„Prosím Vás, co jste si to zase přála?!“ otázala se mne celkem zostra paní, ke které jsem před lety docházela na takovou tu kouzlenou terapii: trochu očista, očistec a zároveň duševní i duchovní vzpruha. Jednou do roka si mne vzala do parády, obvykle velmi uzemňujícím způsobem. Brala jsem to jako rovnováhu k mému někdy celkem neuzemněnému cestovacímu životu. Taky uměla docela dobře srovnat mé potenciálně se rozepínající duchovní ego a poskytnout velmi pragmatický vhled do vztahů.
„Chtěla jste dítě? Tak tady ho máte. Partnera, který se chová jako dítě.“
Během mého života v Indii mi k mému překvapení někdy v pětatřiceti začaly tikat biologické hodiny a taky mi po letech sezónního života mezi Indií, Thajskem, Bali a špetkou Čech začal chybět takový ten normální život. A střídání ročních období. V Asii máte vedro, větší vedro a hodně deště nebo méně deště. Popřípadě v Himalájích luxusní zimu bez topení. Ač se doporučuje místo nahřáté láhve s vodou spíše vřelý partner, který udržuje stálou teplotu lože pro zimomřivé ženy s věčně studenýma nohama, většinu času na cestách jsem strávila sama, několik let i v celibátu neb to mj. vyžadovala má tantrická studia. (Tradiční pravoruká tantra je trošku jiná studijní zkušenost než běžná západní představa o tom, co je to tantra.) Takže v Himalájích jsem měla v posteli PETku s horkou vodou pro záchranu mé termoregulace.
„No, asi jsem si přála partnerský vztah na osobní rozvoj“, přemýšlela jsem nahlas.
„Tak, tak to se vám povedlo. Ale je to pěkná blbost. Ta posedlost osobním rozvojem. Pro partnerský vztah je potřeba si přát jedině: „Mít partnerský vztah s mužem, se kterým jdeme společně cestou světla v lásce a radosti.“
„Hm, to je na mě pro změnu děsně ezo,“ odpověděla jsem. Nikdy jsem se necítila jako sluníčkový pravdoláskař. Já radši tak nějak integrovanou i tmu. Nicméně někam jsem to uložila do své paměti.
Vzpomněla jsem si na tu větu před dvěma lety na Silvestra. Bydlela jsem opět sama, v pronajatém minibytě kousek za Prahou. Tentokrát jsem už zrealizovala svůj plán odstěhovat se do Čech a Asii navštěvovat jen na kratší čas. Chodila jsem hojně po lesích, zobala všemožné (jedlé) bobule, co jsem kde našla, koupala se v českých a slovenských potocích a pracovala poctivě na svém uzemnění. To přišlo přesně za rok, neb se mi s prvním východem slunce roku 2022 nakonec pro nový začátek narodil syn. A těhotenství, porod, rodinný život a péči o dítě považuji asi za nejvíce uzemňující zkušenost svého života. A nekonečný potenciál k transformaci vnitřního všehomíra.
Možná deset let v kuse jsem trávila silvestrovské noci meditací. Často jsem v tom čase byla i na skok v Praze, ale místo na párty jsem seděla sama doma a meditovala. Přesně přes půlnoc, takže mi do meditace obvykle zněly petardy a tak jsem i věděla, že vstupuju do nového roku. A každý rok jsem se prostě chtěla na ten vstup vyladit. Vnitřně projít to, co se událo během uplynulého roku, (pro)pustit, co už může odejít a nechci si to tahat s sebou už do roku dalšího a tak nějak se pří-jemně naladit na to nové.
Před dvěma lety na silvestra jsem opět meditovala. V době hlubokého lock downu, pěkně sama doma na retreatu, vzpomněla jsem si na tu zvláštní ezo větu a najednou mi nepřišla až tak děsivá. Pustila jsem si oblíbenou meditační hudbu, udělala si takový relaxační hezký večer, několik hodin meditativního rozpoložení, rituál a poslala záměr. Po půlnoci jsem se pak i přes přísný zákaz vycházení šla projít ven. V ulicích vesnice, kde jsem zrovna bydlela, nebyl vůbec nikdo. Ztichlá tma, mlha možná přírodní, ale spíše zbytková po tradičním českém petardovém šílení, troška sněhu a sem tam nějaké zapomenutá světlice na obloze i na zemi.
Během jara se pak celkem radikálně transformoval můj v té době jinak již neexistující partnerský vztah. Prostě jsem ledacos vnitřně přehodnotila nejen já, ale svým vlastním procesem prošel i můj bývalý muž, který v té době žil na jiné vesnici kousek za Prahou. A tak jsme se na podzim stěhovali zase spolu, zase do úplně jiného bydlení na jiné vesnici, zase jiný kousek za Prahou. Stejný stěhovák, který nás rozvážel rok před tím z Prahy na dvě destinace, nás na podzim zase stěhoval k sobě a protože jsme si zapomněli klíče, vše vyložil večer na trávu před dům. Padla rosa, tma a já asi nikdy nezapomenu, jak tahám krabice a pak z veškerého nábytku úplně vyčerpaná s obřím pupkem sloupávám hromady slimáků a říkám si, co si s to zase v tom životě tvořím. Světlo, radost a lásku jsem v ten moment úplně vidět neuměla.
