Každý jsme jedinečný. Jakmile si ale začneme připadat výjimeční, je to hra ega. A to prosím oběma směry: jak výjimečně úžasní, tak výjimečně nemožní.
Osobně to znám velmi dobře: velkou část svého života jsem si připadala výjimečně neschopná, nedostatečná, málo asertivní… prostě nepovedená a nemožná. Po každé situaci, která mne takto konfrontovala s mým sebedestruktivním programem, jsem si donekonečna přehrávala v hlavě scénáře, jak jsem měla správně reagovat. Co jsem měla říct, jak jsem to měla tomu dotyčnému vysvětlit případně vytmavit. Prostě jsem to měla udělat jinak. Lépe.
Z vlastní zkušenosti tedy mohu říct, že pocit výjimečné neschopnosti užírá mnoho ze životní energie a na běžné fungování jí tak zbývá poněkud méně. Když náš mozek vyvíjí nadbytečnou komplzivní aktivitu stále dokola, je to únavné. Pokud nám pořád připomíná, jak jsme nemožní, je to únavné dvojnásob.
Odkud pramení pocit nedostatečnosti?
Naše životní příběhy jsou pestré. Jedinečné. Máme svá zranění a skrze ně se projevují nějaká naše témata, se kterými plujeme životem. A třeba si s tím i nějakým způsobem vědomě pracujeme, máme-li na to kapacitu.
Ale můžeme si s tím třeba i hrát. 🙂
Co nám pomáhá, je totiž také nadhled a umění se v tom všem bolavém neutopit. Tak je to i s tím naším egem, které se těmi našemi příběhy vytvořilo. Není to nepřítel. Je to náš způsob, jak přežít. A nemusí to být jen o přežití. Můžeme si to dokonce i užít. Dát svému výjimečnému egu pomyslný „drink“, nechat ho sednout si do křesílka, odpočívat a přitom můžeme pozorovat i krajinu svého nitra. ✨
V prenatálním období, během porodu nebo v raném dětství se toho děje mnoho, co formuje náš vztah k sobě a ke světu. Pokud se tím začneme zabývat, je dobré dodat, že to není o hledání viníků. Je to o upřímnosti.
Pokud chceme pochopit nějaký ze svých programů, může být užitečné podívat se třeba i na své předky.
Někdy od nich utíkáme. Daleko. Abychom získali odstup a třeba i nadhled. A když ho získáme, můžeme se zase vracet. A pak si třeba i upřímně a vědomě potvrdit: ano, tenhle svůj program znám. Má ho i moje máma a měla ho podobně i moje babička. A dál už nevidím, protože další předkyně jsem nepoznala. Ale to nevadí.
Přijmout svůj původ a rod je součástí (sebe)léčení. Přijmout to, odkud pocházíme, je součástí cesty k sebepřijetí.
I uvnitř nás: Co popíráme a odmítáme, nabírá na síle a nápadně či nenápadně tahá za nitky. Takže i u případných sebedestruktivních programů: až když něco uznám, mohu to eventuálně u sebe změnit. Není to instantní záležitost. Je to cesta.
.
Za vším hledej matku..?
„Nemůžeš dosáhnout osvícení, když nenávidíš vlastní matku,“ pravila mi velmi stroze má buddhistická učitelka na meditačním kurzu v Dharamsale před 13 lety. Dost překvapeně a beze slov jsem na ni zírala. A to nejen proto, že to byl tichý retreat. Jak to, že mě tak prokoukla? V rámci retreatu jsme deset dní mlčeli, meditovali mnoho hodin denně a měli za tu dobu jeden pohovor s učitelem. Čekala jsem od toho další univerzální moudro z Buddhova učení a ona mi to takhle pěkně stručně nasolila rovnou jako indický dál k obědu. Hm. Aha. Já nenávidím vlastní matku? Vážně? To se přece nedělá. To bych byla „špatný člověk“ a já přeci nechci být špatný člověk. Chci být osvícená a konečně HO MÍT. Ten vnitřní klid. Přemítala jsem. No tak, pravda je, že nemáme nejlepší vztah, ale že by až tak? Docela to na mě zapůsobilo, něco se ve mně hnulo a začala jsem o tom víc přemýšlet a vlastně mít i zájem postupně ten vztah léčit. V takové kvalitě jak to zrovna za ty roky přicházelo.
