aneb Polyvagální teorie v praxi
Jako původem biochemika mne již více jak 25 let zajímá to, jak funguje naše tělo až na buněčné úrovni a možná díky tomu jsem se nakonec přes všechna ta letitá studia nejrůznějších duchovních teorií v Indii i jinde ve světě vrátila domů: zpět k tělu a jeho moudrosti.
Každá naše buňka pracuje na tom, abychom byli zdraví. Pokud se nějakým způsobem „nezavaří“ její program. Podobně to má i náš nervový systém. Je tvořen specifickým druhem buněk, neurony, které tvoří řetězce a v nich si předávají pomocí elektrického a chemického signálu informace. Díky tomu se můžeme například pohybovat nebo myslet.
Nás nervový systém je velice zajímavý a komplexní a vyvíjel se tak, jak se vyvíjel náš živočišný druh. Máme části nervového systému, které máme společné ještě s plazy a také vývojově mladší a vyvinutější části nervového systému, které jsou specifické pro savce. Ti na rozdíl od plazů tvoří sociální vazby. Náš nervový systém se postupně vyvíjel tak, aby nás udržel v bezpečí a naživu i v nebezpečném prostředí. Máme tedy takový důmyslný systém sebeobrany, který má svou hierarchi a podle toho se jeho různé části zapínají či vypínají. Mají nás chránit v čase ohrožení buď útěkem, útokem a nebo zamrznutím.
Náš autonomní nervový systém reguluje rovnováhu mezi akcí a s tím spojeným nabuzením celého našeho systému, a odpočinkem. Ale často je tahle rovnováha posunutá vlivem našich zážitků, které jsme nedokázali v minulosti zpracovat nebo i komplexními vývojovými traumaty. A to nás pak v běžném životě přetěžuje a snižuje kapacitu právě na ty zdravé sociální vazby a život v lehkosti bez přehnaného pocitu strachu a ohrožení. Může to tak být už od raných počátků našeho života, tak si to ani neuvědomujeme. Mám s tím bohatou osobní zkušenost, která mne zavedla k pestré cestě osobního rozvoje a také možnosti to vše do hloubky prozkoumat na sobě a to užitečné z toho předávat dále na seminářích a hloubkovém kurzu,
Polyvagální teorie
V dnešní době se stále více zabýváme různými možnostmi léčby traumatu a s tím souvisí i pojem polyvagální teorie. Jejím autorem je uznávaný americký vědec, lékař, neurobiolog a profesor se širokým záběrem různých druhů medicíny: Steven Porges. Publikoval ji již před 30 lety. Vysvětluje jednak zmíněná vývojová specifika, ale také to, jak souvisí stav našeho autonomního nervového systému s naším chováním, tedy o tom jak a proč fungujeme v různých situacích. Pojďme se společně vydat na zvídavou cestu naším tělem a nervovým systémem pro hlubší pochopení toho, k čemu je to vše užitečné.
Nervus vagus je hlavním nervem parasympatiku a je složen z mnoha nervových vláken – proto je to poly-vagální teorie. Nerv vagus, neboli bloudivý nerv začíná v mozkovém kmeni a pak prochází tělem, kde ovlivňuje celou řadu vnitřních orgánů a jejich funkcí. Z mozkového kmene bloudivý nerv vede po straně krku přes hrdlo, plíce a srdce do břicha a trávicího ústrojí, přes játra, ledviny až k močovému měchýři a hraje velkou roli ve fungování všech těchto orgánů.
Vagus znamená v latině poutník, což je vhodné označení pro nejdelší kraniální (lebeční) nerv, který toho cestou tolik potkává. Všechny kraniální nervy jsou párové. Tedy i nervus vagus. Jeden vychází z pravé části mozku, druhý z levé.
Náš autonomní nervový systém se skládá ze sympatiku a parasympatiku. Bloudivý nerv obstarává primární dráhy parasympatiku pomocí dvou větví – hřbetní (dorzální) a břišní (ventrální). Často se mluví o sympatiku jako o „akčním režimu“ a parasympatiku jako o odpočinkovém. Ale v rámci parasympatiku a sympatiku máme přístup ke třem různým drahám reakce, protože bloudivý nerv se skládá ze dvou vývojově odlišných částí a ty mají svá specifika.
Tonus bloudivého nervu se podle některých vědců dědí do velké míry po matce – silně se otiskne během porodu. Velmi důležité tedy je jakým způsobem přicházíme na svět a co se děje v raných fázích našeho života na zemi. Zde se učíme, zda je země bezpečné místo, nebo zda musíme být stále ve střehu před případným ohrožením. Představte si miminko v náručí šťastné maminky a miminko po narození samo v postýlce kdesi v jiném pokoji porodnice. Ano, je v tom velký rozdíl. Protože se ale zabývám i embryologií a prenatální psychologií, dovolím si rozšířit, že mnohé se děje ještě před narozením a už tam se vyvíjí pocity bezpečí či ohrožení – dokonce i ještě před tím než se zformuje nervový systém. Když jsme ještě velmi tekutí.
