Santóša, spokojenost, sattvická to kvalita spočinutí a klidu. Nespokojenost je pak spíše zážitek rádžasu. Nemusí to být ale jen ne-klid v negativním slova smyslu. Rádžas třeba i ve formě zdravé nespokojenosti je motivátor. Řekne nám, že zrovna stojíme po kolena v bahně a pomůže nám udělat ten krok z bahna ven.
Živě si pamatuji, jak stojím v předsíni pronajatého bytu, kde jsme společně s partnerem před pár lety bydleli, a konečně vyjadřuji svou nespokojenost s tím, v jakém stavu jsme se ocitli. Dost nahlas. Ano, křičím. Ne, není to jógová sattva. Jsem naštvaná i sama na sebe, že jsem to nechala dojít tak daleko a snažila se být spokojená s něčím, co nebylo pro mne v pořádku.
Naše vnitřní zranění nám často komplikují vnímání toho, co je a co není pro nás už zdravé.
Z příliš tamasického zabřednutí někdy vede ven cesta prostě skrze rádžas. Vyjádřila jsem svou nespokojenost natolik jasně a nahlas, že byla uslyšena. Ano, uslyšena, což ještě neznamená vyslyšena, ale je to v jistém smyslu pokrok, tedy krok ke změně. Především jsem si tak ale sama uvědomila, že si opět opakuji svůj starý známý program o tom, co si (ne)zasloužím a čekání na zázrak, že se něco změní nebo pomine jaksi samo od sebe. Ani po více jak deseti letech intenzivních meditací a jógové praxe mi nespadl zázračně vytuněný vztah jen tak do klína.
„It´s not perfect. You have to make it perfect.“ řekla mi stručně a jasně před pár lety GuruMaa, když jsem se s ní při jedné z návštěv v ašrámu v horkém středu Indie bavila o tom, že bych ráda založila rodinu a s kým. „Není to dokonalé. Budeš na tom muset zapracovat,“ pravila.
V Indii je i dnes stále běžnou praxí takzvané „arranged marriage“ tedy rodiči předem dohodnuté manželství. I pro sádhaky, tedy studenty duchovních praxí není neobvyklé, že jim jejich učitel, tedy guru vybere vhodného partnera. Já se svou lví náturou jsem se na něco takového necítila a navíc mi po předešlých zkušenostech pořád znělo v hlavě „hlavně už žádnýho ezoterika“. Po letech v Asii jsem se tedy vrátila domů do Čech a vybrala si partnera v tomto duchu, tedy jógou ani čímkoliv podobným úplně nepolíbeného muže, „ajťáka“. A tím po mnoha letech duchovních praxí přišla další etapa osobního rozvoje, a to v rámci partnerského vztahu. Ne že bych do té doby žádné vztahy neměla, ale tentokrát jsem plánovala založení rodiny a normální život „ve hmotě“. Což byl a stále je proces veskrze uzemňující a v mnohém léčivý. Partnerské vztahy jsou totiž kvalitní zrcadlo. Zároveň fungují jako zámek a klíč: na naše malé „poruchy“, tedy dětská zranění přesně dosednou ty partnerovy a funguje to jako skvělý spínací mechanizmus. Buď jako detonátor nebo jako motor ke změně a (sebe)léčení. Esenciální je tam ochota sebereflexe a otevřená komunikace. Bez ní to nefunguje. Já se tak už pár let učím lépe vyjadřovat svoje potřeby. Je to celkem časté ženské téma, protože jsme mnohé z nás vyrůstaly jako „hodné holky“, které mají naučené více než své potřeby ctít potřeby druhých se snahou se maximálně přizpůsobit a vyhovět. Ať už vědomě nebo nevědomě. Hlavně žádné konflikty. Vytváří to pak ale velké vnitřní napětí. A také očekávání, že snad druhý pozná, co potřebujeme. Jenže tak to nefunguje. Naopak. S tímhle nastavením si často najdeme partnera, který to má přesně obráceně. A i díky tomu pak můžeme objevovat zapomenuté kousíčky sebes otázkou: Co vlastně potřebuji? Co mě baví? Co mě vyživuje?
Jógová Santóša
V Yoga sútrách píše Ptanajali „From contentment springs supreme happiness.“ Tedy, že ze spokojenosti vyvěrá vnitřní pocit štěstí.Nejedná se ale pouze o pasivní přijetí všeho, co nás potká a v tom zůstat, ale o aktivní účast a třeba i snahu z toho, co pro nás je nevýhodné a nepříjemné nakonec vytvořit něco užitečného.