A mnohé se dotváří a dosedá po tom, co jsem se sama stala matkou. Mám na to zase jiný úhel pohledu, který bych nezískala skrze žádné meditace ani rituály, i když jich mám na „meditačním účtě“ kolem desetitisíc (ale veřím, že ty přispěly k mojí příčetnosti :))
V mém procesu cesty duchovní i pozemské mateřství hraje velkou roli se vší tou náročností a dává najednou smysl zase jinak. V dokonale nedokonalé cestě ve spojení s vyčerpáním a nevyspáním s malým dítětem jsem se znovu učila hledat zdroje a vnitřní sílu a klid s mnohem menším časovým prostorem pro sebe, než jsem byla zvyklá. Zastavit se, neudřít se. Učím se i větší úctě sama k sobě a ke své životní cestě, která najednou není jen o tom hnát se za osvícením. A jak se léčí stará zranění, přichází i asi celkem zásadní věc v životě ženy: přijetí vlastní mámy.
Dějí se i věci, které jsem si mohla tenkrát v Indii leda tak představovat v rámci meditací: Jsem svojí máme vděčná. Za tu cestu, kterou ušla (nejen tu z vesnice na východním Slovensku do Prahy) – a také sama sobě za ten kus, co jsem ušla já (a nejen to, že jsem objela svět třikrát dokola :)). Za to, že se to prostě děje. Vnímám i její podporu s tím, abych já se v mateřství totál neudřela. Poslední dva roky jsme spolu vyrazily i na dovolenou k moři spolu s mým synem. A to je pro mě už hodně pokročilý level, který bych si před 20 lety opravdu neuměla představit. Když jsme před pár dny letěly skoro 4h na Kypr, ostrov bohyně Afrodíté, a můj syn opět nespal, skákal po letadle a chvíli ho měla v náručí i moje máma a četla mu, jen jsem se na ní chvíli dívala a cítila jsem to, co jsem dřív prostě neuměla: lásku a úctu k ní, vlastní mámě.
Vnitřní pnutí a rozpory
Ještě tenkrát v Dharamsale jsem zažívala pestré vnitřní pnutí, protože do toho šly ještě všechny ty buddhistické meditace, které měly probouzet soucit se všemi bytostmi s představou, že každá bytost, a to nejen lidská, za všechny ty životy co se tu točíme v samsáře pořád dokola, byla někdy tvojí matkou. Takže k nim máš chovat úctu a bezpodmínečnou lásku. Jenže já jsem to v tom čase nedokázala. Snažila jsem se, ale nešlo to. Tlačíš na otevírání srdce, se skřípěním zubů na prst otevřeš ten trezor, aby se s mohutným bouchnutím zase zavřel, jakmile ti někdo zmáčkne zase ta stará tlačítka. Naše psýché si to tady v samsáře někdy potřebuje užít zrovna jinak, než jak by se teoreticky hodilo.
Takže jsem posléze vyrazila na řadu nejrůznějších seminářů osobního rozvoje, které měly léčit primární trauma s matkou, pocity nechtěnosti, odmítnutí, ne-sounáležitosti a oddělení sama od sebe a svých potřeb. S různou účinností a užitečností. Zažila jsem i prazvláštní ale mnoha lidmi oblíbený seminář, kde měli účastníci jeden druhému říkat věci, o kterých ví, že je nejvíce zraní. V rámci jedné dynamické meditace prý založené na Oshově práci mne jeden asistent mlátil polštářem a křičel na mně, ať si přiznám, jak je můj život nesmyslný, plný lží a jak moc nenávidím svoje rodiče. Někteří z mých souputníků si tento druh semináře velmi užili. Na konci se cítili rozebraní a rozložení s chutí poskládat se jinak a lépe. Zřejmě to tedy na někoho funguje. Ale na mě moc ne. Já jsem se v rámci téhle „meditace“ zasekla, kus mé psýché vycestoval z těla, podíval se na to seshora a jen suše prohlásil: „Tak za tohle jsem utratila své úspory?“ Tento transformační seminář totiž vůbec nebyl levná záležitost jako mnohé jiné prazvláštní akce, které se tváří jako užitečný osobní rozvoj nebo neotantrická expres cesta k osvícení. Něco se ve mně ale přepnulo. Řekla bych, že zrovna pro mou psýché celkem zdravě: Vymlátit ze mě trauma nelze. Musím na to jít jinak. A našla jsem si cestu k somatickým metodám. Vnímání těla. Velmi jemně. Místo násilného prorážení, laskavé rozpouštění.