Vývojově rozdílné
Od bránice směrem dolů je říše vývojově starší části, tedy dorzálního bloudivého nervu, který v klidovém stavu reguluje trávení. Pokud se ale přepne do stavu přežití, odpojuje nás od prožívání a jdeme do kolapsu, znehybnění. Něco v nás doufá, že se vše vyřeší samo, že když budeme neviditelní a nehybní, všechny problémy samy zmizí. Je to stav zamrznutí. Máme jej společný s plazy, jen oni se umí rychleji ze zamrznutí zotavit. My lidé pokud v tomto stavu setrváme déle, protože to je jediný způsob, jak přežít náročné životní chvíle či období, máme tendenci tam pak zůstat doslova zamrznutí a stává se to pak predominantní strategií přežití. Tedy: kdysi to pomohlo přežít, tak to úplně automaticky budeme zapínat v jakýchkoliv podobných situacích. Autonomní nervový systém je totiž do velké míry automatický.
Od bránice směrem nahoru je říše ventrálního bloudivého nervu. Zde se ukotvujeme v bezpečí a provádíme seberegulaci, jsme schopni se otevírat kontaktu s druhými lidmi, požádat případně o pomoc a aktivně hledat řešení. Rozvíjí se velmi intenzivně po narození a v raném období našeho života, bondingem a bezpečným spočíváním s nejbližšími. Pokud jsme v dětství neměli bezpečnou vazbu k žádnému dospělému, máme pak omezenou schopnost sociálních vazeb.
Informace z těla
Co se týče předávání informací skrze nervový systém, je důležité si uvědomit, že 80% informací jde odspoda vzhůru tedy z těla do mozku a směrem od mozku do těla jen 20%. Jak uvádí Steven Porges a také Deb Dana, která jeho teorii prakticky vystihla a rozvedla v knížce Ukotvení: „Když jsme odpojeni od svého těla, jsme také odpojeni od schopnosti naladit se na důležité informace, které jsou vysílány z těla do mozku prostřednictvím vagální dráhy, tedy dráhy bloudivého nervu.“
Malé cvičení pro vyzkoušení: položte si jednu ruku zezadu na lebku a druhou na hrudník. Vnímejte spojení mezi rukama a to, jak jednotlivé části těla spolu komunikují. Pak jednu ruku položte na břicho a opět vnímejte spojení – jak se o nás náš nervový systém hezky stará, je v propojení. Pozdravte svou břišní oblast. A můžete uznat s laskavostí k sobě i to, jak když tato část bloudivého nervu je v harmonii, tělo dobře tráví potravu i emoce.
A teď se podíváme na sympatikus:
Sympatický nervový systém je páteřní (spinální) nervový systém, který vychází z hrudní a bederní oblasti ve střední části zad. Sympatikus dává našemu systému akci – aktivuje dráhu „bojuj nebo uteč“ a probouzí tvorbu kortizolu a andrenalinu. Tep se zrychluje, s ním i dech a krev se nalévá do svalů. Aktivuje se v situacích, kdy rychle potřebuje zvednout energii k akci, ze které se pak opitimálně zase vrátíme do rovnováhy. Například když řídíte auto, před vámi někdo rychle zabrzdí, vy co nejrychleji také sešlápnete brzdu, cítíte rychlý tep srdce, dech se promění …a pokud vše dobře dopadne, vrátíte se po chvilce zpět do rovnováhy.
Pokud ovšem ale žijeme v místě, kde se necítíme bezpečně, neustále se cítíme v ohrožení, tělo vyplavuje velké množství kortizolu a to nás samozřejmě dlouhodobě ovlivňuje. Pokud se v této situaci nacházíme dlouhodobě, někdy už od dětství, nás nervový systém je natolik přetížený, že pak podvědomě nebezpečí očekává všude a jen velmi zřídka si umí dopřát odpočinek. Často se tito lidé cítí v bezpečí, jen pokud jsou opravdu sami a v okolí nejsou žádní lidé, kteří by mohli být potenciální nebezpečí.
Pro snadnější pochopení:
Stresová reakce má následující průběh: pokud přijde ohrožení, snažíme se bojovat nebo utéct – podle toho, jak velké je nebezpečí. Když ale nemáme dost energie na tuto reakci nebo se neustále snažíme, ale ani utéct nebo bojovat nedokážeme, pak se spouští vývojově nejstarší část, dorzální vagus a ten způsobí odpojení. Pak žijeme jakoby v útlumu, bez energie. Nebo se tato reakce automaticky spouští, když nastane situace, která nám tuto situaci z naší minulosti připomene. Zamrzáme. Další častou situací je zásek v neustálé aktivaci symaptiku. Pak chceme bojovat nebo utíkat, i když reálné ohrožení nehrozí. Je to takový nekonečný podprahový stres, který nedovolí spočinout a odpočinout.
