O 100 košilích, dánské televizi a tekutinovém tělu ~ můj návrat do Kodaně po 20 letech

Koupali se všichni a všude. několik km nábřeží plné mol, klouzačky, opalovačky, domy s terasami přímo u vody. I like that. Už jsem si idylicky vybírala, kde budu žít. Na léto jsou pro mě severské země idál. Vedro není moje oblíbené počasí. Idylka byl i letní život na Islandu, kde jsem byla na konci VŠ na pracovní stáži – v létě max 20C. Perfect …ale trochu mi tam chyběla noc…. na letní slunovrat slunce jen olízne horizont nad mořem a hned jde zase nahoru

Miluju život u vody a na vodě. Fakt, že se městem napříč dostanete lodí – mhd – je něco, co si umím užít. V Praze mám taky ráda přívozy – raduju se i ten kousek, co se můžu svézt. Ale je to jen kousek. Tady dojedeš žlutým „trajektem“ od konce města až k malé mořské víle.

Po 5 letech jsem taky zase resuscitovala svůj pozitivní vztah k jízdnímu kolu. Což bylo léčivé a povznášející. Než jsem otěhotněla, koupila jsem si suprtrup trekové kolo (teď mi trouchniví v pokoji) – zjistila jsem, že jsem na něm nějak ne úplně příjemně natažená jako luk a jakmile naskočil těhu pupek, už se nedalo jezdit vůbec. A po porodu představa, že si sednu na sedátko… jo, léčit tuhle záležitost mi trvá roky. Když jsem se v Kodani posadila po 5 letech na kolo – pěkně „like a Lady“ – ano, jsem Lvice – takže sedět na trůnu, Trhat´s the way i like it.

Páá horský kola. Zřejmě potřebuju něco jinýho.

Spojila jsem se s tím, jakou radost mi jízda po Kodani dělala před 20+ lety, když jsem tam žila a studovala. Vítr ve vlasech, svoboda jet si kam chceš nebo potřebuješ. Jezdila jsem za každého počasí. Jo i v děšti a ve sněhu. Prostě pořád. Pěkně 10km tam ráno a 10km zpátky domů, když jsem bydlela na kraji města ve Vanlose (neměla jsem dost peněz na normální ubytování tak jsem bydlela s trochu závislostní starou paní – asi aby mi nebylo smutno po podivných domácích vztazích v Praze :)) …a pak to bylo po půl roce kus blíž, když jsem bydlela v Norebro se spřízněnou duší Martinou, která má narozeniny ve stejný den jako já (to nevymyslíš) a konečně mě naučila plavat s hlavou pod vodou. Díky!!! Bylo mi 22, už bylo načase umět pořádně plavat! Plavat a do sauny jsme chodily kdy se dalo. Pořád. V Kodani je spousta bazénů a taky: anooo Moře.

Právě v Dánsku jsem si tenkrát uvědomila, jak je pro mě voda důležitá a léčivá. Pro mého ascendentálního Štíra, který se jinak hrabe v depresích. Umím hloubku dobře. Ale je dobré se v té hloubce neutopit a sem tam se vynořit

Ano, teď se věnuju 10+ let praxi tekutinového těla. Není to náhoda. Myslím, že mi to zachránilo příčetnost (po probuzení kundlaini je to jak když jdete po tenké lince – na jedné straně psychiatrická léčebna, na druhé osvícení 🙂 Ukotvovat se v těle a rozpuštět stará traumata a zamrznutí je funkční, smysluplné – a pro mě to bylo i dost nezbytné. A je zajímavé, jak je to všechno propojené: Do Kodaně jsem se vrátila právě na wokrshop s jednou z původních lektorek Continuum movement – Jeanne Jensen. Další šťavnatá ženská 70+. Tekutinové tělo v Kodani. Optimální varianta. Upřímně, dosytila jsem zdroje na max – už to bylo potřeba….

Když jsem v 21 letech odjížděla studovat na KVL do Kodaně, bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Vyndala jsem se z ultra toxických vztahů doma – rodinných i partnerských, vysadila antidepresiva a antikoncepci a hele: zrazu antitepresíva nebolo treba. Asi tak. Vnímala jsem už tenkrát, že mě Něco vede. A děkuji za To.

