Nesnaž se zachránit celý svět

Nebo udělat něco velkolepého

Namísto toho

Vytvoř mýtinku v hustém lese svého života

A trpělivě tam čekej

Počkej tam

dokud nepřijde píseň

tvého života

Která naplní tvůj vlastní pohár

A ty ji poznáš a přivítáš

Jen tak se můžeš odevzdat tomuto světu

Který je tak hodný záchrany

 

  — Martha Postaway —

 

Na závěrečném bloku několikaletých studií kontinuum movement na Somatische Akademie Berlin s námi jednou ráno sdílela tuto báseň v původní anglické verzi zkušená americká lektorka somatických praxí Beth Riley. Zasadila ji jako semínko do uvolňujících se duší i těl. Sdílím tu tedy překlad z angličtiny a mohu jen doufat, že je její podstata stále zachována. Také na vás promlouvá?

Každý studijní blok jsme měli jiného lektora, který nám předával něco z esence tekutinového těla. Je to praxe, která je v mnohém intuitivní, každý tedy přinesl něco osobitého, jedinečného a léčivého. To ráno jsem ležela na podlaze na měkké matraci, tělo se příjemně uvolňovalo a integrovalo to, co se probouzelo uvnitř po ranní vedené „válecí“ praxi a cítila jsem, že tahle slova jdou hluboko. Už řadu let jsem věděla, že i v životě platí instruktáž, která se neustále opakuje v letadle: nejdříve nasaďte dýchací masku sobě a až pak pomáhejte dalším cestujícím. Však jsem to slyšela tolikrát. Tolik letů po Evropě, do Ameriky, po Asii…  Ale něco ve mně si často myslelo, že já mám už svojí kyslíkovou masku dost dobře nasazenou v podobě svojí jógové praxe, která tolik změnila můj život a okolní svět strádá a potřebuje zachránit. Je to velmi silný reflex. Záchranář. Tak rozšířený i v duchovních kruzích ve své specifické spasitelské podobě.

Záchranáře znám pochopitelně už od malička. Dávno ještě bez jógové praxe a bez přístupu k tomu jak se zazdrojovat a dosycovat. Programy, podle kterých se nevědomě řídíme a které nás nutkavě nutí stále něco dělat, jsou obvykle velmi staré. A na jejich počátku je nějaké zranění. Objevit to zranění je jen část příběhu a léčení. Pak jde o to ustát sebe. Ustát to, že celé naše ego je postaveno z křehkého materiálu. A chrání jádro, které má strach. Strach z toho, že není dost dobré. Že prostě není dost tak, jak je.

Tady bych vlastně mohla skončit. Už jen toto uvědomění je zásadní a pomáhá záchranáři si odpočinout. Můj záchranář vznikl možná už v minulých životech. Kdo ví. Nějaké ty programy si nese s sebou i naše duše. V tomto životě se spustil tím, že jsem přistála do rodiny, kde nikdo moc nevítal mou přítomnost a existenci v takové podobě, v jaké jsem se dostavila. Proč, to je také součástí toho příběhu, který je možná velmi starý, ale zrovna teď to není důležité. Faktem ovšem je, že děti, které jsou nechtěné nebo se prostě cítí nemilované, mají nutkavou potřebu tuto zásadní energii, kterou jsme si tady na zemi pojmenovali láska, získat. A udělají pro to hodně. Často jsou schopné a ochotné dojít až na samou hranici svého vlastního života nebo zdraví – ať už fyzického nebo duševního. Nejdříve tu energii toužíme získat od rodičů, pak ji hledáme všude jinde okolo. Ale přiznat si to, je samozřejmě velmi nepohodlné.

Zachránit svět, souseda, rodiče nebo klienty se jeví jako mnohem zajímavější a důležitější. Vždyť oni to tolik potřebují…

Můj prvotní impulz odjet do Indie provázela touha záchranáře natolik, že jsem se přihlásila na dobrovolnický projekt rekonstrukce školy v Dharamsale. Měla jsem sice plán, že pak půjdu studovat tantrickou jógu do Rišikéše, ale něco ve mně toužilo zároveň zachraňovat „třetí svět“. Po třech týdnech na místě jsem ale začínala chápat tu absurditu, účast na dalším projektu zrušila a přihlásila se místo toho na svůj první desetidenní tichý retreat v buddhistickém meditačním centru v zelených horách nad Dharamsalou. Skrze nahlížení do vlastního nitra se začalo mnohé rozkrývat a přede mnou se pomaličku otevíral můj osobní prales. Ach jak byl hluboký a plný překvapení.

Pak jsem se pustila do studia jógy zase jinak, více do hloubky a ta cesta pořád trvá, i když mě až tak nezajímá jóga jako pestré cvičení, ale ta hloubka, které se dotýkáme právě skrze setrvání v často až téměř nehybném, trpělivém Teď.

Vydržet sami se sebou, ustát sami sebe a neutíkat před tím, co uvnitř sebe nacházíme, to chce vlastně opravdu odvahu.

A po dalších deseti letech?  Stále mám v sobě části hlubokého nepoznaného pralesa. Naše nitro je tak obsáhlé. Uvnitř nás je celý vesmír. A záchranář? Ano, někde tam je. On hned tak nezmizí. Jen se učíme ho pozorovat, když přijde. Někdy mě nachytá. Už už mě má. Ach jak si připadám důležitá a výjimečná. A pak lup, šup, ego mě kousne do zadku a víme, kde jsme. Ale není to boj. Jako každá jiná část našeho nitra i záchranář tajně touží po jediném: po přijetí. Od nás samých.

Když jsem si žila roky sama v Asii a meditovala několik hodin denně, osvícení se zdálo nadosah. Ovšem na tohle všechno je dobrá úplně obyčejná každodennost a sebe reflexe skrze vztahy. Naši partneři jsou dokonalé zrcadlo a vyčerpávající denní rutina neustálých požadavků od různých rodinných příslušníků luxusní studijní materiál. Člověk si totiž pak i přes to, že se snaží dosycovat své zdroje, může uvědomit, že mu někde utíká energie. A taková únava je provázena frustrací, ale také poznáním.

Co vlastně chtěl záchranář od prvopočátku? Být milované dítě svých rodičů. A často si to pak kompenzuje skrze touhu být sám dokonalým rodičem a zároveň žije s pocitem, že totálně selhává. Takže pak se hodí každodenní mantra: „Jsem dost tak, jak jsem.“

Naše běžné každodenní konání je tak vlastně nejen jóga v praxi, jak se teď často opakuje, ale zároveň paralela k jógové praxi. Jak moc musím konat? Jak moc potřebuji být vý-konná? Jak snáším to, když si připadám ne-užitečná? Co když tohle vše je tréning na to prostě být v přítomnosti, ze které se vynořuje to, co je opravdu důležité?

Píseň našeho života. Možná zazní v nejhlubším lese našeho nitra. Veškerá naše praxe ať už cvičení, práce s dechem, tanec, intuitivní pohyb, procházka, běh…. nebo cokoliv energeticky uvolňujícího se zapojením prolnutí těla a mysli je vlastně příprava prostoru v tom našem vnitřním pralese. Pak ale potřebujeme dovolit si setrvat chvíli na oné mýtince, v té hloubce, tichu sami se sebou, nekonat, jenom být abychom ji mohli slyšet.

 

Dagmar Volfová  ~  Kala Aryavrat

 

Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2023.

Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.  

 

Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.

Share Button