Intimita nespočívá v tom, jak moc odvážní jsme na poli fyzické nahoty, ale jestli jsme ochotni odhalit to, co se odehrává v našem nitru.
Jsme ale vůbec schopni a ochotni „obnažit se“ sami před sebou? Přiznat si sám sobě věci tak, jak jsou, bez přikrášlení a házení viny na ostatní, je asi nejdůležitější krok, ke kterému se rozhodneme. Ale samozřejmě to není někdy příjemné a také to není vždy dokonalé. Neb máme často zkreslené představy o tom, kdo jsme a „co by se mělo“ uvnitř nás dít, jak bychom se „měli cítit“ a jak myslet. Příručky a články představily ideál, možná i sedm, patnáct či třicet sedm dobrých rad, jak „to“ uvnitř nás má vypadat pro dokonalý život bez strastí. Možná nás něco opravdu inspirovalo, pomohlo, ale k „perfektnímu plnění“ to má daleko. Protože ideál je pouze naše představa. A kde zrovna jsme v našem životě, je věc druhá. Proto si často lžeme. Sami sobě. Vědomě i nevědomě. A osobní lži je nejtěžší odhalit. Nastal by totiž naprostý vnitřní skandál. Odmalička jsme se naučili vzorce chování, přizpůsobení, podle kterých fungujeme, abychom byli přijatí sebou i okolím a jsou naše „pravda“. Ale co když jsou to jen „masky“ resp. nezdravé naučené mechanizmy fungování?
Vzpomínám na několik drastických, ale vždy něčím velmi nápomocných seminářů osobního rozvoje, které jsem absolvovala v Indii. Teď nemyslím ten pětiletý transformační výcvik na hranici přežití – studia tradiční tantry u Gurudžího, která jsem absolvovala roky před tím, ale tři hluboké sezóny studia psychologie a cestu srdce u jiného učitele. Když jsem je podstupovala, říkala jsem si, že už mám ledacos za sebou, jsem zocelená armádním výcvikem Gurudžího a vím, že vydržím hodně – i spaní v továrně na zemi, nekonečné meditace na tvrdé chladné zemi bez podložky, štiplavý a dusivý kouř ohně, spánkovou deprivaci, dynamiku mikrokosmu meditační skupiny a pocity zoufalství a vnitřních dramat, které to vše někdy probouzelo… Až postupně jsem nalézala pro jeho, pro západní civilizaci „psychologicky nekorektní“, výcvik pochopení a jakou sílu mi to nakonec dalo.
Gurudží nám rozbíjel struktury, cíleně měnil pravidla, aby nebylo zbytečně čeho se příliš chytit, vznikal naprostý hektický zoufalý chaos, trestal momenty nepřítomnosti a i tak jsem v tom postupně chápala střípky toho, co se nám snažil předat. Po Indicku.
Buď co nejvíce přítomná u toho, co zrovna děláš, srovnej si své priority, nefňukej pro hlouposti …a nelpi. Nakonec mi to přišlo jako velmi praktická esence vydestilovaná z těch všech zážitků.
Druhá várka jiných zajímavých studií u jiného učitele byla zaměřená na lidskou psýché. Už ne tradiční indické techniky na probouzení kundalini, ale naprosto cílené rozbíjení masek, které jsme si vytvořili, abychom se zalíbili světu i sobě …a opět zdeptání ega. Aby se vykřesaly kvality srdce. Ne náhodou jsem ho absolvovala až po skončení těch letitých studií u Gurudžího, po kterých jsem si odnesla kromě zážitků, které by vydaly na celou knihu, i titul „guru tradiční tantry“ a nové jméno. Ovšem to, že vás jeden guru povýší na nějakou úroveň, pro druhého guru nic neznamená a začínáte zase od začátku. Struktury jsou struktury. Ne že bych chtěla vytvořit rodinnou konstelaci guruů, ale po vší té náročné tantrické energetické práci jsem chtěla studovat psychologii a lépe si poradit s tím, co se děje uvnitř, protože to bylo někdy velmi zahlcující a jen meditace nestačily. Indie mi na těch dlouhých 7 let přišla zřejmě jako dobrá kolébka pro to vše…
Možná ne každý má chuť a odvahu „nechat se jít rozebrat“ na seberozvojový seminář a taky metody a přístupy jsou různé. Některé laskavější, jiné drastičtější. Ale situace, které nás konfrontují s tím, co uvnitř nás pěstujeme, máme v životě neustále. Dostáváme přesně „ty naše“ lekce.
