Nevýhodou mnoha duchovních teorií je, že není vhodné je aplikovat plošně na každou psýché v každé fázi vývoje a ani v každé kultuře – ony jsou tam totiž také rozdíly v tom, jak to ta psýché pobere. Například když se někde dočtete nebo vám to přímo řekne osvícený mistr:
že máte být zajedno a naprosto propojení se vším. Nedualita. Je to smysluplná věc. Ovšem pokud se o to „být zajedno se vším“ pokouší člověk, který nemá zdravě nastavené hranice sebe sama, tedy zdravě formulované ego, pak se neustále tlačí někam, kde mu není dobře. S chutí …a nekonečnou pokorou bez ega, která je samozřejmě IN, se řídí třeba pravidlem „moudřejší vždy ustoupí“ ustupuje, dokud se nezřítí z útesu… Pokud se urputně snaží být zajedno se vším a všemi propojený, je možné, že místo osvícení dopadne právě na tvrdé dno. Můžeme tu polemizovat, že i setkání se dnem může být přínosné. Mnozí jsme to zažili. Tvrdý náraz umí být jako zmáčknutí tlačítka restart. A někdy těch nárazů přijde docela hodně než…
…než začneme vnímat sebe, své potřeby, abychom si ujasnili s upřímností sami k sobě, jak naložit s informacemi vnějšími i vnitřními.
In-formace z těla
Známe vnímání dotykem, skrze kůži cítíme, vnímáme, přijímáme informace. Tuto schopnost cítit máme i uvnitř sebe. Jen jsme se od ní odpojili neb naše pozornost byla v mnohém otočená ven. Rozum má tisíc a jeden názor na to, jak bychom se měli cítit. Ale tělo nelže. Když se naučíme vnímat jemné signály uvnitř sebe, pomůže nám to i rozlišovat v tom, kdy slepě následujeme nějaké moudro z knihy nebo od učitele a kdy je to naše autentické bytí.
Kdysi mě napadl termín „ezo-sliz“ – takové to růžové vše objímající, se všemi se objímající. Může to být autentické, ale může to být projev existence člověka, který je velmi závislý na tom, „aby mě měl někdo rád, abych byl přijímán“. Což souvisí s psychologickým aspektem druhé čakry a naší emoční částí mozku, která se nazývá amygdala.
Být přijatý. Být součástí. Být milovaný. To vše je naše potřeba už od oplodnění vajíčka, které se chystá uhnízdit – tedy už od úplného začátku našeho života. Potřeba, která může být během života velmi zesílena úměrně tomu, pokud jsme láskyplné přijetí nezažili už od prenatálu a ani v raném dětství.
S hranicemi se to má tak, že pokud jsme si zvykli, že si musíme pozornost, tedy lásku koupit tím, že všemu vyhovíme a budeme děsně milí, hodní vždy spolupracující, tak to pěstujeme ať už vědomě nebo nevědomě tak nějak i v dospělosti. Hlavně aby mě měli rádi. Původ porušených hranic může být i v neustálém narušování fyzické integrity – ať už skrze násilí nebo sexuální obtěžování nebo i psychologické – například nemístné poznámky či ponižování dítěte.
Pro představu, co jsou to vlastně ty hranice, jako původem biochemik ráda používám to, jak v realitě funguje i každá naše buňka. Ta má okolo sebe membránu, která chrání, aby se její obsah nevylil ven do vnějšího prostoru, drží tvar té buňky a chrání i obsah, aby se do buňky nedostaly nevhodné látky. Zároveň je ta membrána polopropustná. Tedy: moudře vybírající. Propustí dovnitř to, co buňka zrovna potřebuje a vypustí ven to, co je potřeba vypustit. Buňky i spolupracují. Tím tvoří napčíklad naše orgány a celé tělo funguje tak nějak zázračně samo bez kontroly naší mysli. I my máme tuto schopnost rozlišovat, co si k sobě pustíme a co nikoliv. Tak jako buňka sama o osobě uvnitř tekutá, i my jsme díky tomu z velké části tvořeni tekutinou. Má osobní zkušenost je taková, že se skrze jemné praxe tekutinového těla mohou rozpouštět ty staré zážitky, díky kterým jsme neuměli zdravě pečovat o své potřeby a zdroje a které nás nutily naše hranice nedodržovat. Učíme se navrátit ke své přirozené síle a pocitu bezpečí. Zdravé hranice se obnovují. Nejprve je možná vědomě střežíme a hlídáme, později se to stane tak nějak naší přirozeností a už na to není potřeba tolik energie či pozornosti je udržovat. Stanou se naší součástí tak jako je membrána součástí každé buňky.
Smysl pro drama
Jeden ze zajímavých aspektů péče o hranice a tím svou energii je i nenechat se zbytečně zatahovat do dramat.
V rodině, kde jsem vyrůstala, bylo drama na denním pořádku a já jsem se vždy podvědomě stavěla doprostřed toho všeho, všechny uklidnit, všechny vyslechnout, všem vyhovět, hlavně aby byl klid. A pak jsem byla velmi vyčerpaná. Tento nutkavý přístup se se mnou nesl i mnoho let v dospělosti než jsem si uvědomila, že nemusím a že to také ani vlastně není přínosné.
