Člověk je tvor sociální, společenský a má přirozeně touhu někam patřit a být přijatý.

Jsou to témata druhé čakry, té emocionálně výživné, nevědomím protkané, o které jsem psala článek do květnového čísla Jógy dnes.  Zároveň tam máme i určitou dávku svého stínu, tedy toho, na co si nechceme sami u sebe tak úplně posvítit.

Jedním aspektem je stále narůstající nejen množství sociálních sítí, tedy komunikačních platfotem, ale i toho, jak se na nich chováme. V současnosti se zdá být stále důležitější kolik máme folowerů na sociálních sítích a podle toho se učuje, jak jsme známí a dobří. V dnešní době lze „followery“ dokonce nakoupit. Na instagramu, podle toho jak pěkné sdílíte fotky, to vyjde asi na 35 dolarů za 5000 „kusů“ od překupníků, kteří vás neustále oslovují s nabídkami. Tak to funguje například v „jógovém světě“, jakkoli to není smyslem jógy, dnes veřejnost ke sledování tohoto okruhu lákají právě fotky preclíků z těla. Doba obrázková. Online leporelo. Jako bychom na ten smysl či hloubku v tom všem scrollování už neměli čas ani kapacitu. Na sociální sítě se chodí pro instantní zábavu, pro „zabíjení času“, ale i pro sebe-potvrzení.

Nejen touha po popularitě a množství followerů, ale i takové to běžné sbírání “lajků” za své příspěvky je podvědomá touha se zalíbit. Zároveň je to způsob jak být vidět i bez reklamy. Co „olajkujete“, nebo dokonce okomentujete, to se více zobrazuje ostatním. Pomůžete tak prezentaci toho, kdo to sdílel, s čímž často zacházímě vědomě. Například abych podpořila své přátele, jejich projekty nebo své učitele, sázím lajky jak na běžícím páse, protože vím, že díky tomu se příspěvky více zobrazují. Ale často s tím zacházíme i nevědomě. Naše podvědomí je mocné a málo kdy plně rozumíme našim pohnutkám. Třeba moje podvědomí se teď může smotat třeba do preclíku zvědavostí, jestli tenhle článek dostane nějaký ten „lajk“ nebo sdílení. Protože prostě někde uvnitř už jsme takoví. I když se často tváříme, že nám to je jedno, tak vlastně úplně není. Ale přiznat si to, to chce odvahu. 🙂

Na sociálních sítích jsme stále v sociálním kontaktu a tím vlastně sociálně přetížení. Je dobré si uvědomit, do čeho se zamotáváme a kolik energie tomu dáváme. Fenomén sociálních sítí na tom staví a tím podporuje závislost na sebepotvrzení, kterou v sobě máme.

Chceme někam patřit a doufáme, že známí i neznámí lidé nás budou mít rádi. Že se jim zalíbme.

Algoritmy zobrazování příspěvků na sociálních sítích však řídí umělá inteligence, jejíž existence si nejsme vědomi a nevnímáme tak ani jaký dopad to na nás má. Algoritmus umí určit, co se nám bude líbit, co budeme sledovat a vypočítat naše rozhodnutí, často i dříve než ho učiníme sami. Ukazují nám takové příspěvky, abychom klikali dále, sdíleli, „lakovali“ a nabízejí více přátel pro více obsahu ke sledování. Co my děláme podvědomě, umí algoritmus vypočítat. K tomuto tématu doporučuji snímek „The social dilema“. Množství obsahu a informací, které internet nabízí je nezměrné. Tím, že se mnohdy ale vůbec mezi sebou neznáme, je zcestné se vzájemně srovnávat a hodnotit. Na sociálních sítích si totiž každý prezentuje jen kousíček, obraz sebe. Jen to, co chce být prezentováno. Není to celá pravda. Přesto vzniká představa, že někoho známe, protože sledujeme jeho sociální sítě. Je důležité si uvědomit, že je to vše hra. Hra o energii a druhočakrový tanec o pozornost a (sebe)přijetí.

Mnoho známých lidí show byznysu má významnou aktivitu druhé čakry, která je dělá oslnivými. Zároveň je potřeba pracovat se stinnou stránkou přílišné touhy po pozornosti, která někdy končí i u zbytečného vyvolávání dramat a titulků bulvárních plátků. Pozornost je energie. Emoce jsou energie. Kam ji posíláme?

Sociální sítě přinesly v něčem nový fenomén. Do té doby jsme usilovali o přijetí od těch nejbližších a touhy neměly takový dosah. Měli jsme maximálně desítky přátel. Teď máme najednou tisíce “přátel”, které sledujeme a zároveň se jim chceme zalíbit. Vždycky se to nakonec ale stočí k tomu, že chceme být oceněni a přijati svými rodiči. Tam je ten kořen. Ovšem nelze být přijatý někým, koho nepřijímáme sami. Je to zamotaný kruh.

A hodí se i meditativní otázka do svého nitra: Co je pro mne sebepřijetí? Co je to pro mě teď a tady. Ne až budu vypadat tak a tak, až budu mít úspěch, tolik obdivovatelů …až mě máma nebo táta pochválí. Je to velké téma, často celoživotní a je dobré jej v sobě mít zvědoměné, tedy být pozorovatelem svého vnitřního univerza, ve kterém se toho tolik děje. Abychom pochopili, co vlastně řídí naše potřeby a jejich naplňování. Až pak jsme svobodí.

 

Dagmar Volfová

www.simhayoga.cz

Share Button