Z časopisu Žena a Život mi nedávno položili několik otázek: Proč bychom měly usilovat o to, abychom se staly šéfkami vlastního života a začaly ho vědomě řídit? Usnadní nám to život, nebo si ho naopak zkomplikujeme? Jak konkrétně na to, abychom vzaly otěže života do vlastních rukou?
Odpověď na ně měla být velmi stručná. Tu mou najdete zde:
Řídit vozidlo nám dává jistou svobodu a vyžaduje to také odvahu sednout si za volant a jet. Pokud má člověk pocit, že je zmítán osudem a za vše, co se mu děje v životě může někdo jiný – rodiče, partner, vzdělávací instituce, stát… je ve stavu tzv. oběti. Neřídí své vozidlo – nechá se táhnout, vláčet, popostrkávat.
Být oběť je lákavé, protože to často vidíme v nejbližším okolí a tím je nám to blízké. Je to dosti návykové. Protože se člověk rád drží toho, co zná. Například utrpení. Pokud si toto uvědomím a rozhodnu se to změnit, je to už kus práce.
Být šéfkou svého života především znamená vystoupit z role oběti a převzít zodpovědnost za svůj život se vším všudy. Za svá rozhodnutí, činy, emoce, myšlenky.
Sebe-vědomí znamená vědomí sebe sama. Znamená to, že se znám. Jsem ochotná podívat se dovnitř do sebe, do svých zákoutí a přiznat si pravdu sama o sobě. Třeba to, že si tvořím životní realitu zbytečně útrpnou a že si sem tam něčím škodím. I tak to může být. Máme v sobě ukrytý celý vesmír a pokud chceme opravdu převzít „řízení nad svým životem“ je potřeba vědět koho vlastně řídím – poznávat sama sebe. Ne vždy je to lichotivé, ale je to cesta. Asi nejzajímavější cesta, kterou kdy vykonáme.
Pro to, abychom se na tuto cestu vydaly, potřebujeme poodstoupit ze svého zaběhnutého režimu. Udělat si chvilku na sebe, být v tichu, možná si zatančit, zajít do lesa, udělat si třeba malý každodenní rituál sebereflexe – opravdovosti a upřímnosti. Prostě vystoupit z té horské dráhy, kterou si v životě tvoříme a podívat se samy na sebe, svůj život, svůj příběh s lehkostí a nadhledem. Někdy se hodí nebrat se příliš vážně.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
