„Víš, to je složité.“ „Nějak se mi to zkomplikovalo.“ A nebo třeba: „Je to příliš obyčejné, nudné.“ Tohle slýcháme často. Jako bychom toužili po tom, aby náš život byl stále pestrý, zajímavý, chceme to vzrušení. Jsme vlastně tak trošku závislí na akci. A někdy i na drama.
Jaké by to bylo, kdyby naše vztahy byly jednoduché?
Kdybychom komunikovali čistě a jasně se sebou i okolím?
Jaké by to bylo žít obyčejný život, šlapat tu svou lidskou cestičku každodennosti a prostě být obyčejný člověk?
Co v nás vyvolávají tyto otázky? Nějaký pocit?
Na střední škole jsem se necítila dobře a pořád jsem čekala, kdy konečně začnu žít a něco se bude dít. Konečně něco zajímavého, svěžího. Zbavím se té tíhy depresí, zmizím od rodinného drama, někam odjedu, všechno změním, můj život bude barevný a zajímavý. Ne jen bílá stěna, do které zírám a černá mysl, která mě tíží. Toužila jsem po velké změně. Ten vnitřní drive, oheň mě dovedl daleko. Na mnoho míst, do cizích zemí, do spousty zajímavých situací, ano, mnohé jsem se naučila. To bezpochyby. Ale kam se to tak zvláštně nakonec stočilo, je, že po těch všech cestách, nepohodlí, dramatech, babrání se ve všem možném, jsem v sobě konečně, zdá se, objevila více úcty k obyčejnosti a jednoduchosti.
Jedna z věcí, která mi v tom pomáhá, je prostá vděčnost. Možná, že ji někteří z nás jsou schopni pocítit až po tom, co zažijí nedostatek, nepohodlí a to vše okolo. Já to tak asi mám.
Poté, co jsem já, paní inženýrka, s vděkem přijímala každou naběračku jídla a trávila těch pár zasloužených hodin spánku na zemi na matraci přede dveřmi svého učitele v tenkrát rozestavěném ašrámu, poté, co jsem Indii prokřižovala sama vlakem, sblížila se s mnoha lidmi a od jiných se záměrně oddálila, v zimě usínala s pet lahví teplé vody, protože jsem v Himalájích neměla topení, roky jsem neměla stálé místo, kde bych bydlela… jsem se dopracovala do stavu téměř extáze, že si můžu nyní dovolit pronajmout byt v Praze, na sporáku, který sice není můj, ale můžu ho používat, si uvařím to, na co mám zrovna chuť, oblečení nemusím prát v ruce, ale udělá to za mě automatická pračka, otočím kohoutek a teče pitná voda a když je mi zima, prostě zapnu topení… Tyhle věci pro nás tolik samozřejmé, mne fascinují. Když jsem delší dobu v Čechách, někdy na to zapomenu. Ale co mne opět probudí je právě ta vděčnost. Vděčnost za to, že je to tu tak jednoduché a za to že můžu.
Možná až po tom, co zažijeme spoustu dramat, nepohody a prošpikujeme se cestami vnitřními i vnějšími, dovolíme si na chvíli spočinout v jednoduchosti. Možná poznáme, že nemusíme měnit svět, nikoho spasit, že stačí něco málo dobrého prostě dělat každý den. Drobnosti. Trocha toho zdravého jídla, nezahrabat se v životě ve zbytečnostech materiálních ani emočních, objevovat v sobě laskavost a sdílet ji s druhými. Komunikovat co nejjasněji a nejčistěji ve spojení sami se sebou i s druhými. Zdá se, že i ten celý duchovní svět nás vede ke zjednodušení. Třeba se jen projít v lese a vnímat. Nepotřebujeme extra komplikované jógové pozice ani super výbavičku. To není jógová pokročilost. Spíš jen akrobatická a módní. I v jógové praxi nás může vést jednoduchost. A pokud stále po něčem toužíme, žijeme neustále v centru tornáda, možná pomůže, když si přiznáme, že to tak někdy máme rádi. To dráááma a nebo naopak tu nudu. Nejsou to náhody.
Když si upřímně přiznáme svou závislost na intenzitě a na drama, kterou jsme si možná vybudovali už v dětství, protože jsme v tom prostředí prostě žili a je to tím pádem to, co známe a jsme na to tak navyklí, pak můžeme postupně rozpouštět staré návyky a programy objevit i radost i v jednoduchosti.
Dagmar Volfová ~ Kala Aryavrat
www.simhayoga.cz
Článek byl napsán pro časopis Jóga Dnes. Je možné jej sdílet přes tlačítko „sdílet“ nebo link.
