DOVOLUJI SI
Jak triviálně to zní, že?
A přitom ta hloubka…
Protože naše nevědomí je taaak obsáhlé.
Tolik skrytých důvodů, proč něco děláme tak, jak to děláme, proč se nám něco (ne)daří, proč jsme někdy na něčem zaseknutí.
Proč ji nežijeme, tu lehkost.
Proč podvědomě vyhledáváme místo lehkosti drama?
Protože to často už odmalička známe a jsme na to zvyklí. Náš systém má tendenci opakovat stejné situace. Je v tom určitá míra známého a zvláštního pocitu bezpečí. Protože to známe. I když to může být ve skutečnosti patologické a ohrožující. Něco změnit znamená vystoupit ze své komfortní zóny známého a naučeného. I to je určitá forma rozšíření vědomí.
Proč „Jsem silná sebevědomá žena“ je někdy spíš afirmace k smíchu či pláči než, že by to fungovalo?
Bez nahlédnutí do svého nitra, jen skrze přání nebo opakování vět se nic moc nezmění.
Protože, upřímně, naše podvědomí ty plochý ezo-kecy prostě nežere. 🙂
A tak aby se mi lépe žilo sama se sebou, už se řadu let vydávám hlouběji.
Protože mi to za to stojí.
Původně jsem měla jako zářný cíl to slavné osvícení.
Pak mi došlo, že to je celé o sebe-poznání. V každodennosti.
Tak teď je ze mě spíš „praktická žena“.
Prostě mi přijde praktické si zkvalitňovat běžný život na zemi.
Stojí to odvahu nahlížet do toho vnitřního univerza.
Spousta zajímavostí se tam najde.
Třeba jak podvědomě „držím(e) basu“ s našimi předky a rodiči nebo přáteli.
Vědomí řekne: udělám to jinak! Budu žít s lehkostí! A ono prd. Zas frčíme stejné věci v jiném odstínu dokola.
Proč?
Možná pro někoho překvapivě: z lásky.
Jakkoliv můžeme být napružení na ty předky, je tam element lásky.
Až když si uvědomíme, čemu někde v hloubce uvnitř věříme, může se i něco změnit.
Z podvědomí se to vydoluje na povrch do vědomí.
Pak se začnou dít divy.
U nás v rodině byly dost rozbité vztahy. Blueprint hodně pochroumaných vztahů se promítl i do těch mých. A nekonečná tíha a drama.
Až když jsem si uvědomila, že jsem roky sama nebo v nefunkčních vztazích, mimo jiné i proto, že podvědomě kopíruji vztah mých rodičů a také proto, že moje máti je sama (a já s ní někde v hloubce soucítím do té míry, že si nedovolím mít hezký partnerský vztah), až potom se můj život mohl změnit.
Že jsem do 28 let žila život takový, abych vyhověla požadavkům okolí a až posledních 10 let jsem se napojila na svoje potřeby, touhy, sny, zájmy.
Děti mají tendenci obětovat se pro své rodiče.
Je to mocná síla té lásky, jakkoliv nepřiznané.
Láska spojuje a má různé kvality.
A tak se učím dovolit si to, co třeba neměli mí blízcí.
Dovolit si, co nebylo a není samozřejmost, ať už jde o hojnost, blízké vztahy, lehkost bytí nebo cokoliv hezkého v životě.
V mé církevní rodině se hodně vyzdvihovala chudoba a utrpení jako ctnosti.
Tohle zpracovávat mi zabralo kus života. Jsou to velmi silné a hluboké otisky.
A přinesly spoustu celkem drastických životních zážitků.
Takže to téma je
Dovoluji si…
a
„Milí předkové, dělám to i pro vás“
ono totiž v konečném důsledku, když vás má někdo rád, tak nechce, abyste trpěli i za něj.
Každý má svou cestu, svůj život.
Jen není vždycky jednoduché se za tu svojí cestu postavit. Mě to stálo spoustu úsilí i proto, že má rodina byla proti tomu, abych opustila svou manažerskou kariéru a chemii, abych žila v Asii, studovala jógu a tantru a pořád čekali, že mě to přeci přejde. Nepřešlo.
To vnitřní volání bylo nakonec tak silné, že mě prosmýklo přes 6 zemí a prostě vedlo, i když tomu nikdo z mých blízkých nevěřil. A nakonec mám „úspěšnou kariéru“ úplně jinou.
A jsem už i zpět doma a vedu celkem obyčejný život, ve kterém si hledám ty malé každodenní radosti. Ve kterém i skrze hloubku učím se najít lehkost.
Dovoluji si…
Doplňte si, co sedí vám
Dovoluji si…
Článek lze sdílet přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace s uvedením jména autorky. Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2021.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
