Až dostaneš daršan Šivy Nataradži, mysli na to, co si opravdu v hloubi sebe přeješ. S daršanem přijde požehnání. Instruoval mne kněz v chrámu v Čidambaram, kde jsem zrovna spočinula ve zvědavém očekávání večerní arti. Měla jsem za sebou několik týdnů intenzivních meditací v rámci svých tantrických studií, tentokrát na jižním cípu Indie. Byl to třetí rok studia , věnovali jsme se tedy sádhaně pro třetí, ohnivou čakru a cestou mne potkalo mnoho ohnivých příhod. Celkem zahlcující. Jela jsem si pak od toho všeho odpočnout. Postupně pomaloučku vlakem směr sever. Nejprve do monumentálního Sadhguruova Isha ašrámu, který vypadá, jako by se vynořil z Atlantýdy a pak dále napříč státem Tamil Nadu objevovat místní chrámy a rituály, protože ta chrámová kultura v Indii mně prostě učarovala. Magické obřady, (sebe)poznávání a cestování naplnily řadu let mého života. A proto mne samotnou překvapilo první, co mne napadlo, když se skoro třímetrová socha tančícího Šivy zjevila přede mnou v rámci velké ceremonie.
Přítmí až tma. Stěny načernalé od všudypřítomných hořících olejových lampiček. Monumentálním Šivovým chrámem se rozléhaly zvony, zvonky, různá chřestidla, linula se vůně hořícího ghí. A v tom všem hlasitém lomozu se vynořila obří stříbrná socha Nataradži. Tak tady Šiva uděloval daršan. A ve mně zaznělo: DÍTĚ.
Cože? Vážně? Lekla jsem se vlastní myšlenky. Nebo to byl nějaký hlas duše? To, co si nejvíc přeju je mít dítě? Já? Hlas z hloubi nitra člověka umí překvapit. Něco takového jsem sama od sebe vůbec nečekala. Vyhořelá manažerka, co v ČR zrušila svatbu, ukončila slibnou kariéru a odstěhovala se do Indie… Neměla jsem zrovna tikající bio hodiny na zakládání rodiny. Do toho indického ruchu a smogu jsem se vydala znovu životně …nadechnout.
Ale popořadě.
Rodinné anamnézy a lidská psýché
Jsem prostřední ze tří dětí a nikdo z nás se zatím nadšeně nerozmnožoval. Všichni tři jsme se na svět vyloupli našim rodičům tak nějak neplánovaně, což přináší i řadu otisků do lidské psýché s tématy nechtěnosti, nepatřičnosti a „nikdy nebudu dost dobrá“. K mateřství, a dokonce ani manželství jsem tedy nikdy nezískala nijak zvlášť vřelou afinitu. Neměla jsem pocit, že bych svým případným potomkům měla co nabídnout. Nebyl mi ani příjemný tlak z rodiny i širšího okolí na toto téma, který běžně asi zažívá mnoho bezdětných žen po třicítce.
Jak se pak ale blíží čtyřicítka, jako byste z plodnostního hledáčku postupně mizeli a společnost (či rodina) už to tak nějak s vámi vzdává. Vzdávají to i lékařské tabulky. Už před pár lety mi gynekoložka měla potřebu sdělit, že mám ve svém věku 2, maximálně 3 kvalitní vajíčka za rok a pravděpodobnost otěhotnění s mýma všema možnýma anamnézama velmi nízkou. V zásadě už jsem v přechodu a brzy zralá na platíčko antidepresiv, protože to je přeci běžná praxe, když si včas nenajdeš čas na plození. Motivovala mne. Mimo jiné ke změně lékaře.
Rodinný tlak vydržel déle. Ovšem nakonec i má máti prohlásila: „Děti se dělají z mladické nerozvážnosti. Tu ty ale už poněkud postrádáš.“ A byla to (pro mne) pravda. Ta druhá část. Nicméně uvolnění tlaku přineslo i uvolnění v našem vztahu.