Naše srdce se totiž neotvírá a neléčí skrze intenzitu. Nejsem ani zastáncem super silných pranjám, které jsem se kdysi učila v Indii v rámci svých jógových studií a měly „prošťouchnout“ určitou čakru. Co nás léčí a otvírá nové cesty a úhel pohledu, je naopak jemnost, pocit bezpečí, spojení se svými zdroji a hluboký Klid. Napojení na to zdravé v nás, co všichni v sobě máme, jen se s tím ne vždy umíme instantně spojit. A tak se to učíme. Je to cesta zajímavá a často celkem klikatá. Někdy potřebujeme zažít náročné záležitosti, abychom si ujasnili co (ne)chceme. Někdy jsou ty záležitosti opakování našich starých zážitků.
Chytrá mysl vs moudrost těla
Náš mozek je poměrně komplexní záležitost. Skládá se z různých částí, které fungují každá trochu jinak. Po svém. Plazí mozek si už v prenatálu nebo v raném dětství nakóduje jak moc (ne)bezpečně se cítíme ve světě a amygdala, které se přezdívá savčí mozek, zase jak jsme (ne)přijímaní okolím. Neokortex, náš „chytrý mozek“, nebo rozum, chcete-li, se s tím pokouší v pozdějším věku něco dělat, ale protože plazí mozek a savčí mozek jsou vývojově starší a v něčem mnohem silnější, ne vždy to jde vše zvládnout pouze myslí. Je proto užitečné používat jemné metody, které jdou hlouběji pod naši „rozumnou mysl“ a nepodceňovat roli těla u tohoto všeho. Naše tělo totiž neustále posílá signály, co je pro nás v pořádku a co ne. Jen my jsme se od toho odpojili a přestali mu důvěřovat. Učíme se tedy s touto vnitřní moudrostí zase spojit.
Návrat k sobě domů
Když jsem se nakonec před pár lety rozhodla usadit zpět v Čechách se všemi těmi pestrými prožitky života v Asii, které by zaplnily středně tlustou knihu (kterou možná někdy napíšu, až na to budu mít kapacitu :)), mnohé si začalo uvnitř mě sedat zase jinak. Už jsem nepotřebovala utíkat. Všechny ty meditace, jógová praxe, sezení u Gangy a českých a slovenských potoků, rituály ohnivé i práce se všemi možnými elementy, božstvy, bohyněmi… prostě vše, co bylo a je součástí mé osobní cesty, která je jedinečná, protože je moje a léčí můj vlastní příběh (a skrze to třeba i pomáhá léčit příběhy dalších, protože některé součásti příběhů mohou být podobné), mi dávala smysl. Každý kousek je součástí skládačky. Je to jako dávat dohromady své osobní puzzle, které má mnoho dílků a my je hledáme, skládáme, otáčíme a zjišťujeme jak a kudy zapadnou do té velké sládanky života. A když pak poodstoupíme, uvidíme, jak se tam tvoří obraz. Úžasný, jedinečný obraz. Možná nebude lahodit každému oku. Ale je to náš obraz. A je fajn, že všechny ty obrazy nejsou stejné. To by totiž byla nuda. A tak když poodstoupíme a podíváme se na to, ať už v procesu nebo když se zdá, že už je skoro hotovo, možná v tom najdeme i nadhled. Lehkost. Radost. Hravost. A to jsou kvality našeho srdce.
Naše duše si jde svou cestou plnou zvláštních a někdy i bolavých zážitků, aby nakonec došla k tomu, co hledá a co je její smysl. A nakonec se rozpouští i to brnění ega, které jsme si vytvořili na ochranu před světem. Už ho totiž najednou tolik nepotřebujeme. Už nepotřebujeme být výjimečně úžasní nebo nemožní. Stačí, že JSME. Jedineční, pokud tomu tak chceme říkat. Ale možná stačí bez přídavných jmen. Prostě to, že jsme.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Letos s Janem Bílým vedeme seminář Výjimečnost a jedinečnost – konstelace a somatické praxe 29. – 30.11.2025. Info najdete tady.
Praxi pro cestu sebepoznání, přijetí sebe sama a hluboké uvolnění můžete zažít a prožít na seminářích a retreatech zde.
nebo najdete také online praxe zde
Hloubkový kurz somatické praxe (nejen) pro lektory a terapeuty NÁVRAT K MOUDROSTI TĚLA najdete tady
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
