Cesta do Indie tentokrát probíhala trochu jinak než obvykle. Ačkoli jsem byla patřičně „natěšená“ už aspoň měsíc dopředu, že se část mě vrací na chvíli „domů“, únorový týden v Berlíně na kontinuu a všechny ty semináře uplynulého týdne mě držely pevně ukotvenou v přítomnosti – jinak by to ani nešlo. Teprve včera, v pondělí ráno, když jsem snídala oblíbená domácí vajíčka už se sbaleným kufrem, mi došlo, že někam letím.
Rozloučila jsem se na tramvaji s přítelem, on vyrazil opačným směrem do práce a já na letiště. Normálka. Prošla jsem hladce všechny kontroly, na zaplněném GATE D4 rozložila jógamatku a jala se rovnat záda ve stabilizované relaxační poloze pro psoas, který následujících mnoho hodin dostane zabrat cestou „zkratkou“ do Indie přes Helsinky. Uvolnění je nejlepší před zátěží a ráno na to nebyl čas.
Těšně před tím, než se letadlo začne loadovat, ale slyším v rozhlase moje jméno a ať se dostavím na přepážku. Mám pocit, že už od dob školy a vyvolávání k tabuli nervov ý systém tuší, že tohle není moc dobré. Nicméně mám všechny papíry, boarding pass, tak o co jde?
Paní Volfová? Ukažte mi vízum. Ano, je to tak, Vy s námi dnes neletíte.
Cože?
Nemáte platné vízum. Toto není vízum. Nashledanou.
Paralyzovaně koukám na pozemní personál letiště Ruzyně, který má na starosti odbavení letu do Helsinek na D4 a vůbec nechápu.
Předkládám dokumentaci tak, jako vždycky. Táhnu na šachovnici královnou, věží i střelcem jak nejlíp dokážu. Online e-visa, jasný papír z emailu s nadpisem e visa a ETA GRANTED.
Letěla jsem do Indie už tolikrát s toto dokumentací, takže vůbec nerozumím v čem je problém. Ovšem žena za pultem na GATEu je velmi neoblomná. Toto není vízum. Nemáte ho v pase.
Šach mat ani nevím jak.
Snažím se jí vysvětlit, jak funguje e-vízum – razítko do pasu dají na letišti v Dillí na základě tohoto emailu.
Ale ona nikdy takový email neviděla. Není na něm moje fotka a kulaté razítko, není to tedy vízum. Volá nadřízenému, o něčem se dohadují, mám pocit, že ji potvrzuje, že i toto je možnost, ale je tam nějaký zásek. Opět se ke mně otočí a říká: toto není vízum, neletíte.
Zažívám velkou frustraci. Co teď? Akceptovat nesmyslné rozhodnutí? Podvolit se? „Odevzdat se životu?“ Přijmout prohru nebo bojovat za své právo? Tento prapodivný zásek mě bude stát mininálně 20 tis korun za zmeškané mezinárodní lety i návazné lety po Indii a rezervace hotelů atd atd. Navíc o není jen o mně – mám v indii nějaké závazky. Nevím jak dál, protože jiné vízum nemám a neumím ho rychle jinak získat. Online vízum, co mám teď, trvá 72 hodin, na ambasádě to papírové týden. Volám na ambasádu Indie v Praze. Potvrzují mi, že mám správný papír. Nicméně paní na přepážce nechce s ambasádou mluvit. Má svůj protokol a pravidla a oporu nadřízeného. Uf.
Tak už zbývá poslední: Modlím se. Stojím prostě na přepážce, nehnu se a modlím se.
A do toho mi skoro exploduje HARA, protože se prostě nechci vzdát. Jsem Lvice.