(Ne)plodná
Osobně jsem se velmi obávala „mladické nerozvážnosti“, takže jsem už od puberty propadala panice, abych si náhodou „nezkazila život“, jak se to často v rodinách říká. Ovšem v dospělosti jsem si pak vyslechla řadu lékařských výroků na téma své neplodnosti. Někdy ve 24 letech mi jeden lékař v ČR po poměrně nešetrném a bolestivém vyšetření řekl, že jsem vlastní blbostí neplodná. Diagnóza: mnohačetné srůsty na vaječnících. V posledním ročníku na VŠ jsem byla dva měsíce na pracovní stáži na Islandu a tam trpěla velkými bolestmi břicha. Místní lékař to vyhodnotil jako zánět močového měchýře, napsal antibiotika, ale ta nezabrala. Měla jsem tedy řadu týdnů horečky a velké bolesti a z vysněného pobytu na Islandu, z té magické krajiny, si pamatuji hlavně to, jak toužím po tom si to tam užít, tu životní příležitost, a zároveň mé tělo prostě totálně strádá. V ČR mi pak dodatečně diagnostikovali zánět vaječníků, mnohačetné srůsty, a tím pádem vysoce pravděpodobnou neplodnost. „Pokud chcete někdy mít děti, tak teď to můžete zkusit. Pak se s tím rozlučte,“ pravil Pan Doktor po tom, co se mi kovovým hrotem sondy vrtal zaživa v zanícených vaječnících. Studovala jsem zrovna VŠ a necítila jsem se vůbec ready na založení rodiny i když chvíli jsem se pak „projektu dítě“ věnovala alespoň v myšlenkách.
Jak moc je to pro mne důležité? Snesu to, že možná nikdy nebudu mít vlastní dítě? Chci vůbec mít dítě? Nebyla bych naprosto děsná matka, když nejsem schopná bezpodmínečně milovat ani sama sebe? A neskončila bych pak zavřená doma u plotny? Mateřská „dovolená“ tak, jak jsem si ji představovala, pro mne nebylo velké lákadlo. Chtěla jsem dostudovat a pak také budovat „nějakou tu kariéru“. Něčeho dostáhnout, přeci. Protože tak se to v naší společnosti dělá. Alespoň já jsem v té době viděla jen to a klasický model jsem měla nakódovaný předem: dva roky po škole pracovat, pak první dítě, pak dovolená v Jugoslávii, tedy pardon, v Chorvatsku… Určitě bych to měla stihnout do 30. Ale i to bylo tenkrát dle lékařských měření pozdě. Moje vaječníky byly už lehce po dvacítce za zenitem. Přesto mě to hlodalo.
Na kariéře jsem fakt makala. Přesčas. A zkoušela jsem fungovat v různě (ne)kvalitních vztazích, abych splnila plán „křeččího kolečka“, který jsem si tam nechala vštěpit. Ale nakonec jsem po mnoha letech nezdravě závislostního vztahu zrušila plánovanou svatbu a rozhodla se vydat na cestu. Na cestu zpět k Sobě.
Zpět k sobě a přírodě
Transformační jízda pokračovala, zažila jsem vyhoření ze své chemicko-technologické byznys kariéry, částečnou paralýzu těla, která mne opravdu zastavila a přinutila přehodnotit ledacos včetně rodinných vztahů …a nakonec jsem odjela do Indie. Ta mne pohltila na mnoho let. Střídavě s Thajskem, kde jsem také dvě sezóny žila, studovala a pak i školila nové lektory jógy, a řadou cest na Bali, kde jsem vedla ani už nevím kolik jógových retreatů. Asie mne zkrátka schramstla a upřímně, moje „rozmnožovací hormony“ si daly na mnoho let pauzu.
Když jsem pak cestovala po Indii několik let sama vlakem, na zakládání rodiny jsem vůbec nemyslela. O to víc mne překvapilo, co se událo při tom obřadu v Čidambaram. Další zajímavá epizoda s touto tématikou se přihodila při jedné dlouhé několikadenní cestě pro změnu ze severu na jih. Jeden náhodný spolucestující, mladík pracující v IT, mi nejen líčil vše o své vášni k meditacím a práci s energií, ale mrknul mi do dlaně a tam „to“ našel. „Budeš mít dítě ve 40“, prohlásil.
