Stojím u pultíku jednoho z bister v pražských Dejvicích, kam jsem se přestěhovala na poslední dva měsíce, než opět odfrčím do Asie. Obsluhují tu dvě slečny v červených zástěrkách. Jsou dvě, ale vlastně jen jedna, protože ta druhá tam tak nějak není. Vnímám její prázdno a propad a probouzí to ve mně dvě věci: cítím, že v jejím životě je něco „špatně“, což ve mně vzbuzuje soucit. Sou-cit je naše schopnost cítit a vnímat určité společné pole: všichni jsme lidé. Někdy to tak prostě je, že se něco nepovede. Všichni jsme tam někdy byli a možná se tam sem tam vydáváme – planeta, kterou jsme si pojmenovali „Špatně“. Víme také ale už, jak je snadné uvíznout ve vesmíru svého utrpení a zapomenout na cestu zpět.
A hned druhý můj pocit, říkejme mu třeba (n)asertivní: nespokojenost zákazníka, který čeká nečekaně dlouho na obsluhu jeho potřeb, navíc s otázkou: pokud to jídlo vaří žena ve stavu deprese, mám chuť ho jíst? Kdo a jak jídlo vaří, předává potravě část své energie. Nemám tedy mít soucit se sebou a svým chrámem a dopřát mu něco „energeticky harmoničtějšího“?
S každým (k)rokem si všímám, jak mnozí (včetně mě) vnímáme svět okolo sebe trochu jinak než dříve, a to i díky tomu, že čím dál tím více vnímáme sami sebe. Kromě autopilota, který za nás běžně operuje, jsme stále „vědomější“ (ono to slovo je tak omýlané, že už skoro potřebuje úvozovky…). A možná tím i „zavařenější“. Probouzíme se ze snů materiálního matrixu, ale zároveň nás oplétá matrix duchovní. Síť jako síť. V žádné z nich nejsme úplně svobodní, pokud se do ní zamotáme. V pavučinách přesvědčení lze snadno uvíznout. Tvoříme si rozhodovací proces a vaříme si uvnitř na svém chrámovém ohni vlastní polívku – na základě svých receptů (vzorců) a preference chutí (hodnot).
Dnešní pozdní sobotní oběd je samozřejmě drobná epizodka rozhodování, ale je pro mě pěkným zrcadlem. A tak si všímám svojí netrpělivosti, všímám si své Dámy, která očekává, že jí hned bude vyhověno, všímám si i „Hodné holky“, která by si přála svět klidný, harmonický a aby všichni okolo byli spokojení (zvlášť, když vaří jídlo, které chce jíst); Rebelky, která má chuť se sebrat a odejít a taky Hrdinky, která u toho ještě cestou spasí celý svět. A možná by se uvnitř v tom mém mikrokosmu ještě někdo našel. Však jo, celý Vesmír.
…a dvě červené Karkulky s pelmeněmi a borščem (ne v košíčku nýbrž v obřím kastrolu), vůbec netuší, co moje hlava mezi tím vaří. A já vlastně, upřímně, nevím, co se děje u nich. A je to nakonec jedno. Stačí to všechno vevnitř u sebe vidět, stačí cítit, stačí být. Není to o tom, co se okolo děje, ale jak my to strávíme a jak na to reagujeme. Ano, třeba v tomhle případě – dnešní úvahy „sebe krmení“ – je důležité kdo a jak jídlo vaří, protože s tím přijímáme kromě té fyzické potravy i energie. Krmíme svůj chrám na všech úrovních. Každé jídlo by mělo být prasádem – posvěceným darem, kterým potěšíme i své „energetické obaly“. Ano, bylo by krásné, kdyby mi ho podávala slečna s úsměvem a prána by si v něm radostně poskakovala a rozvibrovala energii v mém těle až k osvícení. To by všechno bylo super, ovšem, zrovna to tak není, zdá se.
Mám chuť na ten vegetariánský boršč, tak si ho dám. Po svém. Usměju se na něj, pohladím misku a udělám si s ním svůj malý rituálek před jídlem. Je to přeci o tom, jak s tím naložím. Nemusíme jíst cizí energie. A neplatí to jen u jídla… Péče o vnitřní chrám je i o tom, čím ho krmíme – svými myšlenkami, postoji, představami. A ty si vybíráme. A já si dnes vybírám, že se nakrmím tím, co mi chutná. Ne jen na té fyzické úrovni.
Dagmar Volfová
16.7. 2017 pro zářijové vydání časopisu JógaDNES
