Nezbylo než
obavy vysypat
Jako odpadkový koš
To je jediné smetí,
které příroda rozpouští
S láskou k sobě
Ke mně
K Tobě
Sedím
Nic nevím
Horké nekonečné dusno
I mrazivé prázdno
Čekám
dýchám
To teď
stačí
Rozkoš
z hlubokého
nádechu
Úleva výdechu
Prázdno a ticho
Léčí
S karanténou se naše životy v mnohém obrátily naruby a tak nějak jsme se po svém snažili poradit se slavným rčením: když nemůžeš ven, jdi dovnitř. Po úvodním otřesu hodnot vzniklo zvláštní bezčasí, kdy se původně plné diáře staly pouhým těžítkem a náš slavný gregoriánský kalendář jakoby téměř přestal existovat. Z mužského chápání času, linearity a jasné osvětlené cesty za nějakým cílem a výkonem jsme se najednou ocitli v ženském principu neznáma, tmy a nevídané hloubky. V něčem jsme se od sebe navzájem oddálili, v něčem naopak přiblížili a propojili.
Někdo využil bezčasí na extra množství duchovní praxe, jiní našli blaženost v péči o domácnost a zahradu, jiným šla hlava kolem z nekonečných úkolů homeschoolingu či péče o všeobecné blaho a na sebe neměli čas vůbec. Někteří byli schopni vrhnout se do pomáhání potřebným okolo, ale někdo si naopak potřeboval zalézt a respektovat to, že zrovna teď nemá energii na rozdávání a zkrátka maximum, co může dělat, je postarat se sám o sebe. Zažili jsme u sebe nejrůznější možnosti scénáře.
Přestože na jisté úrovni jsme jedno, na jiné, té duální, jsme různé a velmi pestré lidské bytosti a všichni se snažíme tu zkušenost tady na zemi prozkoumat a zvládnout, jak nejlépe to zrovna jde. Navíc s ohledem na nastavení, kterého se nám dostalo se vstupem na tento svět. Přeci jen, minulost nás v mnohém ovlivňuje i v současném životě – uložená v podobě našich přesvědčení a životních operačních programů. Nejen v hlavě, ale i těle. A navíc často číhá někde ve stínu za nenápadným rohem naší psýché s nějakým překvapením – asi to můžeme nazvat i koření života.
Nemyslím si, že existuje jeden návod a jedno správné řešení na cokoli, takže nemá smysl srovnávat se s tím, jakou cestu dovnitř či ven zažívá někdo jiný. Každý z nás jsme jedinečný kousek – doslova vesmírný shluk hmoty s přesahem. Vzhledem k obsahu vody v těle jsme vlastně takové okurky s bohatým vnitřním životem. Obvykle jsme velmi zaměstnaní, produktivní a snažíme se tvořit smysluplné hodnoty. Když ale přijde zajímavá situace, která nás zastaví, přijdou právě ty hodnoty na přetřes. A není náhoda, že mnohé se v takovém zastavení může změnit. A ledacos si o sobě můžeme uvědomit. Pokud si to dovolíme. Protože spirituální by-pass, který je v duchovním světě (i v tom jógovém) velmi častým únikovým mechanizmem, nás z utrpení a nepříjemností toho obyčejného, leč hlubokého života spodních čaker, rád vytahuje do výšek, které jsou pokládány za lepší a ctnostnější. Ale životní zkušenosti nás znovu a znovu vrací tam, kde je naše pozornost potřeba. Zejména pokud nemáme zrovna kam utéct.
Voda je život
V nastalém nenadálém prázdnu jsem ucítila potřebu být místo ve městě v přírodě a našla si práci v lese. Několik týdnů jsem hrála hru: „najdi potok“. A najdi zpět svou životní sílu. Asi ji hraju už léta, ale letos má zas jinou příchuť.
Kromě své velmi jemné každodenní jógové praxe elementu země a vnitřní vody s kontinuum movement (na nic dynamického v transformačních časech nemívám kapacitu), jsem aplikovala při práci u potoka bezpočet zajímavých asán včetně hlubokých předklonů až na dno, rotací se zátěží a všelicos jiného. Též jsem si dovolila pořádně zanadávat. Z hloubky se totiž nořilo mnohé a ne vždy to bylo hladce ke strávení. Vrátila jsem se i ke psaní deníku mého vnitřního světa – protože ledacos prostě snese jen ten papír. I než se z něj stane ten recyklovaný toaletní. A hlavně, automatické psaní z člověka vytáhne i to, co si nechce přiznat. Tři strany denně. Někdy i pět. Pěkně do hloubky a upřímně. Jak se cítím a co cítím. Bez analýzy „jaká bych měla být“. Někdy je to jako vymačkávání akné. Akné duše.