Když jsem pak po letech dostudovala nejvyšší stupeň tantry pravé ruky a obdržela tu měděnou desku, tedy svůj „tantra vice-guru certifikát“, cítila jsem volání vrátit se zpět do Čech. Už řadu let mi chybělo to evropské střídání ročních období. Potřebovala jsem se zase napojit na kořeny a ty pro naši zeměpisnou šířku normální přírodní cykly. Chybělo mi na podzim zlátnutí listí a na jaře to, jak postupně vykukují sněženky, pak narcisy a tulipány. Chtěla jsem být u toho, jak postupně kvetou stromy, pučí listy…
Po návratu do ČR jsem opravdu začala tyhle přírodní „záležitosti“ pozorovat s nebývalým zájmem a trávila maximum času v přírodě. Možná ve spojení s přírodními cykly se probudily i moje reprodukční cykly. Ano, měla jsem v paměti slova pana doktora před mnoha lety o své (ne)plodnosti, ale zároveň jsem věděla, jak se starám o své tělo. Lépe, než když mi bylo 20. Roky jógové praxe a také praxe tekutinového těla, tedy kontinuum movement, které je založené na probouzení biointeligence těla, které se umí pak samo léčit… Prostě jsem nejen věřila, ale i věděla, že mé tělo je v lepším stavu, než jak to mají lékaři v tabulkách vzhledem k mému věku a anamnézám (máme v rodině ještě několik zajímavých genetických „mňamek“).
Upřímně věřím tomu, že pro sebe můžeme udělat na poli svého zdraví opravdu hodně. Vnímám, že to je o sebezodpovědnosti a také laskavém zájmu o sebe sama. Kdo jiný by se o nás měl v dospělosti starat než my sami? A tak jsem léčila tělo i psýché. Postupně. Roky jsem se zabývala také tématem vnitřního dítěte a tím, že to moje bylo dost odstrčené do kouta, zapomenuté, předčasně dospělé, nevymazlené. Dala jsem mu pozornost a péči, kterou potřebovalo.
Všichni v sobě máme své vlastní vnitřní dítě, které nese otisky minulosti. A je na nás, jak s ním nyní budeme zacházet. Upřímně, také si myslím, že to úzce souvisí s tím, jak jsme pak schopni zacházet se svými vlastními dětmi. Často se stává, že za každou cenu chceme vědomě či nevědomě kompenzovat to, co jsme nedostali, a i z toho důvodu zapomínáme na zdravé hranice. Pro sebe i pro dítě.
Inkarnace nové duše
Několik let jsem vnímala, že se mnou všude „chodí“ další duše. Jenže nějak pořád nebyly ty patřičně vhodné podmínky, finanční situace, partnerský vztah, životní stabilita… Prostě pořád jsem čekala na lepší situaci. Asi před dvěma lety jsem se šla projít v Praze do Šárky a sedla si k potoku, kde jsem vedla otevřenou komunikaci s tou duší. „Asi to v tomhle životě nevyjde“ pravila jsem. Ovšem pocitová odpověď byla jiná. Dokonce jsem se tedy i asertivně zeptala na to, koho si přeje za tatínka. I tu odpověď jsem dostala. Také mne překvapila.
Nakonec se v tom zajímavém covidovém čase ledacos přetransformovalo. Já jsem ještě více zpomalila, dala si na chvilku pauzu od věčného plánování i cestování a naladila se na to, že nikdy nebude ten perfektní a vhodný čas. Když jsem se nakonec rozhodla pro založení rodiny, překvapivě pro všechny zúčastněné (i mého partnera), otěhotněla jsem okamžitě. Na Velikonoce. Ačkoliv křesťanství to propaguje trošku jinak, Velikonoce jsou svátky plodnosti. Však taky má za symboliku vajíčka, králíčka a pomlázku. Copak to asi znamená? Ach ty staré pohanské zvyky…
Velikonoce jsem slavila sázením nových stromků na Šumavě, ruce v hlíně, tedy kvalitní prvočakrová sádhana ve spojení s přírodou a užila jsem si i pomlázku a barvení vajíček… a tak se stalo, že zrovna to kvalitní plodné vajíčko, co mi zvěstovala kdysi paní doktorka, se vylouplo právě na ty Velikonoce. Co by na to řeklo těch několik lékařů, se již nedozvím. Já jsem se rozhodla jít svou cestou, proto jsem minimalizovala množství návštěv zdravotnických zařízení a využila možnost odmítnout řadu screeningových vyšetření. Znamenalo to i několikrát podepsat reverz, že ohrožuji zdraví své i dítěte tím, že vyšetření odmítám.
