Někde z hlubin internetu a sociálních sítí se na mne vynořila informace, že se značně zvýšilo množství osob trpících depresemi a sebevražd mezi mladými lidmi a to i proto, že si na sociálních sítích lidé vzájemně prezentují jen úspěchy, krásno a moudra, popřípadě se drasticky kritizují či ponižují. Sociální sítě jsou fenomén, který ale pouze zesílil něco, co máme už dávno v sobě.
Téma depresí a někdy nechuti k životu je mi blízké neb tento „démon“ mne provází asi celý život. Někdy odpočívá a někdy se probudí i na delší období. Například v období dospívání jsem se cítila nezapadající, šikanovaná a naprosto nemožná a nechtělo se mi žít. Až mnoho let poté jsem pochopila, že jsem evidentně nebyla jediná s těmito pocity, jen jsem zrovna neměla komu se svěřit, tak jsem se místo toho vnitřně užírala. Nebo v období, které se dá nazvat psychospirituální krize: po intenzivních energetických praktikách se najednou začaly valit temné hlubiny vod nevědomí a vědomí si nebylo jisté, jestli to vůbec pojme – možná stále více častá záležitost dnešní transformační doby.
Co bývá těžké je zavalující pocit, že to člověk musí zvládnout sám. Typicky téma malého dítěte nesoucího v sobě trápení nejen svoje, ale i celé rodiny, které nasává jak houba. Naslouchá problémům všech, cítí velkou zátěž, stres, ale není kam se obrátit, požádat o pomoc – žádná není zrovna na dosah. Bezvýchodnost. Pocit bezmoci. Z dítěte je dospělý, ale pocit zůstává. Až když se dokážeme otevřít, postupně zjišťujeme, že tu bolavou část v nás můžeme opečovat, učíme se cítit se na světě v bezpečí, odevzdat tíhu, která není naše, postupně vyrůst a spojit se se svou silou… a zjistit, že dokonalost neexistuje. I sdílení příběhů v bezpečném prostředí může být velmi léčivé – zjistit, že v tom nejsme úplně sami, že jako lidé máme mnoho společného a teprve postupně (se) poznáváme, co je v nás ukryto.
Uvnitř máme každý svoji pestrou zoo. Některá zvířátka rádi venčíme a ukazujeme, jiná zavíráme do klece a šoupeme je do zadních pavilonů, kam se bojíme pustit návštěvníky. Bojíme se tam chodit někdy i sami. Každý máme svůj pavilon šelem, kde sídlí i bájní vlkodlaci, kteří mají i takové zájmy, jaké bychom si samozřejmě jako „slušní občané“ ( a potažmo „esoterici“ či „jogíni“) nikdy nedovolili ani připustit. Zvykli jsme si, za která zvířátka sklízíme body obdivu, pozornost okolí a za které naopak jsme káráni a podle toho nastavujeme oficiální návštěvní hodiny.
Probuzení démoni
V jednom z náročnějších životních období jsem viděla velmi intenzivní film o chlapci, kterému zemřela máma a on prožívá velký vztek. Opravdu si ho tam dovoluje prožít, dokonce rozbije vybavení celého domu. Co se stalo pak, bylo pro mne osobně velmi silné: místo očekávané reakce okolí přišlo pochopení: Ano, prožíváš velký vztek.
Přitakání emocím, uznání jejich existence. Přiznat si, že se prostě cítíme tak, jak se cítíme, je velmi osvobozující. Vztek, smutek, strach… Jsme lidé. Náš vnitřní život je velmi bohatý a zažíváme různé propady, trápení i nějaké ty příjemné chvíle a vrcholy. Není reálné si myslet, že to někdy na vždy přejde a budeme se cítit stále skvěle. Život je zkrátka zajímavý a neuvěřitelný proces plný překvapení. Někdy máme jemné hezké období a celý svět je krásný, a někdy zažíváme pád do kráteru sopky.
Emoce jsou energie. Někdy se potřebujeme vybít do polštáře, vyskákat, vyplakat, vytančit, vykřičet, vypsat nebo jinak zužitkovat tu energii, někdy ji zvládneme jen pozorovat a někdy potřebujeme i pomoc zvenčí.
I když se vždycky nepovede zachovat klid, netřeba propadat panice. Prostě to tak je. V naší zoo žijí nejrůznější zajímavé živočišné druhy. Spousta jich má kvality, o kterých ani netušíme. Co je potřeba je pořádná dávka osobní upřímnosti a odvahy vědět, co kde v jakém pavilonu mám. A čím víc se známe a víme, co všechno v nás bydlí, tím méně se možná bojíme těch svých temných zákoutí a také toho, jaké šelmy na nás posílají ostatní. Ona se ta zvířátka totiž vzájemně přitahují.