Řada forem duchovních praxí, které jsem zažila v Indii, byly radžasické. Jejich smyslem bylo právě vytrhnout jedince z letargie a dát momentum osobního rozvoje. Absolvovala jsem nespočet ohnivých rituálů a stovky hodin s kundalini mantrami, které probouzejí vnitřní energii. Ta se někdy line a někdy doslova řítí naším energetickým systémem a dokáže námi pořádně zatřást. Fyzicky i psychicky. Může to být i zahlcující pro náš nervový systém, proto jsem si po intenzivních rituálních ohnivých obdobích jezdila odpočinout. Do hor a k vodě. Nejraději k posvátné řece Ganze do Rišikéše. Vnímala jsem to tam jako svůj druhý domov. Pokud jsem zrovna nepropadala panice z vedení jógové školy kousek od Ram Jhula, ke kterému jsem se ve své aktivní ohnivé nátuře uvrtala, dny jsem trávila z velké části prostě sezením na kamenech na břehu a dívala se do tekoucí vody. Ta mi pomáhala odplavit přemíru napětí. Co oheň ať už rituální nebo můj osobní probudil a rozdmýchal, voda pomáhala odnést.
I když nyní jsem se k milované Ganze už dva roky nedostala, zklidňující sílu tekoucí vody ráda vyhledávám i doma. U českých a slovenských potoků i horských řek.
Ticho a klid
Přemíra rádžasu a nespokojenosti může být zahlcující a připravit nás o něj. O ten vnitřní klid. Příliš „rozvibrovaný systém“ je tedy dobré uzemňovat a zklidňovat. Kromě očistné síly vody vnímám také jak důležité je využití zemské síly. Tedy gravitace. Prostě se odevzdávat do její náruče. Do náruče matky země. Mít se o co opřít. V sedě, v leže. Je to dar, který máme tady na Zemi. Možnost dosednutí a uvolnění našeho nervového systému i díky gravitaci.
Nemůžeme se však snažit uvolnit. Je potřeba dovolit, aby uvolnění přišlo samo. A možná přijde, když to nečekáme a na nic netlačíme. Zabydlení v sobě. Ve svém těle. Vyživení svých zdrojů, které jsou často vyčerpané a doslova zavařené. A s tím může přijít i spokojenost. Protože ta je o bytí v přítomnosti a přijetí toho, co je, tak jak to je. Zejména co se týče procesů v našem nitru.
Jeho Svatost daljáma na téma spokojenost napsal mnohé. Mimo jiné: “If one’s life is simple, contentment has to come.”
Tedy: Spokojenost se dostaví, pokud žijeme prostý život.
Buddhismus popisuje spokojenost jako stav bez úzkosti, chtění a tužeb.
My ale často chceme víc. Mnohem víc. Nejen takové ty klasické vnější „věci“. Chceme víc i sami od sebe. Jsme nespokojení s tím, co jsme. Toužíme být lepší.
Osobní rozvoj je fajn motivátor. Ale jak trefně a lidsky píše Charles Ridley ve své úžasné knížce Ticho a klid: „Naše úsilí, jak být lepšími, se v jistém stadiu může stát strategií, jak se vyhnout bezpodmínečné lásce.“
Myslíme, že ji nejsme hodni a že si ji musíme zasloužit. Utíkáme před ní a myslíme si, že nejdřív na sobě musíme fakt zamakat. Být dokonalí. Až pak si ji zasloužíme. Ano. Lásku.
Často jsme si už od dětství zvykli na byznys: něco za něco. Lásku si zasloužíme, až budeme úplně skvělí, perfektní, hodní, dokonalí, vyrovnaní.
Možná i proto se nyní tak uchytil duchovní by-pass, kdy se snažíme už to vše mít hotové, vyřešené a zažívat pouze preferovanou sattvu. Ironií ale je, že to, čemu se sami v sobě nejvíc bráníme, je přesně to, v čem bychom se měli uvolnit a přijmout to.
Známe lásku podmínečnou. Přemýšlíme, co si zasloužíme a co ne. A podle toho si také do jisté míry vytváříme svůj život. Náš mozek vnímá svět jako oddělený od nás. Umí být i pěkný tyran. Však se tam ta nervová spojení vytvářela už mnohem dříve, než dokážeme ze své paměti vylovit. Náš mozek je naprogramovaný počítač. Pracuje s tím, co má uloženo, co zná. Ale není to jediné řídící centrum, které máme. I naše srdce vysílá signály. A cítí. Umí vnímat celistvost a propojení. Jen někdy z obavy, abychom zase nebyli zranění, mu tolik nenasloucháme.
