Probouzím se ráno v horkém Rameshwaram na jihu Indie. 
Včera jsem z vlaku uzřela opět moře, vylodila se do tradičně troubícího pulzujícího neklidného městečka a našla ubytování za přijatelnou cenu (což dnes v noci obnášelo lepkavé horko, obrovského pavouka, švába a nálety komárů). Člověk za všechno vždycky platí – aneb nechci slevu zadarmo… Asi se přestěhuju do dražšího, s klimatizací… 🙂
Ráno píšu sms „svému“ muži v Čechách (termínus technikus přivlastnění tam pořád nějak je, ačkoli objevujeme krásy i jiná zákoutí nevlastnění), již tradičně ho vzbudím, postěžuju si na náročné podmínky, osprchuju se čůrkem zatuchlé vody a jdu na ranní praxi. V hlavě mi ale pořád vibruje myšlenka na film Matrix a ta myšlenka sama o sobě. Něco,čím už se pár let zabývám… když jsem ten film viděla někdy koncem střední školy, úplně mě fascinoval. Seděla jsem s otevřenou pusou a zírala na to, jak mi někdo servíruje, ač dramaticky holywoodsky něco, co už kdesi ve mně bydlí – myšlenka na to, že za tím, co vidíme a vnímáme je ještě další svět. Ne, že by nás řídili roboti a potřebovali s námi válčit. Ale fakt, že fungujeme na jakéhosi autopilota v Matrixu. Dokud se neprobereme. Když vynechám konspirační teorie, že náš svět řídí malý počet vlivných jedinců (s čímž nějak souhlasím), teď mi nejde o vnější svět, ale ten vnitřní. A realitu, kterou si pomocí něj vytváříme. Jakmile se začneme dál pohroužet do tajů své mysli, jako bychom si vybrali z nabízených pilulek tu, která už nemá cesty zpět (pokud se nenecháme uměle naprogramovat zpět na Matrix…).
Fakt, že naše vědomá mysl, to, co vidíme, co vnímají naše smysly a co si uvědomujeme, je jen malá část toho, co se v nás (a okolo nás) odehrává, je z psychologie známá věc a vždycky mě to zajímalo. Místo studia psychologie jsem se ale vydala na studium chemie – protože mě fascinovala i ta biochemická část – neb jak nám to v tom těle a hlavně mozku spíná. Přestože jsem nakonec vystudovala na chemii pak jiný obor, nikdy mě to neopustilo a je zajímavé, jak se to vše člověku vrací zas z jiné strany. Když se teď na jógových seminářích zabývám myslí a emocemi, tu biochemickou část si prostě nenechám ujít. Ale zpět k Matrixu. Někdo nám programuje náš svět, organizuje náš život, někam nás žene, posílá, směřuje. Kdo to je? Pár robotů nebo týpků u počítače?
Když Uspensky, student Gurdgieva, po 3 měsících samotky na pokoji vyšel na ulici, měl pocit, že lidé okolo na ulici fungují jako roboti. Prozřel. Neměla to být urážka lidí, ale poukaz na to, že opravdu, většina našich funkcí, hádek a dohadů, akcí, rekací… jede na autopilota. A je to autopilot v nás, který nás řídí. Čím dál tím více lidí touží po „rozšíření mysli“ tj po cestách za to, co se jim teď jeví reálné. Jako trip volí různé chemické i přírodní prostředky, jenže to jsou tripy jen dočasné, nekontrolovatelné a z chemického hlediska můžou v systému udělat docela bordel. A asi také hodně záleží na tom, jak se s nimi zachází a v jaké stavu mysli se nachází ten, kdo je používá.
Každopádně opravdu se zdá, že většinu toho, co si myslíme, děláme, jak reagujeme máme naprogramováno v té části mysli, kterou není tak snadné najít. Programy a z nich plynoucí naše podvědomé či nevědomé reakce jsou uloženy právě tam – v ne-vědomé části mozku, tj podvědomí a nevědomí (psychologové prominou, jestli terminologie není adekvátní, ale mě to takhle stačí 🙂 ) Takže, abychom mohli něco změnit, přeprogramovat, musíme se nabourat do té části systému, kterou normálně nemáme přístupnou. Proto to lidé zkouší všelijak a existuje spousta metod – různé meditace, tance, práce s tělem i myslí, rituály. Jde o to zklidnit tu šrotující mysl, která brání prohlédnout za ni (je to jako hrát na schovávanou ve vlastní hlavě) a jednak v tom momentě ticha, jako by se začalo něco ve vaší hlavě rozpínat. A pak to začne třeba i celé jinak spínat.