Naší rodinou prolétl slavný koroavirus, máma i brácha, kteří onemocněli, to ale nakonec zvládli docela dobře. Ovšem ve stejné době moje starší sestra bojovala o život i proti němu s těžkou posttraumatickou poruchou. A mě to mačkalo ta nejhlubší tlačítka, protože mnohé nastavení máme podobné, úměrné společné hutné náloži z raných období našich životů. A ze své praxe práce s traumatem vím, že ta linka mezi tím, co označujeme za příčetnost a normálnost a tím, že se psýché „rozloží“, protože už to nemůže unést, je velmi, velmi tenká. Po letech svých hlubokých cest do nitra, jehož zákoutí zdaleka nejsou jen světlé a líbivé, mám pro tyto procesy větší pochopení. Ale když trpí někdo blízký, je to najednou překvapivě těžké i tím, že opět ve spirále mám možnost zažít znovu starou bolest. Je to hodně osobní. Uvědomila jsem si i tu zvláštní gravitační sílu utrpení. Přitahuje intenzivně. Ať už jste před nebo za zdí psychiatrické léčebny.
Jak v hezkých tak náročných životních situacích nacházím smysl ve spojení s přírodou.
Tentokrát babrání se v bahně a uvolňování proudu zasypaného potůčku byla kvalitní paralela k uvolňování proudu života.
S každým vytaženým nánosem, kousek blíže k tekutosti.
Fyzická námaha i jako pomoc ke zprocesování hutné situace.
Utéct nelze.
Jen nechat to skrz sebe protéct.
Udělat, co můžu. A respektovat, co už udělat nemůžu.
(I když něco z mého vnitřního nastavení stále touží udělat víc a změnit chod věcí).
Někdy nejdůležitější a také nejtěžší je najít, kde je moje místo a kde už není.
A hlavně, kde si promítám kus svého příběhu na poskytnuté projekční plátno.
Snaha strávit a (od)pustit, co už může odejít.
Frčíme v tom všichni. Jako navlečené korálky. Pohyb jednoho ovlivňuje druhý.
Když je někomu zle, vnímám(e) to také. Nemůžeš nikoho zapomenout, ale ani zachránit.
Každý žije svoji zkušenost.
Hutná zakalená voda se někdy zase postupně zprůzrační.
Voda pomáhá. Uvnitř i vně.
Odnáší (nejen) částečky smradlavých nánosů,
které necítíš, dokud se nerozvíří
Někdy to rozvíření je funkční součástí té hry
I když je to někdy očistec
Bublající zvuk potoka
Čistí mysl
Bolest se postupně
rozpouští
Cesta do nitra
Věčné hledání lásky a smyslu bytí tady na zemi
Neboli What’s the point of human existence?
Tušíš, že to máš „najít v sobě“
Ale když se zastavíš, cítíš
A tam, kde bys „TO“ měl cítit
Je možná díra, bolest, možná i nenávist, zmatek, vztek
Srdce je někdy jako cedník
Z dětství, kdy se tam kódovalo, co je to láska a důvěra v život
A často se to, moc nepovedlo
Bolí to
Chceš utéct k práci, záchraně světa, lidí, zvířat, přírody
Neutečeš
Jen zaplácneš tu díru v sobě,
která křičí do prázdna
A ty ji v tom prázdnu slyšíš
Když si to dovolíš
Ale moc nechceš
Nutkavý pocit: je potřeba něco dělat
Starý byznys nakupování lásky a pozornosti tím „být vždy užitečný“
Tak křičí víc nahlas. Musí.
Něco bolí ještě víc ať už fyzicky nebo psychicky
Zastavení.
Období, které mění životy
Nevyřeší všechny problémy, ale vynese na povrch, co odpočívalo v hloubce
Ne-moc
Lze léčit pozorností
nekritizující přítomností sám se sebou
Teď jsme ho dostali nějak hromadně – ten zvláštní čas
Cítit není snadné
Neutíkat od těch pocitů není snadné
Snést sám sebe v celé ošklivosti a slabosti …i kráse a síle
není snadné
To naše srdce toho tolik zažilo
Pod tím vším těžkým, co na nás a v nás už dlouho sedí a brání nám volně dýchat
Je ale něco nezkaženého
Něco, co nebylo možné úplně zničit, znásilnit ani zabít
Má to tuhý kořínek
Je to život sám
Semínko stromu se uchytí na skále a přežije i v naprosto nehostinných podmínkách
Chce žít
Práce s traumatem je neustálé rozhodování, kterým směrem se vydat: podporovat tu (sebe)destrukci
Nebo podporovat život
Život není pořád sluníčková záležitost
Ale to teplo ve správné míře zahřívá vše živé
A odráží barevnost uvnitř i vně
Celá škála barev od nejtemnějších odstínů až po ty zářivé
Máme vše
Když hledám radost a lehkost
Nacházím ji nakonec v těch nejjednodušších věcech
V živých „věcech „
V živé přírodě
Rašících listech
Semínkách
Zeleném mechu
Chvějících se korunách stromů v přicházející mlze a mracích
I ve tmě pozorováním mrkajících hvězd
A někdy přijde i nějaké to světlo, aby se nám rozsvítilo
Něco nám dojde
Před tmou se neschováš,
ale můžeš jí projít
Pomalu beze spěchu
Vnímající pocestný
Svou vlastní krajinou duše
Autor: Dagmar Volfová www.simhayoga.cz
Článek byl napsán pro časopis Jóga dnes. Sdílet lze jako celý článek přes tlačítko FB sdílet,
pokud sdílíte pouze citace, pak s uvedením autorky.
