V lednovém čísle tištěného časpisu JógaDnes si můžete počíst mj. o moudrosti našeho vlastního těla. K jejímu objevení nepotřebujeme žádné speciání učení, mistry, ani mít nohu za krkem v divoké pozici. Jediné, na čem záleží je, jestli posloucháme, co nám chce říct…
Osobní článek, který ze mě „vypadl“ jedné dlouhé říjnové noci na Krétě.
Pro jednodušší čtení přepis zde:
Sedím a dýchám. Dýchám, tedy jsem. Nebo nedýchám? Někdy nedýchám. Medituji a někdy vlastně nedýchám. Jsem ještě? Nebo už jsem někde jinde?
Dříve mě fascinovaly out-of-body-experience. Šup ven z těla – copak je to venku za zajímavý svět? Vznášení, létání, nadhledy, podhledy.
Tři roky život mezi Asií a Evropou, moje duše je neustále někde napůl cesty. Když už konečně doletí do Indie a setkáme se, já a ona, tak sedíme na břehu Gangy, ponořené do obřadů arti, probdíme noc při Mahashiva-Ratri a ráno běžíme učit skupinku mezinárodních studentů ve škole v Rishikeshi. Odpoledne zase posloucháme přednášky – satsangy mistrů. Hodiny, dny, týdny trávíme v meditaci, nejprve v severní, a pak kdesi v horké části jižní Indie, objevujeme chrámy posvátných prostitutek ve státě Tamil Nadu. Ano už jsme spolu. Ale pak se zase přesouvám do Čech. Nebo do Thajska, Irska, Anglie. Nebo na Bali. A zpět do Indie. Případně kamsi mimoplanetárně. Jsem tu ještě? Kde je moje místo? Ve které zemi, škole, u které řeky? Jak praví titul knihy Paula Coelha: U řeky Piedra seděla a plakala. Já seděla u Gangy a u Vltavy, přemýšlela, meditovala, cvičila, zpívala, tančila. I plakala.
Pak jsem se účastnila jako host jednoho supervizního sezení terapeutů na téma psychospirituální krize. Popisují se různé případy a já zjišťuji, že mi jsou něčím podobné. Poslouchám o případech lidí, co s chutí opouštějí tělo a mě to začíná být nejen povědomé, ale i podezřelé – pokud někdo nechce být ve svém těle, asi mu v tom něco brání. Ale nejsou to démoni zvenčí, jak se může zdát. Má důvod, proč v tom těle být nechce. Před něčím utíká, před něčím se schovává, něco nechce vidět, něčemu se nechce postavit tváří v tvář.
Jsem na Bali, dávám nahoru na oltářík obětinky bohům a dolů na zem, podle balijského zvyku, démonům. Jin a jang –černá a bílá. Tady a teď. Bojíme se démonů, že nás sežerou. Nechceme je. Chceme být čistí, mít čisté energetické pole, čistou mysl a hlavně klid. Ale nejde to. Zavřete oči a oni jsou tu. Milují tmu. Ve tmě přicházejí. Chci za každou cenu světlo, ale nevyhnu se tmě. Čím více utíkám, tím více přicházejí. Dupy dup. Tma je tu a démoni s ní. Obětinka s chuťovkou, kytičkou a vonnou tyčinkou jde k zemi. Démoni, tohle je pro vás. Moc vás ještě neznám, ale už aspoň akceptuji, že tu jste.
Čtu knihu Probuzení tygra o léčení traumat. Čtu a pozoruju. Jdu dovnitř. Cítím. Moje tělo na mě mluví a já konečně poslouchám. Sedím, ležím nebo bdím dlouhé minuty v nějaké (ne moc krkolomné) asáně, vnímám a poslouchám. Co mi chce moje tělo říct? Víc než out-of-body expecience mě teď fascinuje IN BODY experience. Tam je ten klíč. Teď a tady. Mé tělo je moudré. Ví toho mnoho a VŠECHNO si pamatuje. Nejen pády, úrazy ve formě jizev, ale i stresy ze zkoušek na VŠCHT, potupné pocity, stud, pamatuje si ten pracovní stres, kdy makám za tři chlapy, abych dokázala svému šéfovi, že to zvládnu i jako žena, přestože se vyjádřil, že se těžko vyrovnám svému předchůdci, protože to byl chlap. Mé tělo ukládá informace a zážitky, kila naštěstí ne. Jsem fit. Chodím na powerjógu, heaty, běhám, jezdím na bruslích a každou sobotu ráno vyplavávám příležitostnou kocovinu a únavu.
