Když nastanou v životě chvíle, kdy se klasické koncepty hroutí, dosavadní způsob života najednou není buď naplňující, nebo se sesype jako domeček ze sirek a ještě se sám vznítí, hledáme koncepty nové. Možná jsme žili vědecky podloženě a v souladu s okolním matrixem, ale přestalo to fungovat a najednou hledáme protipól – jako když si po slaném jídle potřebujete nutně dát dort. Jedno se nám přejedlo a hledáme druhé. Někdy bloudíme ode zdi ke zdi, než najdeme tu svou cestu. A možná nastane období, kdy se ptáme: esoterika nebo věda?
Po studiu biochemie a potravinářské technologie na VŠCHT a rozjetí slibné kariéry přišlo pár zlomů, které podlomily i moji dosavadní představu o světě tak, jak jsem ho dosud viděla s jeho jasnými a zřejmými vysvětlitelnými okraji a zjistila jsem, že se musím začít dívat jinak. Prostě proto, abych mohla opět fungovat a být fit. Se lví silou jsem se do toho vrhla naplno a poslechla vnitřní volání po józe a tantře. Všechno jsem zabalila do krabic, předala, odevzdala nebo nechala doma a odjela do Indie hledat „to pravé“, ponořit se do moře esoterických poznání a hledat pravé kořeny jógy a význam tohohle slova i nauky. A tak jsem nakonec přistála na břehu Gangy a celá nejistá nastoupila na měsíční tantrický jógový kurz. Aby moje byznys úspory vydržely co nejdéle, zabydlela jsem se na pryčně ve veřejném v ašrámu s tradiční „kýbl sprchou“ na patře, a šla naplno do toho. Měsíc instantní transformace. První den dosednu na otrhanou látkovou podestýlku v stařičké yogahall a vysmátý Ind vyšle hned zkraje větu, která mě zaujme: Jóga je empirická věda. Takový několik tisíc let starý experiment – věda založená na testování a osobních zkušenostech mnoha a mnoha jogínů. Z laboratoře vnější jsem se rázem přesunula do laboratoře vnitřní. Potěšilo mě, že nemusím zahodit celé své racio a vzdělání a vše, před čím jsem se strachem z vyhoření utíkala: můžu prostě jen dělat vědu jinak. A za toto zjištění děkuji. Dokonce ani nevadí, že moje flexibilita je celkem omezená, mé tělo v tu chvíli teprve v počátcích léčení a pohled na vše „iracionální“ tak nějak v procesu. Je to cesta. Esotericky vědecká – vědecko esoterická založená na osobním poznávání. Ne náhodou jsem si pro ten začátek své cesty jako chemický inženýr vybrala studium ve škole, kterou vedou strojní inženýr a architekt.
Slovo jóga znamená sjednocení, spojení. Na otázku Co je jóga dostaneme však mnoho různorodých odpovědí. V Indii je jóga propojená s hinduismem, a přesto to není náboženství. Pro mnohé je jóga ta zvláštní věc, co se praktikuje v ašrámech, pro další pomůcka, aby je nebolela záda a byli fit, pro někoho cesta jak najít odpověď na otázky své existence. Je to, jako když skupině lidí zavážeme oči a pošleme je ohledávat slona. Někdo narazí na nohu a prohlásí: je to strom. Někdo na ocas a prohlásí: je to had. Proto každá odpověď na to, co je vlastně jóga, je určitou osobní pravdou závislou na úhlu a šíři pohledu. Mně zaujal empirický vědecký přístup: k józe a tomu, co je pro nás, se dostáváme skrz osobní zkušenost. V józe a tantře testujeme a ověřujeme staré dobré taoistické rčení: Poznej sebe a poznáš celý Vesmír.
Korespondujeme a rezonujeme
Jak to funguje, nám pomáhají objasnit dva základní zákony: zákon korespondence a zákon rezonance. Zákon korespondence popisuje podobnost a propojení dvou systémů: mateřského a dceřiného. Odkazy na něj najdeme v různých mystických učeních z celého světa – např. v kabale (mystice židovské), kde se praví, že člověk je malý Vesmír. A tak to platí i v józe. Jak nahoře, tak i dole. Jsme složeni ze základních prvků, elementů – dýcháme vzduch, který rozvádíme do těla, máme v sobě vnitřní oheň např. v podobě trávení nebo ohnivých emocí, z velké části se skládáme z vody a přesto netečeme – drží nás pohromadě element země v nás. Náš mikrokosmos a okolní Makrokosmos si tedy odpovídají – korespondují. Každý z nás obsahuje vše co okolní Univerzum a tudíž si navíc nejsme nepodobní. A princip podobnosti, nebo zrcadel, chcete-li, dojde až do takových „krajností“, že kdykoli vás něco štve na komkoli okolo, je dost pravděpodobné, že to je potlačená část uvnitř, kterou tak jako tak máme, ale buď ji na sobě nemáme rádi a přejeme si, aby neexistovala, nebo si ji ani neuvědomujeme. Znát svůj malý osobní vesmír a dělat si uvnitř pořádek nám dává více svobody.
Všichni máme vše. V různé míře (aby to nebyla úplná kosmická nuda), ale máme. Jakmile se ponoříme do svého nitra, nalezneme tam celý Vesmír. Hvězdný prach, supernovy, slunce, měsíce, hvězdy i černé díry. Možná to nebudou shluky vzácných plynů nebo hornin jak je známe z obrazů z dalekohledů a možná ve srovnání s okolními mikrokosmy je budeme mít v různých koncentracích a jiných barvách. Ale jsou tam. Každý z nás i celý svět okolo má tak jako magnet mínusové a plusové záležitosti. Záleží jen, na co se ladíme. A ladit se můžeme přímo na „zdrojová data“. Krása nesmírná. Vlastně vesmírná.