Když se probudila moje šelma, zastihla mne naprosto nepřipravenou. Bylo to jako dravé hladové zvíře, které se chce vydrápat z mého břicha ven. „Když učíš jógu, vypadáš jak anděl,“ napsala mi kdysi po lekci jedna kamarádka – a já jsem tomu nemohla uvěřit: k tomu anděli jsem měla podle stavu své vnitřní inventury opravdu daleko. K tomu skrz retraumatizaci šokem a intenzivní duchovní praxi zahájila mohutný prostup mým systémem i mocná kundalini. Ta bere s sebou vše, co jí stojí v cestě. Opakovaně se mnou třásla energeticky, fyzicky i emočně. Jeden velký šejkr. Myslela jsem, že se zblázním, vlastní kůže mi byla malá, mocná hadí síla odemkla svým pohybem příliš mnoho pavilonů naráz. Musela jsem se s nimi seznámit. Jinak to totiž už nešlo. Když se šelmy probudí, možných „řešení“ je mnoho. Některá nás ale jen vrátí zpět do stavu zamrznutí, o které možná už nestojíme, jiná způsobí vnitřní rozkol – co nemáme rádi, šoupeme do stínu, který nás pak prudí uvnitř i vně. Zažila jsem stavy na prahu (ne)příčetnosti a mnohokrát jsem o sobě pochybovala, jestli jsem „dobrý člověk“ a „normální“. Možná právě proto, že jsem odmalička toužila být ten silný a laskavý anděl s asertivním ďáblem v těle, který vše vyřeší a ještě cestou zachrání svět, musela jsem si ten rozkol prožít naplno. Cestou sebe objevování a hledání příčetnosti v záplavě divokého všehomíra jsem potkala spoustu různých terapeutických metod, práci s tělem, myslí, přečetla moře knih. Kniha „Anděl zavolal mé jméno“ zmiňovala některé z prapodivných symptomů, které jsem zažívala. Bylo pro mne nápomocné zjistit, že ač se o tom běžně nemluví, je pravděpodobně spousta lidí, kteří tímhle museli taky nějak projít. Pochopila jsem trochu lépe svou „diagnózu“ psychospirituální krize a „temné noci duše“ – pocit pobytu na temném dně a (zdánlivě) nekonečném čekání na svítání. Nakonec mi začalo pomáhat to prostě přijmout jako pořádnou hromadu mého historického hnoje, která se zpracovává a „řeší“ pomalu, krok za krokem. Z hnoje vytvořit posilňující hnojivo. Ano, jde to, ale nelze na to tlačit. Došlo na uvolňování těla a zabydlování se v něm, mantra meditace a k tomu spousta modlení ke všem možným božstvům, ať to nějak zvládnu. Buddha pravil, že život je utrpení. Ale také, že z toho utrpení vede cesta ven. Postupné malé krůčky každý den a obklopit se lidmi, se kterými se vzájemně podporujeme (sangha). A pro ohnivé lvice a dračice se hodí k tomu určitě ještě aplikovat více jemnosti a soucitu se sebou, se svým příběhem a méně tlaku a očekávání. Cesta transformace má mnoho podob.
Soucit a údiv
Ty naše pavilony divých šelem a bájných příšer mají důvod, proč tam jsou. Často jsme zažili něco, co bylo nesnesitelně bolestné, tak jsme to včetně naší přirozené reakce zavřeli kamsi za mříže. Jenže ono to nezmizí. Dokud to neuznáme jako svou součást, bude nám to „stínovat“. A nás bude prudit, že ostatní se mají fajn, zdánlivě mají, co my nemáme, nebo se stále usmívají. Úsměv může být upřímný, ale může to být i maska, která umožňuje přežít – obranný mechanizmus. Nejsmutnější postava někdy bývá šašek. A my máme v sobě celý (zoo)vesmír se všemi anděly i démony. Právě skrz integraci toho hutného životního humusu vzniká živná půda pro náš další rozkvět.
Odvážná exkurze
Nádech, výdech, chvilka času pro sebe a odvahy přiznat si, jak se vlastně cítím a co vše ve mně bydlí. Neutíkat hned k jídlu či sociální síti, když se něco uvnitř probouzí. Zpomalit, zastavit, cítit, vnímat. Příjemné to vždy není, ale je to cesta. Nakonec nemusíme být až tak krotitelé divých šelem a démonů jako spíš odvážní svědci toho, co se v nás děje. A když už opravdu nevíme, hodí se údiv – údiv sami nad sebou i nad tím, co se děje okolo. Vážně i ty ve mně bydlíš?
Co nás vede a posiluje na cestě do své neznámé divočiny, je zvědavost. Máme v sobě odvážnou Amazonku i Mauglího, kteří si umějí poradit. Někdy zapadneme do močálu, jindy létáme s racky. Náš vnitřní život je velmi bohatý a barevný. Byla by škoda nevěnovat mu pozornost. To je totiž nakonec to, co nás vyživuje: pozornost je energie. A my se učíme dát si tu vyživující laskavou nekritizující pozornost, po které tolik toužíme a přijmout sami sebe ve své pestré a divotvorné komplexnosti bytí.
Dagmar Volfová