Spojila jsem se s potenciálem toho, co dokážu, jak se o sebe dost dobře umím postarat a to, jak se cítím, když na mě nevisí dramata mých rodičů, co si zvkli, že jim dělám mediátora. Jo, dost úleva se z něčeho takového vyndat. Stručně řečeno: najednou jsem se cítila vcelku normální tedy, co to je „být normální“ že jo… normální teď rozhodně nejsem – to si myslí i u nás na vesnici, kde s chutí upalují čarodějnice a mě by tam přihodili, kdyby to bylo legální. Což naštěstí už není, ale ta tenze ohledně rozdílých názorů by se dala někdy krájet.

Život v zahraničí pro mě ale nebyla vždycky idylka. Nebylo to ultra lehké v žádné zemi, kde jsem žila. Ano, jsem cestovací typ. Fakt, že nyní žiju v ČR je překvpení pro věechny, včetně mě, ale i to bylo volání duše

A i v Dánsku přišly výzvy – třeba to že je tam fakt draho a moje stipendium zdaleka nepokrylo náklady. Do restaurace jsem nemohla jít nikdy – už tenkrát to bylo 4x dražší než u nás. Nakupovala jsem v nejlevnějším diskontu a byla ta chudá holka z východní Evropy. Po prvním měsíci života tam se mi podařila ještě jedna fajnová věc: okradli mě na nádraží. Byl to celý zajímavý příběh, který vydá na kapitolu v románu, nicméně to že už jsem teda fakt pak neměla peníze, vyžadovalo značnou kreativitu. Dala jsem si inzerát do prodejny potravin, že budu uklízet. A pak jsem uklízela doma u třech rodin. A z toho mám také spoustu pestrých historek nicméně, stále to nepokrylo moje náklady, tak jsem sebrala odvahu a uděla další radikální odvážný krok, který mě nakonec zavedl k práci v Dánské televizi. Jo, kdo se bojí nesmí do lesa se říká. Za mě les dobrý. Žít sama v zahraničí, level další. No, upřímně, odvaha mi nechybí, mám ohně až za roh a na rozdávání. Ano, i proto hodně pracuji s elementem země a vody 🙂

Ta ohnivá povaha mě zavedla do dost nebezpečných míst v různých zemích, ale taky mi přinesla spoustu zkušeností – k nezplacení. Doslova.

A tak jsem pěkně v rámci rovnováhy i v Dánsku jeden den byla ta krásná Lady na TV2 s perfektním make up od maskérky a krásnýma šatama na jehlových podpadcích (au!) a druhý den už zase po lokty v záchodě dánského architekta, u kterého jsem uklízela a měl teda doma fakt ultra svinčík. Prodrhnout se u něj v kuchyni k původní barvě podlahy mi trvalo několik návštěv. Pak se mě zeptal, jeslti by mi nevadilo žehlit. No nevadilo, řekla jsem. Načež z pod postele vytáhl obří pytel – vypadalo to, že je v něm mrtvola. Trochu jsem se lekla. Ukázalo se, že v pytli bylo něco přes 100 zmuchlaných košil. Týpek nechtěl žehlit, tak si koupil novou košili, vzal na ebe, vypral, nechal vysušit a pak strčil do pytle. Měla jsem ho to nechat vyprat znova říkala jsem si. no, místo toho jsem za část vydělaných peněz koupila mp3 přehravač – takový ten na AAA baterie, nahrála kvalitní hudbu a trávila celé dny po škole u žehlíího prkna (to měl).

A od té doby jsem snad nežehlila. Nežehlím doteď. Muž má košle, co se moc nemačkají a když je vypereme, stčíme do skříně. Stačí je necpat do pytle. Ale tak kdyby ten týpek nebyl takovej jakej byl, měla bych o zábavnou historku méně, že A upřímně, zábavných historek ze života, těch mám opravdu hodně. Už tenkrát jsem je sepisovala do emailu ve školním PC roomu na těch tehdejších výkonných 386kách (jo, notebook jsem jako studetka neměla, ten jsem si koupila až na konci VŠ za ty vydělané peníze z dánské televize ) …..to poctivě naťukané v coputerroomu na KVL jsem posílala svým intouš kamarádům z VŠCHT, co zůstali v ČR a prý je tím dost pobavila. Ukázalo se, že spousta lidí cestovat vůbec nepotřebuje. Stačí jim moje absurdní Historky.