Pulzace. Vlna nádechu a vlna výdechu. Ležím na zádech, dýchám, otevírám se gravitaci a rozpouštím se do země. Proudí mnou „Luna dech“  velmi pomalý jemný ná-dech a výý-dech. Jemné tření v hrdle. Dech podobný udžájí, ale mnohem jemnější. Změkčuje tkáně a tělo se stává prostupnější. Odevzdávám se do náručí matky země. Učím se vnímat tu oporu v zádech, kterou od ní mám. Důvěřovat. Důvěřovat, že se mám o koho opřít a že v mém těle je vše, co potřebuji proto, abych se cítila úplná. Matka země mě i nás všechny hýčká ve své náruči. Teď a tady.

 

Příběh těla

Naše tělo má v sobě uložený celý náš příběh. Příběh tohoto života, všechny naše zážitky. Čas kdy nás hřálo teplo lásky či jsme naopak vnímali emoční chlad, i čas kdy jsme museli vzdorovat, bojovat. Je v nás i buněčná vzpomínka na to, kdy jsme za sebe bojovat nedokázali, byli jsme bezbranní, zranitelní a odnesli si šrámy a jizvy, kdesi v hloubi sebe. Některé kousky příběhu hřejí, jiné bolí a jiné v nás způsobily doslova zamrznutí.

V našem těle je příběh nejen náš, ale i našich předků. Kdesi hluboko v sobě máme vzpomínku na hlad i válku, strach o přežití, který se někdy zdánlivě bezdůvodně probouzí i v časech míru. Stačí nezvyklá situace jako například virus, pocit ohrožení a buněčné vzpomínky se aktivují. Traumata v nás jsou často skrytá. A když vylézají, tak s jistou dávkou intenzity a v současné době i globálně. Možná nyní víc než kdy před tím je tedy potřeba navracet se k sobě, do těla a najít a přijmout vše, co tam nalezneme, pocítíme. Postupná integrace celého příběhu. Je to velmi léčivé na mnoha úrovních.

Vlivem stresu, rychlého života nebo i traumatu často vnímáme své tělo jen velmi málo, okrajově. Žijeme ve své hlavě a představách.  Jsme odříznutí od těla, pocitů a vnímání sebe a svých potřeb. Rychlý způsob života je i náš kompenzační mechanizmus. V rychlosti totiž nemusíme cítit ani vnímat. Je to takový tělesný by-pass, takže si ani neuvědomíme, co se v nás vlastně děje.

Naše mysl je velmi rychlá. Rychlejší než tělesné vnímání. A tak i zahlcenost informacemi nás nezdravě zrychluje do režimu „fight or flight“ (bojuj nebo uteč) nebo naopak paralyzuje. Máme zkrátka zahlcený nervový systém.

Sama na sobě si všímám, jak mě používání elektroniky jako je mobil a přemíra informací z internetu vyčerpává a odpojuje od těla. Místo toho, aby propojovala lidi, což asi byl i původní záměr, tak zatěžuje. Pro návrat do těla tedy odkládám mobil i počítač a spojuji se svým dechem, tělem, zemí a jejím „internetem“.

 

Tělo jako proces, nikoli stroj

Somatický přístup k praxi nás učí, že jsme živý organizmus. Tělo je proces nikoli objekt, stroj, jak jsme si snad mysleli od průmyslové revoluce. Je to z pohledu moderního člověka nový přístup k tělu i praxi, ale ve skutečnosti naopak návrat k tomu nejstaršímu, primordiálnímu. K naší přirozenosti. Je to o respektu sami k sobě – při každodenních činnostech i při cvičení. Respektu a citu, který jsme možná nezažili a teprve se jej učíme.

Jsme v těle? Nasloucháme mu?  Cítíme se? Jakým způsobem provádíme svou jógovou praxi? Respektujeme své tělo a jeho potřeby? A nebo jej prostě tvarujeme tak, jak praví poučky, videa a chceme po něm hypermobilní  instagramové preclíky, které jsou dnes tak populární?