Do roka a do dne od mé silvestrovské meditace opět v čase petard se začala dít transformace mého života. A místo tradiční popůlnoční zprávy, která obvykle zněla „Štastný nový rok“ jsem svým sourozencům napsala jen „Asi rodím“. Byla to nejdelší a nejdivočejší silvestrovská noc mého života včetně nekonečné cesty stařičkým miniautem do porodnice, protože jsme měsíc před tím přišli v rámci havárie o náš původní vůz.
O pár měsíců později, po mnoha a mnoha probdělých nocích, vstávání běžně i každých 20 minut, nekonečné vyčerpání, které už asi nikdy nedospím, ale které je nutné nějak zvládat, protože se staráte o tvorečka, který to jinak bez té péče nedá, úplně jiný druh lásky o neznámé intenzitě a zároveň někdy překročené všechny hranice příčetnosti… napsala jsem ke Dni matek:
Matka
extrafull time job i životní role s transformačním potenciálem na ledacos
Mateřství
je kvalitní seminář osobního rozvoje, ze kterého prostě neodjedeš domů
si to zpracovat,
ale integruješ za chodu v každodennosti
Je to takovej otvírák na konzervy našeho srdce
Ano, v dnešní době, kdy panuje nekonečná nabídka otevírání srdce skrze mega populární semináře neotantry, kde se budete objímat s desítkami cizích lidí, abyste si dokázali, že se dokážete otevřít světu, lásce, radosti, hojnosti, někdy největší tréning zkousnutí vlastního ega je prostě úplně obyčejný každodenní život.
Pamatuji si, že moje rodiče v knihovničce měli velmi starou knihu ve slovenčině s názvem „Ako nezabiť svojho muža, svoju ženu, svoje deti ani seba samého“. Nevím, jestli ji u nás doma někdy někdo četl. Já jsem si ji myslím nikdy ani neodvážila otevřít, ale název zněl velmi výmluvně, takže to je taková moje minimantra. A už od dětství si říkám, že to je asi fakt umění, vzhledem k tomu, že jsem vyrostla v domácnosti, kde se testovalo, co všechno může létat vzduchem ještě za značného zvukového doprovodu. Rodinný život si tak u mne nikdy nezískal piedestal života v klidu, pravdě a lásce, takže mě to vlastně skoro 40 let vůbec nelákalo.
Po více jak deseti letech intenzivních meditacích to zkouším celé posunout kousek víc k té slavné pravdě, světlu a lásce, ale stejně občas letí něco vzduchem. Jen jsem pokročila směrem k zachování bezpečnosti, že předměty házím obvykle až po tom, co jsem sama a mám klid na tuhle svojí formu meditace. Popřípadě, když mi rupnou nervy v reálném čase a zařvu jak tygr, tak se pak omlouvám, vysvětluju a aplikuju maximum svého psychologického minima spolu s nově nastoleným instantním zenem. Je náročné být v kontinuální nekonečné spánkové deprivaci, skoro nemít čas na sebe a přesto pěstovat umění rozdýchat ledacos nebo se umět i zasmát absurdním situacím. Nemyslím si, že je reálné být pořád ve svém středu. Prostě se jen učíme se tam zase navracet, když nás něco vykolejí. Rovněž si nemyslím, že existuje něco jako dokonalá matka nebo dokonalá žena. Jsem si celkem dobře vědoma své nedokonalosti a po všech těch letech osobního rozvoje jsem došla k přesvědčení, že jakákoliv touha po dokonalosti je jen útěk od reality toho, co je.
Zároveň mě ale mateřství učí obrovské pokoře k životu. Neměla jsem ledacos tak hezké, jak bych si přála. Ani porod. Mnoho měsíců jsem si to i luxusně vyčítala. Ale když se podívám do zrcadla a vím, co to moje tělo zvládlo, jsem mu vděčná. A každý den prostě jdeme dál. Jestli je to cestou světla v lásce a radosti neumím úplně objektivně posoudit. Prostě se možná jen řídím tou původní jednoduchou větou: „Ako nezabiť svojho muža, svoju ženu, svoje deti ani seba samého“. A dáváme k tomu spolu s partnerem i špetku pokud možno otevřené komunikace a upřímnosti k sobě navzájem. Vlastně ke všem zúčastněným. I dítě tu upřímnou komunikaci potřebuje.
Jedna věc je sice to, že si něco přejeme a chceme tvořit, ale druhý a velmi mocný aspekt je, že naše podvědomí je plné obsahu, který zatím nemáme pod kontrolou a prostě sem tam způsobí situace, které jsou na opačném pólu toho, co bychom si jinak přáli. Nemůžeme ani za jeden život úplně rozpustit veškerou rodovou nálož. Někdy se cyklíme, ani o tom nevíme, někdy o tom víme, ale měníme to jen pomaličku, krůček po krůčku a někdy máme pocit, že jsme zase o krok zpět. Nemáme ani neomezené energetické zdroje, takže jsme unavení a nervy tečou po podlaze. Prostě jsme tam, kde jsme v ten daný moment a učíme se. Stále za chodu v každodennosti.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2022.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