V poslední fázi těhotenství se objevily i jisté komplikace a reverz již obsahoval jasnou větu: „Jsem si vědoma toho, že může dojít k náhlé smrti mne nebo dítěte.“ Docela drasťák. Vnímala jsem to jako zvláštní střet mezi důvěrou v tělo a snahou systému mít kontrolu a přesná čísla pravděpodobností. Na psychiku to ale bylo velmi náročné. Upřímně si však myslím, že jsou věci, nad kterými kontrolu mít prostě nemůžeme. Tak nějak vnímám, že plození dětí a inkarnace nových duší je jedna z nich.
V posledním měsíci těhotenství jsme měli nějak více starostí, které mne zahltily. A také dopravní nehodu na čerstvém náledí. Když mě vezla sanitka do kladenské nemocnice, rázem se mi přerovnaly priority. Najednou zachování života a zdraví toho maličkého bylo to nejdůležitější, co mě zajímalo, a ostatní starosti šly stranou. Modlila jsem se. A prostě doufala, že budeme oba v pořádku. Už od cestování po Indii mám jednu takovou osobní mantru: „Dobře to dopadne. A pokud to dobře nedopadlo, ještě to není hotové.“
Náš syn se nakonec narodil přesně na Nový rok 2022. Tento článek píšu uprostřed šestinedělí s malým na klíně a s pohledem na spící novorozeně mě nepřestává udivovat ten zázrak zrození. Rodí se dítě, ale s dítětem se rodí i matka. Proto i porod je velký transformační portál pro oba.
Mystéria (z)rození
Nepobrala jsem tolik jasnovidectví, abych dokázala říci, jak to s tou plodností vlastně je. Proč třeba některé ženy otěhotní, i když si to vlastně nepřejí, a jiné ženy, co po tom touží, děti mít nemůžou. Možná plodnost má zůstat mystériem, které nám má být utajeno.
Věřím ale také, že laskavou péčí o sebe lze ledacos změnit a někdy i diagnózy, které se jeví jako finální nálepky, nemusí být až tak finální. Někdy se hodí nevěřit naplno těmto zaklínadlům, ať už se týkají jakékoliv sféry našeho zdraví, ale spíš podpořit své tělo v sebeléčivých procesech. Ono to naše tělo je moudré. Ví, co potřebuje. Stačí mu k tomu dát prostor.
„Tělo nečte lékařské učebnice a tak neví, co nejde.“ přečetla jsem si nedávno někde, a souhlasím. Tělo to prostě udělá. Vyléčí se, „opraví se“, když k tomu dostane prostor. Ano, a není vždycky nutné pro to procestovat kus světa, i když pro mě to zrovna bylo tak. Každý máme svou cestu a potřebujeme třeba něco trošku jiného. Ale ať už žijeme kdekoliv, je dobré myslet na to, že každá zdravá buňka našeho těla maká na tom, abychom se měli dobře a byli zdraví.
Pokud se ještě na závěr vrátím k tématu plodnosti, zároveň také ale věřím, že život může mít smysl i v (z)rození jiného druhu – nových projektů, tvůrčího myšlení… Jsou různé způsoby, jak naplnit svůj život a dát mu smysl, i pro ty, kteří se rozhodli děti nemít, nebo to prostě nepřišlo. Naše „dítě“ tedy může být i něco úplně jiného. Mystérium zrození tak může mít mnoho podob. Plodnost je úžasná záležitost, kterou máme nakonec k dispozici všichni. A je na nás, jak tu svou zužitkujeme.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2022.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