A když některé rozklíčujeme, pochopíme, začneme se chovat jinak – k sobě i k okolí. Až změnou našeho chování se něco v životě může změnit. Pro mne bylo vždy velké téma stanovení hranic, protože jsem byla zvyklá odmalička vyhovět co nejvíce lidem okolo, hlavně aby byl klid. Emoční drama, které nastávalo, když to tak nebylo, bylo totiž vyčerpávající. Jenže jsem si až mnohem později uvědomila, že za ten „vnější klid“ platím mnohem větší cenu – klidem vnitřním. A odtéká mi spousta životní energie. Což je opět, jak jinak, velmi vyčerpávající. Kopce únavy, ze kterých se ne a ne vyhrabat. A tak jsem se rozhodla více vnímat své potřeby a komunikovat je. V partnerských vztazích i v pracovních. Opět, není to „dokonalost sama“, je to dlouhodobý proces. Když si uvědomíme epicentra své dlouhodobé bolesti a přestaneme podporovat své nezdravé mechanizmy, uleví se nám. Ale nelze počítat s tím, že to každého „potěší“. Jsme najednou konfrontováni se vztekem – nejen svým, ale i těch, kteří mají podobný mechanizmus, ale zatím si jej nechtějí připustit. Když si člověk začne jasně stanovovat hranice, naštve to nejvíc právě ty, kteří to (zatím) nedělají. Lidé, kteří dlouhodobě potlačují své potřeby (hodné holky a hodní kluci), mají velmi vysokou hladinu vnitřního stresu a vzteku. Téma narušené sebehodnoty. Mnozí to známe. A i když vzniklé situace nemusejí být příjemné, věřím, že se vzájemně léčíme tím, že vytrváme a podporujeme své nové zdravější vzorce chování, přestože pro to (zatím) okolí nemá pochopení. Získáme tím větší úctu sami k sobě a to, co cítíme k sobě, se vždy projevuje navenek – tak nás vnímají i ostatní.
Partnerská intimita
Jedna úroveň je vydržet sám se sebou a ustát svá vnitřní dramata. Pak přichází další level: soužití s dalšími lidmi, kteří nám toto krásně zrcadlí. Když už máme povědomí o tom, co se děje uvnitř nás, intimita je o odhalení se před svým partnerem (a okolím, kterému důvěřujeme) v takové kvalitě, v jaké jsme zrovna schopni. Mluvit za sebe, popsat své pocity a vyjádřit své potřeby. Nemyslím tím, že do sebe máme neustále vzájemně něco hustit. Ale to, že když něco nedokážeme jen tak přejít, nebo když jsou naše hranice narušeny, je potřeba to říct. Na všech polích soužití. Dusné ticho nikam nevede a partner opravdu nevyčte, co je potřeba změnit, když ten druhý ostentativně mlčí nebo říká, že se neděje NIC! To jsou staré modely, co máme okoukané, a jsou nefunkční. Jen se tak kopírují staré vzorce rodičů. A děti jsou tu kvůli evoluci. Mysleme na to.
I na to, že jsme si často nedovolili vyjádřit své potřeby, protože citově vyprahlí rodiče je neměli kapacitu naplnit a měli spoustu starostí a malé dítě je nechtělo zatěžovat dalšími… Tak jsme to vzdali a často si to neseme do dospělosti. A raději nic neříkáme a čekáme na zázrak, až se to samo vyřeší… nebo dokud někde něco nevykypí. Stojí za to si jemně a laskavě říkat a uvědomit, že můžeme mít nějaké potřeby a že je můžeme vyjádřit. A přiznat si, že někdy někde děláme chyby.
Možná i díky tomu drastickému semináři už teď vím, že když dojde ke „skandálnímu odhalení“ mých nedokonalostí, nic hrozného se nestane. Svět neskončí. Naopak.
A tak když mi parter zavolal ze své zahraniční cesty a jal se načít nějaká nepříjemná témata našeho soužití, sice trochu zaváhám, ale nakonec polevím a otevírám se. Je to jako když otevřete ránu a jemně jí začnete čistit. Je to lepší dělat v klidu, když je po bouři. Už jsem pochopila, že bezpečně se cítíme pouze s těmi, kteří jsou ochotni přiznat si své temné stránky a chyby. A to já chci. Chci být lépe čitelná a tvořit vztah, ve kterém chceme být oba. Jinak je to falešná hra stále dokola. Jdu ven s pravdou v té kvalitě, kterou zrovna jsem u sebe schopná rozpoznat. Je velmi osvobozující pocit, se vzájemně odhalit. I když to není dokonalé…
Do člověka a do melounu nevidíš. Nikdy nevíme, co se odehrává v tom druhém. Komunikujme proto spolu, vyjádřeme jasně a v momentech klidu, co ve vztahu potřebujeme, bavme se i o těch nepříjemných věcech, které bychom raději někam zametli. Ony nezmizí. Jen v klidu kvasí, roste s nimi hořkost a vzdálenost mezi lidmi …a vybobtnají v ten „správný“ moment. Třeba, když si chcete udělat hezkou intimní chvilku.
Chce to sebrat odvahu… …odhalit se.
Dagmar Volfová
Článek vyšel v letním vydání časopisu Jóga Dnes v roce 2019.
Lze jej sdílet s uvedením jména autorky či přes tlačítko „sdílet“.
Praxi vedoucí k celistovsti a sebe-přijetí najdete online zde i naživo zde.