Druhý zákon hovoří o rezonanci. Jde o fyzikální jev, který nastává při shodě kmitočtu určité soustavy s kmitočtem zdroje. Při rezonanci probíhá přenos energie mezi dvěma vibrujícími systémy, které oscilují na stejných frekvencích. Tento jev má mnoho vědeckého využití (např. magnetická rezonance) a známe jej i z hudby – souznění. Protože ve Vesmíru vše vibruje určitou specifickou frekvencí, více či méně se tak vše ovlivňuje, podle podobnosti nebo rozdílnosti frekvencí. Jelikož jako lidé jsme komplexní „záležitosti“, oplýváme každý více frekvencemi a máme tedy možnost rezonovat s různými systémy – ladit se na to, na co se zaměříme.
Chytří jako rádio
Pro snazší vysvětlení si můžeme představit klasické rádio. K tomu, abychom mohli zachytit rádiové vlny, potřebujeme přijímat a naladit správnou stanici (určitou frekvenci). Na ledacos se ladíme nevědomě a docílíme resonance – zesílení – což známe např. z různých emočních stavů. Ovšem ladění je něco, co můžeme dělat vědomě. A využít. Tím pomyslným knoflíkem na rádiu, resp. tím, kdo s ním otáčí, je právě naše mysl – síla koncentrace naší mysli. Jak moc se na něco umíme zaměřit, do velké míry určuje míru našeho naladění. Jógové techniky nám v tom pomáhají – jogíni byli totiž opravdu mistři vědecké empirie a ve starých textech najdeme skryté informace, že asány a ostatní techniky tu nejsou jen pro zdraví naší fyzické schránky. Během jógové praxe dochází k souznění – propojení vědomí. A to podpoří schopnost kontroly nad svou myslí a umění zacílit ji vědomě tam, kam chceme.
Na chytání specifických vln máme dokonce skvělé vybavení – tak jako rádio má anténu, my máme speciální „satelity“, kterým říkáme čakry. Čakry jsou takové komunikační nástroje, které můžeme vědomě využívat. Všech 7 základnách čaker (v různých systémech najdete však i různé počty, popisy, umístění) má svůj smysl pro náš systém – odpovídají určitým úrovním vědomí. I pro práci s energií a čakrami platí dva zmíněné zákony a rovnováha. Jak nahoře, tak dole. Se zvědavostí člověku vlastní se pak můžeme vydat na cestu empirické vědy – z vědecké laboratoře se stěhujeme do té osobní. Jdeme do praxe. Naše tělo se všemi jeho jemně hmotnými úrovněmi teď a tady je naší soukromou laboratoří a výzkumný tým je ten nejlepší, jaký můžeme mít: my sami. Se svou vlastní zodpovědností za své štěstí, zdraví, úspěch, rozšířené obzory a radost ze života.
Mimo smysl není nesmysl
Pro vědu (a někdy nás samé) zůstávají záhadou určité tzv. paranormální schopnosti – mimosmyslové vnímání, zázračné vyléčení atp. Možná je to jako před pár stoletími s elektřinou, která byla tehdy malým zázrakem a teď je to pro nás běžná věc. Zatím běžně využíváme jen velice malé procento svého mozku a obecně svého potenciálu, což ukazuje, že pravděpodobně bude možné ledacos – třeba rozšířené vnímání skrz umění perfektní koncentrace a uvolnění. Však je to také předmětem zájmu mnoha výzkumných týmů. Nač vyvíjet umělou inteligenci, když jsme ještě neprozkoumali ani vlastní?
Nicméně paranormální schopnosti nejsou cílem jógy. Cílem jógy je osvícení, což znamená poznání sebe sama. Teď a tady. Empirické poznání – skrz osobní zkušenost. Kdo jsme, odkud pocházíme, kam směřujeme? Tyto otázky fascinovaly i mnoho významných vědců. Einstein, Bohr i Schrödinger byli přesvědčeni, že existuje nějaké univerzální vědomí a že náš život není jen náhoda. Náš svět a my jsme mnohem více než jen to, co zachytí naše smysly a standartní měřící zařízení. Zdá se, že máme ještě něco uvnitř nás, co umí rezonovat s něčím, čehož inteligenci a kreativitu si asi neumíme ani představit. Možná náš život, každý jednotlivý, má smysl a třeba je ten smysl hlubší než pouhé přežití. Pokud vykoukneme ze čtyř pevných stěn našeho zažitého myšlení, najdeme tam úplně nový svět – resp. další rozměr. A třeba nás překvapí jeho pestrost a zaujme i sem tam nějaká nejasnost či záhada, která se později může zdát jako důvtipná součást jakéhosi velice dobře nastaveného vyššího principu. Jde jen o to si to neznámé dovolit.
Skrze prožité příběhy, zlomy, vzestupy a různě spletité cesty se tak učíme žít s určitou mírou (vědecké) nejistoty. A zdá se, že to je cosi, co může velice obohatit náš život v jeho (kosmické) komplexnosti.
Ing. Dagmar Volfová
(článek vyšel v časopise JógaDnes s tématem Jóga a věda v červenci 2016)
