k tomu, co je. Ke svému světlu i stínu. Ať už skrz meditace, rituály, práci s energií nebo třeba v jógových pozicích. Vnímání. Cítění. Transformace vědomí.
Tantra je o práci s energií. Můžeme probouzet jednotlivé čakry, uvolňovat proudění energie bez popírání toho, co život přináší. Vnímat své srdce – tu věc v hrudníku, která posílá více elektrických signálů nahoru do mozku než mozek zpátky jí. Naše srdce má obrovský informační potenciál, který si ale často neuvědomujeme, protože jedeme na autopilota – vše zařídit, zvládnout, zaplatit účty… Ale naše srdce na nás mluví a mnohdy má na věci jiný názor. A pokud opravdu nenasloucháme, onemocníme. A nebo se postupně prostě odpojíme od toho krásného a plynulého v našem životě – spontánnosti. A místo přírodního zákona, který hovoří o minimu snažení a maximu lehkosti bytí, se dřeme, jsme vyčerpaní a výsledky v nedohlednu.
I moje srdce na mně začalo takto promlouvat mnohem dříve, než jsem mu věnovala jakoukoli pozornost. Jeho řeči jsem si všimla až poté, co mi přestaly fungovat ruce. Nejdřív jedna a pak druhá. Odstavilo mě to na několik měsíců z pracovního procesu i běžného života a tak jsem měla čas se konečně trochu zamyslet a procítit. Upřímně, asi poprvé jsem se začala zabývat tím, co se děje v mé hlavě a mém srdci. Později při studiu energie čaker jsem si uvědomila propojení rukou a srdce – srdeční čakry. Ano, ruce jsou prodloužením srdce. A je dobré dodat, že kůže je orgánem srdce. A co se s ní děje, může mít také ledacos společného s tím, jak se cítí naše srdce.
Už je to sedm let, co mi Indie a studia tantry otevřela svou náruč a přesto se někdy ocitnu uprostřed tornáda. A prostě jen dýchám a cítím se trochu jako v Matrixu, kdy ve zpomalení okolo krouží šrapnely – staré bolavé záležitosti. Snažím se stát pevně, myslet na kořeny, uzemnění i na tu sílu středu, o které vím …jen na ni nezapomenout (a i to se někdy může stát…).
Když se člověk dostane do tornáda, je tu nějaká první pomoc? Pomáhá pít hodně vody, pokud to jde vyrazit do přírody, k vodě nebo do lesa, vnímat stromy a jejich kořeny… A i když zrovna nemáte „po ruce“ les, tak každopádně dýchat, dopřát si několik klidných opravdu dlouhých výdechů a být k sobě laskaví. A dopřát si. Masáž, obejmutí, nějakou příjemnou terapii pro tělo nebo třeba praxi jógy. A když přijde obzvlášť silná emoční vlna, kterou zrovna elegantně ustát nelze, tak si dopřát třeba bušení pěstí do polštáře a pár pořádných výkopů nohama. Ano, i přes to všechno jak „na sobě pracujeme“ někdy přijdou chvíle náročné. Pomáhá nepropadat panice, že to je k ničemu. Naopak: něco uvnitř nás s námi komunikuje právě takto. I emoce jsou energie, potřebují přiznat a proudit. Energie je život a i emoce jsou voda živá.
Sedím ve vlaku a cítím teplo v hrudníku a to milé šimrání v celých pažích, jak na mě srdce mluví svou řečí. Jakási tajná spojnice mezi ním a mimickými svaly vyloudí na mé tváři úsměv a já si vzpomenu na tu nejdůležitější a nejsilnější praxi, která srdce probouzí, a to je vděčnost. „Always rememeber the power of Gratitude“ připomínal nám vždy na satsanzích Mistr Sri Prem Baba. Chodilo nás na jeho přednášky pravidelně více než stovka z různých koutů světa. Odpovědi na nevyřčené otázky v mé hlavě, prostor pro němé sdílení, ticho a cesta k srdci.
Ano, ne vždy se mi chtělo generovat vděk za cokoli. Zvlášť, když je zrovna člověku fakt mizerně a má pocit, že zažívá temnou noc duše. Ale je to, zdá se, o rozhodnutí a cviku. Takové mentální dřepy a bojovníci. Na co zaměříme svou mysl, tam proudí energie. Naše mysl má neuvěřitelný potenciál, stojí za to směřovat ho vědomě. Co se týče „praxe vděčnosti“, připomínat si to dobré, za co opravdu vděční být můžeme, jde. A zjišťuji, že takových věcí je vlastně stále více. Je to jako lavina vřelosti, když je člověk ochoten dát jí to počáteční momentum, pozornost a prostě to zkusit. Biochemická reakce našeho organizmu na vděčnost je mocná – tvoříme se tak např. i naše přirozená antidepresiva – neurotransmitery blaha.
Vděčnost za to ostatní, co na první pohled za dobré nepovažujeme, to už je pro nás vyšší level a přichází postupně, když se rozmotávají uzlíky na našem vědomí a my začínáme vidět „The Big Picture“ – ten Obraz. Jako když člověk skládá puzzle, stojí přímo u toho svého velkolepého životního obrazu a lepí jeden malý puzzle dílek za druhým, než konečně poodstoupí a uvidí ten celek.
Postupně skládám a lepím kousíčky Pravdy dohromady a vlastně jsem ohromně zvědavá, jaký obraz z toho celého vyleze. Zatím je to krok za krokem a někdy náhledy z odstupu, které mi dávají sílu jít dál. A odvahu objevovat svoje srdce. Prociťovat záškuby a děje v celém těle, jak se uvolňuje stará uvězněná energie – rozpouštění náročných vzpomínek těla i mysli, která způsobila, že se srdce schovalo. Však to známe. Je to jako otvírat dvířka od safu. Náš sejf má mnoho pojistných dvířek a ten poklad je pečlivě ukrytý za tou mnohačetnou téměř neprůstřelnou stěnou. Proč ho tak schováváme, by asi byla dobrá otázka na místě. Souvisí to se strachem. V určitý moment našeho života, už jako děti, jsme se setkali se situacemi, které byly těžké, často nesnesitelné. Aby nás to úplně nepoložilo, a hlavně, aby se to už pokud možno neopakovalo, začali jsme zavírat dvířka a stavět okolo sebe zeď. Přestože nebezpečí pominulo, zdi zůstaly. A proto se situace – takové testery na naši reaktivitu – opakují. V pubertě, v dospělosti. Reagujeme a posilujeme to zdivo. A nakonec nás něco třeba donutí změnit strategii. Místo zavírání a stavění, otevírat.
A když mám pochybnosti, jestli to vůbec mám šanci dát (nebo kolik inkarnací mi to ještě bude trvat), vzpomenu si a zapínám „tlačítko“ vděčnost. Za to, co se mi doposud dostalo. A nebylo toho málo. A lehký úsměv se mi vrací zpět na tvář a srdce se tetelí. Je to jako když potkáte nejlepšího přítele. Akorát tenhle je stále s vámi. Nic neočekává, neulpívá a má vás bezpodmínečně rád. To za to seznámení stojí.
Dagmar Volfová