Než jsem se vydala sem na horký jih, absolvovala jsem popři učení ve škole Agama yoga v Rishikshi pár týdnů i sastsangy se Sri PremBabou, na které jsem si „odskakovala“ o obědové pauze. Už přítomnost osvícené bytosti působí energeticky na vědomí lidí okolo (tak, jako poslouchat třeba nahrávku Eckharta Tolleho je jako hojivý balzám) a samozřejmě i to, co říká. Přestože fakt, že máme jít do svého sklepa a začít si tam uklízet není pro mnohé z nás nic nového, je dobré, když vám to sem tam někdo připomene. Zvlášť když je to někdo, v jehož přítomnosti vás hřeje u srdce a dává vám to sílu a pocit, že to zvládnete. Protože ten dungeon může být opravdu vlhký, temný a plný nestvůr – které jsou ovšem naše. Ať už se tam stvořily jakkoli, nejsou to nestvůry našich partnerů, rodičů atd. Teď jsou naše protože z pozadí tahají za naše nitky, ovlivňují naše chování, myšlení a reakce. A promítají se všude možně.
Ve vlaku cestou sem se mě jeden Ind zeptal, proč nejsem vdaná. Nevinná otázka, na kterou už jsem tu odpovídala stokrát. Ale protože můj systém je teď v plném proudu, najednou si uvědomím tu jemnou iritaci za mojí odpovědí a ten hlubší pracovní systém za tím operačním hlásí: mrkni se na to, tady něco vězí. Kdybys byla s tímhle celým tématem ok, tak tě neprudí. Tak jdu. Jdu po linii vztahu rodičů, jak to mezi nimi vypadá a už tam je zřejmé, že motivace na vdávání v tomhle zrcadle není silná, ale jdu dál. Zapnu soucit s rodiči, že kdyby to uměli líp, udělali by to. Každý máme svou lekci… Jdu až k první myšlence, že bych se měla nebo chtěla vdát. A tam to možná vězí. Měla nebo chtěla? V Indii, zemi organizovaných sňatků není na výběr. A co u nás? Připadala bych si jako plnohodnotná žena kdybych se nikdy nevdala? Jak hluboko mám uložený tenhle program? Jak silný je strach, že člověk zůstane sám? Jak silná je naše touha plodit děti, aby po nás něco zůstalo či my měli pocit naplnění a vyhnuli se pocitu samoty či zatracení? Co když teď hledám cestu, kde budu mít pocit, že ať se rozhodnu jakkoli, bylo to mé rozhodnutí a ne rozhodnutí autopilota, který vychází z programů společnosti (který pak přebíráme za svoje)?
Nemám zatím odpověď, která by mě uspokojila. Co vlastně chci JÁ? A co je to moje JÁ?? Tak jako všechno pro mě zatím, je to jen cesta. Pocit. A možná i zamyšlení nad tím, co vlastně chci a ultimate otázka: kdo vlastně jsem. Operační systém má našroceno z literatury a nahodí odpovědi: nejsi tvoje jméno, národnost, tvoje zaměstnáni, jsi čisté vědomí – jenže to je pořád na úrovni snahy racionálního pochopení. To pravé pochopení je ještě někde za tím. Tak jako hrajeme na schovávanou ve své hlavě, nemůže náš mozek (kam na západě umisťujeme naši mysl) najít sám sebe. Takže to bude ještě jinak. Nějak mi naskakuje termín mind mastrurbation: lidé se snaží pochopit a popsat, co je to osvícení. To ale nejde, jak to může vysvětlit racionální mozek, když v tu chvíli je zrovna na odstávce? Při hře na schovku zrovna dopikal, možná by i šel vyrazit to vše hledat, ale tomu něčemu, co šel hledat, je to úplně ukradené, protože si je to spokojené samo o sobě bez toho, co si mozek myslí nebo hledá. Takové malé osvícení je už stav satori: rozšíření mysli, která v určitý okamžik prostě obepne časoprostor. Jako by se čas zastavil, přestal existovat a existoval jen ten moment. Jen ten pohled na přírodu, let ptáka, rituál…Však také zenoví mistři měli čajový rituál jako pravou spirituální praxi. Udržet mysl v přítomnosti 45 min koncentrovanou na rituál, jenž ji pohltí v satori, je teprv jízda.
Tak jdu dál. Pozorovat rituály v tajemných chrámech státu Tamil Nadu, sedět s dalšíma 70 lidma v meditacích vedených naším mistrem na magické pláži u městečka Rameshwaram a toulat se sama v rušných ulicích indického maloměsta, kde v myšlenkách a pocitech, co je za tím vším, mezitím přichází spousta otázek a z odpovědí na ně se pomalinku skládá to tajemné puzzle. A až poodstoupím a podívám se na něj, třeba to uvidím. The big picture. 🙂