Je tok 2011 a mé tělo funguje jako neuvěřitelný stroj. Vydrží všechno. Dokud se najednou nevypne. Nefunguje pravá ruka. Pořád makám dál a žiju stejně – jsem levák, pravá mi tolik nechybí. Píšu skvěle na počítači i levou a jedna ruka k řízení auta mi také stačí. I na badminton. Tak se vypne levá. Kruci. Ta mi chybí. Nemocenská. Nemůžu už psát těch 70 emailů denně, řídit stovky kilometrů a u toho vyřizovat obchodní telefonáty. Dobrá, tak ležím. Je to můj první retreat. Branický byt, bílé stěny, bílý nábytek z Ikey, koukám do zdi tak, jak jsem to dělala, když jsem chodila do školy. Rodiče si tenkrát mysleli, že se nudím, tak se mě snažili zaměstnat. Hrála jsem na klavír, závodně běhala, dojížděla daleko do domněle kvalitní školy a učila se 7 jazyků. Byla jsem vlastně dobrá. Opravdu dobrá, jenže to nestačilo. Původně jsem se chtěla zavděčit rodičům, abych slyšela jejich uznání a splnila jejich sny. Jenže postupně už to nebylo o rodičích – nic už nebylo dobré pro mě samou. A skrz to ani pro moje šéfy, pochopitelně. Měla jsem pocit, že vydržím všechno a moje mladé svěží a pevné tělo se mnou. A ono tu najednou leží, má bolesti všude možně, odcházejí mu nepochopitelně játra (později se dozvídám, že to není ani tak alkohol, jako spíš uložený vztek), nefungují obě ruce a lékaři moc neví proč. A tak koukám do zdi. Konečně. Je mi 28 let a mám jasno, že budování kariéry tímhle stylem prostě nedám. Několik měsíců ležím, poslouchám audioknihu Čtyři dohody a čtu, co mi přijde pod ruku. Mezi tím žiju zvláštní život bez rukou a učím se přijímat pomoc okolí.
Plány se všemožně mění, vaří a nakonec jsem v Indii. Poprvé. Je mi devětadvacet let a sedím na desetidenním meditačním retreatu ve vesničce Dharamkot v zelených himálajských kopcích a poslouchám úvod do buddhismu. Když bylo Buddhovi 29 let, setkává se s utrpením a vyráží ze své krásné „zlaté klece“ poznávat svět. Aha. A tak mlčím, jím sama v tichu, učím se meditovat a cvičím jógu.
Další tři roky se toho děje hodně, ze studentky jógy se stává učitelka, ale studium nikdy nekončí. Plním úkoly, makám, cvičím, smažím se ve vlastní šťávě (hlavně té emoční), žiju ve čtyřech různých zemích, poznávám spoustu úžasných lidí, řídím školu v Indii a vracím se zpět do zajetých kolejí obrovských osobních nároků. Ještě to zdaleka nemám hotové.
Je rok 2015. Sedím na pláži na Krétě a poslouchám svoje tělo. Probouzím toho tygra. Tygr někdy řve, jindy přede, někdy je hebký, jindy pichlavý a je v různých částech mého těla. Mé tělo je moudré. Nejenže za mě dýchá i momentech, kdy dýchat zapomínám, nebo možná už ani dýchat nechci, ale má i úžasnou schopnost samo se léčit. Ale potřebuje k tomu moji pozornost. Láskyplnou pozornost teď a tady. Náhlé zapíchání v hrudníku – co mi chceš říct? Jakou máš podobu? Mám už odvahu, chuť a čas ti věnovat pozornost? Ne, neboj, nepůjdeme na rentgen. Nebudeme podle tabulek přiřazovat choroby. Mé tělo není nemocné. Má jen plnou paměť a mluví. Kdybych byla labuť, po každém stresu, boji či jen nepohodlí bych se divoce otřepala, zamávala bych křídly a ten negativní náboj vybila. Ale jako člověk jsem ztratila tenhle moudrý instinkt zvířete a tak se ho znovu učím. Moje tělo se potřebuje teď vymluvit, vyzvrátit ven všechny ty informace, co jsem do něj nacpala a nedala mu možnost je „rozdýchat“. Tak je rozdýchávám dodatečně. Slowly, slowly. Den po dni.
Příběh mého těla je tak jako spousta jiných příběhů plný bolesti. Bolesti, které jsem v určitý čas nevěnovala pozornost, potlačila svoje pocity a doma, ve škole, v práci, partnerům a hlavně sama sobě jsem tvrdila, že mi některé věci nevadí, že je lepší necítit, že vše ustojím, naložím si to dobrovolně na svoje bedra. Za jakýchkoli okolností. Ale moje tělo nemá zdaleka takovou nosnost. Ani moje hlava. Nejraději by se skutálela z mých ramen. Tak s ní každý den kroutím, protahuji přetížený krk, ramena, páteř. Odkládám, uvolňuji, a hlavně naslouchám. Dýchám, mlčím, skenuji, pozoruji. A tou prací zjišťuji, že mě to vlastně baví. Upouštím páru i staré příběhy. S každým uvolněním jsem zas o kousíček dál. Nemusím vždy rozumět tomu, co se děje, ale jsem ráda, že se to děje. A že jsem u toho. Ve svém těle. In-body-experience, zkušenost a moudrost těla.
Moje tělo, co mi teď říkáš? Že už to pro dnešek stačilo a chceš jít spát? Tak jo. 🙂
Dagmar Volfová