Jakmile posilujeme záměrně určitou část těla či ji stále protahujeme a děláme opakované pohyby stále dokola, často si najedeme na mechanistický přístup a zapomeneme na VNÍMÁNÍ sebe. Nejsme pak napojení na moudrost svého těla a jen ho někam stále tlačíme. To zažívají nejen jednostranně sportující, ale i jógující – nakonec i jednoduchá asána může vést k poranění, pokud se nevnímáme.

Rozvíjení inteligence těla není o nastolení větší kontroly. Je to proces probouzení vnitřní síly skrze vnímání a přijímání celistvosti. Místo „tělo jako mašina“ se přesouváme ke vnímání „tělo jako proces“.

Opakované stejné pohyby nás limitují – rozvíjejí jen určitou část – svalovou i nervovou – doslova se pak i mentálně zasekneme na nějakém paradigmatu. Proto i nekonečné předvádění pevně daných sestav nakonec může být omezující. Pro tělo i duši.

Například bolest zad není často způsobená oslabení svalů, ale vyčerpáním. Stažený psoas se neuvolňuje intenzivní praxí, ale naopak hlubokým vnímáním sebe, svého středu a odevzdáváním se gravitaci – například v leže na zádech s pokrčenými koleny.

 

Trauma a jóga

Somatická praxe ke mně přišla, když mě bolelo tělo a hlavně duše. Začala jsem se učit vnímat své tělo a jeho potřeby, od kterých jsem byla doslova odpojená. Ona ta naše mysl umí být pěkný tyran. Tak jak jsme byli zvyklí na zacházení s námi, tak se sami k sobě chováme. A já jsem potřebovala zjemnit, zpomalit a učit se sama sebe respektovat. V mém případě to bylo a stále je vnímání těla „zevnitř“ s velmi jemnou jógou a technikami kontinuum movement (ve své praxi používám český přepis z originálu Continuum movement). Tyto techniky mi pomáhají rozpouštět starou bolest i zamrznutí v těle. Blahodárně působí zejména na můj desítky let stažený psoas, který se díky tomu uvolňuje. Psoas reaguje na pocity bezpečí. Ovlivněn prenatálním vývojem, porodem, dětstvím i zážitky, kdy jsme se necítili bezpečně nebo naše hranice byly narušeny. A tak ššššumííím, sssssyčíííím, posílám různé zvuky do různých částí těla a uvolňuji. Ani jógové asány mě neopustily. Ale dělám je už jinak. Takže z mé praxe zkušenosti práce s traumatem: cvičení ano, ale vědomě. A pozor na naučené pohyby – omezují nás. A někdy místo cvičit se hodí spíš termín „hrát si“. I to působí blahodárně na náš nervový systém, který je často přetížený. Nejen aktuální situací, ale i starými zážitky. Naším příběhem.

 

Paralýza těla i duše

Paralýza může být fyzická i duševní. O tom něco vím až do morku kostí, šlach a všech svých buněk. Když jsem kdysi zažila částečnou paralýzu fyzického těla, pochopila jsem postupně, že paralýza těla je i paralýzou mojí duše. A když jsem pod hromadou nánosu depresí, odpojení a traumat začala objevovat znovu život, cítila jsem se trochu jako archeolog. Pořád hlouběji a hlouběji do dalších vrstev. A nezaleknout se toho, co tam najdu. Jen to trpělivě vnímat a integrovat. Tolik populární termín „otevírání srdce“ není až tak o tom, že otevřeme nějaká tajná dvířka a najednou je vše pryč. Léčení srdce i celého těla je o rozmrzání. Rozpouštění ledových ker a integrace toho, co začíná proudit. Je v tom hodně energie.

„Zamrzlý člověk není schopen rozpoznat lásku

Já, posel ze Severního Pólu o tom něco vím

Led nedokáže cítit měkkost

Něco musí roztát“

To píše ve svém životopise, v knize Life on Land Emilie Conrad, která svůj život zasvětila právě práci s traumatem, roztávání a probouzení živé vody. A tak právě skrze léčení a její práci s tělem a se svým příběhem se zrodilo Continuum movement. Velmi rozsáhlá, hluboká a účinná somatická praxe pracující s tekutinovým tělem.

Během 47 let výzkumu práce s paralýzou (tělesnou i duševní), Emilie objevila, že zvuk je (podle ní) ze všech metod nejúčinnější.