Mužský a ženský princip v praxi
Někdy náš mozek jede na setrvačnost, a to i v rámci naší praxe. Myslíme si, že je pro nás něco naprosto esenciální a přitom to třeba může být jinak. Když jsem dokončila svá jógová studia, měla jsem velmi silný drive. Praktikovala jsem několik hodin denně podle zadání. Roky. Přineslo to užitek. Můj život se změnil. Šla jsem si svou cestičkou směr osvícení – to mi přišlo v té době naprosto zásadní. Myslela jsem si, že moje praxe a duchovní rozvoj je prostě všechno, co potřebuji. Tak nějak jsem to dostala i předáno od některých svých učitelů. Chtěli nás vytrhnout z našich starých materiálních závislostí. A tak vznikla duchovní závislost. Smysl praxe bylo dát tomu maximum. Na co se zaměříš, to vyživuješ a tam posíláš energii.
V mnoha jógových směrech se velmi prosadil mužský princip, který velí: dej tomu víc, mnohem víc, intenzivněji. Když už nemůžeš, přidej! Léta jsem to následovala jako mnozí jiní. Myslela jsem si, že to svoje „zavřený zraněný srdce“ nebo „zablokovanou čakru“ musím prorazit a pak se ta srdeční nebo jiná vyšší čakra otevře. No a pak asi zahrají zvonky, fanfáry, setkám se astrálně s mléčnou dráhou, nebo tak něco a hlavně přijmu svůj život a vše v něm ….a zalije mne nekonečná láska, vnitřní kritik se odstěhuje na jinou planetu a já budu milovat všechny a vše. Včetně sebe. To poslední je samozřejmě ta nejtěžší výzva.
„Je důležité, abychom dokázali rozpoznat, kdy jistá praxe splnila svůj účel a přinesla ovoce, avšak nadále již pro nás není užitečná a ve skutečnosti brzdí náš vývoj.“ Píše Charles Ridley, známý kraniosakrální terapeut a popisuje svůj příběh o tom, že se urputně držel své praxe a až když ji (o)pustil, zažil další hlubší stavy rozšířeného vědomí. Mám podobný zážitek. Se spoustou svého vnitřního ohně mám tendenci dát tomu, co dělám opravdu vše. Tedy tak nějak víc než vše. Nadlimitně. Zvládla jsem tak vyhořet ze své manažerské kariéry v ČR, z vedení jógové školy v Indii a málem i ze své jógové a meditační praxe. Tu jsem postupně značně proměnila od toho, jaké bylo původní „indické zadání“. Časem jsem totiž zjistila, že mi ten přístup už nevyhovuje. Praktikovala jsem podle určitého systému, který vyvinuli muži. Jak už to v józe bývá. On i smysl systému je tak nějak založen na mužském principu. Zatímco ten ženský princip je takový kulatější, proměnlivější, spirálovitý, prostě měkčí. A tak jsem si postupně vyvinula vlastní, intuitivní a pro mne více vyvážený přístup. A hle, s ním přišlo i více laskavosti.
Jsou rozdílné přístupy k léčení a osobnímu rozvoji. Mužský princip velí prorazit, expandovat, jít za určitým cílem, vyřešit. Ženský princip má jako způsob cesty jemnost, zpomalení, vnímání cykličnosti života, cítění, smíření, uvolnění a integraci. V dnešní době je velmi aktuální hledání rovnováhy toho všeho a probouzení zdravého ženského principu neb posledních 3000 let byl postaven do stínu a mimo důležitost. I proto má mnoho žen v sobě tolik potlačeného vzteku, který je potřeba zdravě zpracovávat. Jak ženy tak muži se nyní učíme každý v sobě najít svou osobní rovnováhu mužského a ženského principu a objevit ty zdravé kvality obojího v sobě.
S vnitřním smířením těchto principů v nás pak můžeme zažívat smíření a spokojenost i ve vztazích s dalšími lidmi.
Když se na chvilku
zastavíš
Možná se v tom tichém
časoprostoru
Který vznikne
Odrazí
celý svět
A nebo přijde
NIC
Prázdno
Po kterém toužíš
Na chvilku Tě navštíví
A pak zase
odejde
Být
Všechno
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2022.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