Nyní mám dvouletého syna a vedu několik retreatů za rok. Je to zajímavá rovnováha a životní výzva. Mateřství samo o sobě je velký tréning hranic a udržení se ve svém středu, i když se uvnitř malého človíčka, kterému se zrovna vyvíjí amygdala, děje velké drama, kterému sám nerozumí. Nenechat se strhnout do toho víru, ale zůstat milujícím rodičem, je doslova umění, kterému se učíme postupně. Zároveň i děti se učí zdravé hranice a není to tak, že by mělo být ve všem dítěti vyhověno. Ano, jako v letadle: nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě a až pak můžete pomoci svému dítěti. Funguje to tak i v pozemské realitě.
Jeden ze zajímavých aspektů péče o hranice a tím svou energii je i nenechat se zbytečně zatahovat do dramat.
V rodině, kde jsem vyrůstala, bylo drama na denním pořádku a já jsem se vždy podvědomě stavěla doprostřed toho všeho, všechny uklidnit, všechny vyslechnout, všem vyhovět, hlavně aby byl klid. A pak jsem byla velmi vyčerpaná. Tento nutkavý přístup se se mnou nesl i mnoho let v dospělosti než jsem si uvědomila, že nemusím a že to také ani vlastně není přínosné.
Nyní mám dvouletého syna a vedu několik retreatů za rok. Je to zajímavá rovnováha a životní výzva. Mateřství samo o sobě je velký tréning hranic a udržení se ve svém středu, i když se uvnitř malého človíčka, kterému se zrovna vyvíjí amygdala, děje velké drama, kterému sám nerozumí. Nenechat se strhnout do toho víru, ale zůstat milujícím rodičem, je doslova umění, kterému se učíme postupně. Zároveň i děti se učí zdravé hranice a není to tak, že by mělo být ve všem dítěti vyhověno. Ano, jako v letadle: nejdřív nasaďte kyslíkovou masku sobě a až pak můžete pomoci svému dítěti. Funguje to tak i v pozemské realitě.
Zdravé hranice jsou nutné i ve vztahu s okolními dospělými, s přáteli, v rodinách, v pracovních vztazích …a také s klienty. Jedna věc je umět naslouchat a druhá nechávat se vtáhnout do dramat.
Je zajímavé pozorovat kdy a jak s někým komunikujeme, kolik času a energie tomu věnujeme a proč (to bývá velmi skryté).
Dám příklad komunikace, která přila s krátkým dotazem jen tak mimo děk od jedné klientky na cestách. Něco ji napadlo. Z minulosti. Bylo v tom hodně energie a emocí. Z dramatického líčení jsem vycítila, že to je traumatický vír, kam se nervový systém s chutí spouští, ale přínosné to není. Stopla jsem její intenzivní proud slov a myšlenek a upozornila ji na to, že to vše může být součástí návyku a že bychom se spolu spíše mohly věnovat podpoře toho, co pro sebe může udělat, aby doplnila své zdroje a sílu teď a tady.
Vím, že existují terapeuti, kteří se pouští do hlubin dramat. Ale můj názor založený na zkušenostech práce s traumatem a toho jak funguje mozek a nervový systém je takový, že někdy je dobré nahlédnout a poléčit – v malých dávkách (nelze vše vyřešit najednou), ale rozpitvávat dramata není životodárné. Biochemie těla tam totiž návykově posílá takové neurotransmitery, které to v těle točí neustále dokola: i drama je návykové. Velice.
A jak to poznat? Je to velmi individuální. Naše srdce umí soucítit a zároveň v propojení s uměním vhledu se učí rozlišovat co je a co není životodárné. Je důležité být ve spojení s vlastním tělem a jeho moudrostí. Tak jako slzy mohou být léčivé, jsou i takové slzy či dramata, která se vracejí stále dokola. A vystoupit z toho začarovaného kruhu může být velmi léčivé. I stopka pro někoho může být dar.
Strážce hranic
Téma ohnivé třetí čakry. Hranice… Něco v nás ví, co je životodárné a kam posílat energii a kam už ne. Často se to učíme postupně – učíme si obnovit svou sebehodnotu a sebeúctu a spolu s tím přicházejí. Zdravé hranice, nebo chcete li – esence vnitřního muže – bojovníka. Který nejprve, znalý našich zranění, stojí se zbraní v ruce. A postupně, jak se rozpouští stará zranění a obnovuje osobní pocit bezpečí na tomto světě, si může dovolit i ty velké zbraně odkládat a pak stačí, že tam je. A my víme, že se na něj můžeme spolehnout. Něco v nás má tu sílu nás ochránit. Chce to odvahu se s tím spojit. Chce to odvahu nebýt vždy takový, jakého by nás chtěli ostatní mít a tím riskovat, že si „zasloužíme“ méně lásky. Chce to odvahu chránit své zdroje, svou energii a vážit si sami sebe.
Nikdy není pozdě začít.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
simhayoga.cz
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
Tématu hranic se budeme věnovat i na:
Jarní retreat ve Svaté Máří s rituálem probouzení životní síly 18.- 21.4. 2024 – info najdete zde.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v září v roce 2023.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Image by Freepik