A já ji po deseti letech své cesty somatické praxe zpět k sobě a do těla, dávám za pravdu neb zvučení jako jemné šumění, ssssssyčení či další jemné slyšitelné výdechy vedené vědomě do různých částí těla mi jsou na životní cestě a v příběhu mého těla pří-jemnými pomocníky.

Stažené tělo (například traumatem) způsobuje to, že v něm energie, tedy i voda neproudí a je rigidní. Tělo není otevřené, vnímající, nevyužíváme v něm svůj potenciál. Vzniká tak závislost na okolních autoritách, které určují, jak žít. Stažené tělo (a tím i vědomí) je závislé na okolí. Esence Continuum movement tedy tkví v uvolňování a rozpouštění a to nás vede k soběstačnosti. Energetické soběstačnosti bez závislosti.

Je to zacelování starých ran a míst, kde nám utíká energie.

Umění otevřít se životu, zdroji. Rozproudit to, co bylo zamrzlé, zatuhlé.

Techniky Continuum movement jsou tady tedy od toho, aby změkčovaly to, co nás inhibuje, co nám brání být usazení sami v sobě a svobodní.

Zvuk je jeden z aspektů, který nám pomáhá odpoutat se od podmíněnosti.

Jsou různé zvuky pro různé kvality, tkáně. Dostáváme se hlouběji do vrstev. Postupně roztáváme a otevíráme se svému potenciálu.

Stáváme se hudebním nástrojem, a učíme se na něj hrát v symfonii života.

 

Ve vodě  

Od oplodnění vajíčka, přes prenatální vývoj. Vše se děje ve vodě a díky vodě. Narodíme se z vody ven, podobně, jako před milióny let cosi přešlo z moře na souš. Je to miliony let starý příběh, miliony let stará voda v nás.  Náš příběh je vepsaný nejen na kůži, ale i v celé bytosti. Doslova v našich buňkách. Je ve vodě v nás, která je náš život a ze které jsme stvořeni. Živá voda v nás. V každé buňce. Pulzuje? Proudí? Jak na nás promlouvá?

Pulzace. Pulzace mozkomíšního moku, pulzace dechu, pulzace krve, lymfy… I pulzace našich končetin. Pulzují od našeho středu.

Ať už při našem embryologickém vývoji nebo za miliardy let vývoje na této planetě: vzešli jsme z moře a vyvinuli se jako páteřní organizmus. Od středové línie nám narostly končetiny a z „mořské okurky“, což je možná náš praaaapředchůdce,  jsme se vyšvihli až na souš. Ale mnoho z vodního světa v nás zůstalo. I ten velký obsah vody v nás. Jsme stále fluidní systém a rezonujeme s fluidním systémem naší planety. Pracujeme-li se zvukem, vnímáním a vědomým pohybem, v našem těle nastává primordiální, prvotní a tím přirozený pohyb, který nás hluboce vyživuje, probouzí a rozvíjí na všech úrovních našeho bytí.

Umění „vnímání se“ a vnitřní tekutost nám vnáší do života více síly a svobody.

Relaxace a uvolnění do proudu života není až tak o tom, že se snažíme uvolnit. Je to proces odevzdávání se. Odevzdávání se gravitaci. S celým svým příběhem, ať už je jakýkoli. Uvolnit se do přijímající náruče země. Naladit se na pulzaci, která je v zemi, na které tu všichni žijeme. Vlny mnohem pomalejší než je náš běžný cvrkot. Mnohem pomalejší než je naše myšlenka. Možná i pomalejší, než náš „běžný dech“. Zpomalení. Zpomalení a naladění na pulzaci země. Vše se zpomalí. I naše mysl. Naše tělo je vlna. Vlna stojící i ležící. Pulzuje námi život. A ten život můžeme sladit s pulzací země. Je to velmi léčivý zážitek.

 

Autor: Dagmar Volfová    www.simhayoga.cz

S kontinuum movement se můžete setkat naživo na seminářích, ale nyní i online.

Více o technice i praxi najdete zde.

Článek byl napsán pro časopis Jóga dnes. Sdílet  lze jako celý článek přes tlačítko FB sdílet,

pokud sdílíte pouze citace, pak s uvedením autorky.

 

Share Button