Dobrá zpráva je, že nervový systém je plastický, proměnlivý. Je pravděpodobné, že pokud se nacházel v přetížení mnoho let, bude to postupná cesta návratu k rovnováze. S tím mám hlubokou osobní zkušenost.
Polyvagální terorie přinesla hlubší pochopení toho, jak náš nervový systém funguje. V praxi jde pak o jemnou práci, kdy se učíme zůstávat v kontaktu sami se sebou a neodpojovat se automaticky tak, jak jsme byli zvyklí.
Spřátelit se se svým nervovým systémem
Velmi nápomocné je: spřátelit se se svým nervovým systémem. Pomáhá nám to se vlastně spřátelit sami se sebou, přijímat sami se. Pomocí jednoduchých cvičení, která jsou orientovaná především na to, abychom se učili vnímat sebe a pocity v těle, posupně odhalujeme to, jak fungujeme a přichází s tím možnost větší svobody. Automatické podvědomé reakce na různé běžné situace už nejsou tak ostré, postupně se tam vytváří prostor na to mít na výběr. Učíme se seberegulaci a to jak zacházet se zdroji, tedy: Co mě vyživuje? Co by mi teď udělalo dobře? A opravdu upřímně hledat a jít za tím. Často jsme se nenaučili zazdrojovat a mnoho, mnoho let se přemáhali s tím: To musím vydržet. Protože naši předci tak také žili. A my jsme jistý náboj toho nervového systému zdědili. Téměř neustálá aktivace systému přežití, popřípadě už kolaps a zamrznutí, odpojení od přetížení, jsou běžné ve válkách stižených zemích. Mnoho z nás si to ale po generace předává i v časech míru. Stačí na to neustálé emočně vypjaté situace v rodinách. Pokud si ale uvědomíme místo padání do oběti „ach co jsem to zdědil/a“ fakt, že máme velké štěstí, že se můžeme učit poznávat sami sebe v bezpečných podmínkách naší země, už jsme na dobré cestě sebeléčení: Převzít zodpovědnost sami za sebe, své blaho a vnitřní klid.
Cítit se v bezpečí
Co je naprosto zásadní pro to, aby se léčil náš nervový systém, je pocit BEZPEČÍ. Když se postupně naše vnitřní sevření uvolňují, dělá se tam prostor i pro něco nového. Pro důvěru v život. A jeho moudrost. Byly chvíle v našem životě, kdy jsme potřebovali, aby náš nervový systém fungoval tak, že nás od něčeho odpojil, znecitlivěl, protože to byly situace tak náročné, že tohle byl pro nás v tu chvíli jediný způsob jak přežít. Čím mladší jsme v té době byli, tím obnaženější byl náš nervový systém. Nervový systém totiž také zraje a malé děti jsou ještě hodně, ale opravdu hodně otevřené všemu. A velmi zranitelné.
Můžete si položit jednu ruku na srdce a druhou na břicho a jen chvilku být sami se sebou. Pozdravit sebe. Svůj nervový systém. Oslovit se jménem. Milý, milá, teď už jsi v bezpečí.
Pomáhá nám ukotvení a spojení se svým tělem. Učení se mu naslouchat. Orientují se na to různé somatické přístupy. Mne si získalo Continuuum movement (kontinuum), praxe tekutinového těla využívající zvuk a jemný pohyb. Léčí jak přetížení v podobě příliš aktivovaného sympatiku, tak i rozpouští zamrznutí a paralýzu parasympatiku, tedy nervu vagu. Vibrace zvuku vytvářejí jemný, harmonizující pohyb ve všech tkáních. Kontinuuum ke mně přišlo, když můj nervový systém byl doslova zavařený a obnažený a já jsem po probuzení kundalini zažívala velmi těžké období retraumatizace. Cítila jsem se natolik v ohrožení, že jsem nebyla schopná ani s nikým mluvit. Kontinuu spolu s kraniosakrální biodynamikou vděčím za to, že jsem to tenkrát nevzdala.
Říká se, že kde je naše největší zranění, je i nás největší dar. A já jsem ho našla právě v práci s nervovým systémem a postupném rozpouštění traumatických zážitků v něm uložených. Je to cesta která chce odvahu, ale stojí za to. Máme pak větší chuť do života, umíme si lépe stanovit hranice a s odvahou můžeme vyrazit na cestu nejodvážnější: a to je přijetí sebe sama.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Praxi pro spřátelení se se svým nervovým systémem najdete online zde a naživo na seminářích a retreatech zde.
Hloubkový kurz (nejen) pro lektory NÁVRAT K MOUDROSTI TĚLA najdete tady
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