Jako malá jsem bývala velmi submisivní a nesnášela jsem se za to, že se za sebe neumím postavit. Že mě život bezvládně vláčí, nemám nad ničím moc ani kontrolu, stydím se projevit. Moje Lvice byla mnoho let v exilu. Vlastně se začala probírat až někdy v 21 letech, kdy jsem se postavila svému expříteli, který byl přesným obrazem mé nulové sebelásky a neustále mě ponižoval. Dokázat odejít z takového vztahu, kde já jsem byla závislá na každé kapičce mrzkých projevů náklonosti (vykoupených rovnovážně hláškami o tom, že jsem tlustá a ne tak hezká jako jiné holky), byl zásadní životní krok novým směrem. Teď po víc jak 15 letech nové cesty, učení se ve vztazích a hlavně návratu k sobě, ale stále čelím nějakým výzvám. Asi jsem si dříve myslela, že když budu patřičně „vymeditovaná“ a náležitě „odevzdaná proudu života“, budou se dít jen hezké věci v souladu. Takový ten eso-bullshit, co se hlásá a někdy dělá z lidí pasivní ovce. Neříkám, že člověk má pořád vzdorovat, ale upřímně, když stojíš v bahně, které tě vcucává, nepomůže nad tím rozjímat, ale musíš se prostě hnout.
Myslím si, že v životě výzvy nezmizí: Univerzum bude moudře šťourat prstíčkem, kde může a vidí potenciál.
Takže zásadní otázka náročné situace není „Proč!?, ach já nebohá v bahně“, ale spíš OK teda, Co se po mně vlastně chce?
Tak se modlím na přepážce na gatu D4 Terminálu 2 a hledám zázrak pochopení a podporu v silách znalejších než jsem zrovna v této situaci já.
Ozve se zvonění, kterému nejdřív nikdo nevěří. EVAKUACE. Opakujeme EVAKUACE.
Požární alarm.
Jak příhodné. Já docela hořím.
Celé letiště se evakuuje nouzovými východy před budovu. Po pár minutách se vracíme zpět. Bomba se nekoná. Nějaká pračka vyhodila pojistky a spustila alarm. Zajímavé.
Využívám zdržení kontrol při návratu zpět do letiště (zas se musí všechno projít znovu) a jdu na policii zeptat se, jaká mám práva a co mám dělat. Žádná. Přepravce má naprosté právo vyřadit vás z přepravy za podmínek, že jste např. opilá nebo tak. Shodneme se na tom, že opilá nejsem, nicméně to mi je zrovna prd platné. Začínám mít chuť na panáka a to tvrdej nepiju.
Už více srovnaná zpět se sebou se vracím na gate, většina lidí už je v letadle.
„Zas ta Volfová“ hlásí paní. Je to skoro jako případ u soudu. A máme porotu.
Protože tuším, že hysterickým pláčem a křikem toho moc nezmůžu (to mě rovnou vyhodí), snažím se zmobilizovat vnitřní ZEN a s jiným členem pozemního personálu, který se dostavil, googlíme, jak to teda je. Čte můj papír a potvrzuje, že tam je opravdu napsáno, že to takto platí. Ale že na to letět nemůžu, páč oni znají jiný papír. Nakonec z online systému e-visa vydoluju papír, který vypadá tak, jak je potřeba. Ale nemám ho kde vytisknout. Opět slyším zamítnutí. Nakonec mě zenový spřízněnec k nevoli druhé ženy pouští last minute do letadla a ta za mnou ještě volá, že v Helsinkách mi to stejně neprojde. Ach univerzum, máš smysl pro humor. Paní jsi pěkně nastrčilo. Že by zapomenutý kousek vzdoru někde ve mně?
S hodinovým zpožděním přistáváme. V Helsinkách mají na přepravních vozících nápis HELsinky (pro mě zrovna HELL – příznačné) a na záchodě zpívají ptáci (wow, fakt to tam mají jako“ hudbu“ J ). A v relaxační zóně promítají les a zvuky přírody (joo, les teď potřebuju úplně nejvíc). Konečně si lehám na záda, šššššumím, uvolňuju napjatý psoas (dostal tím stresem zabrat) a vrací se mi krev do žil, mozkomíšní mok zas začíná proudit, hlava míň bolí a špetka úsměvu je zpět. Dávám si nejlepšího a nejdražšího lososa ve svém životě s finským rodokmenem a pořádně si to užiju. A v letadle pak skleničku červeného ani nevím odkud.
Je jedno, jestli téhle lekci rozumím nebo ne.
Cestování je neuvěřitelný zdroj příběhů a osobního rozvoje.
Není tu „one pill fits all“ / univerzální medicína.
Každý to máme jinak a potřebujeme něco jiného.
Dagmar Volfová
