Stabilita podzimu. Téma zářijového vydání Jógy dnes a já se pořád vracím na začátek a nevím, o čem vlastně psát, aby to mělo smysl. Píšu a mažu stránku za stránkou, aby to nebyla jen nějaká prázdná moudra, ale aby v tom bylo to, co chce napsat moje duše. Ale tentokrát jako by se jí nechtělo psát nic. Jen být sama v tichu v lese. „Nenuť mě nic tvořit, nic sdílet, chci být sama.“
Dá se samota sdílet?
Prázdno. Zažívám prázdno. Nejsou prázdniny od tohohle slova? V hlavě mám vymeteno. Můj jindy hyperaktivní mozek zpomalil a zjevně má ty prázdniny, co už dlouho neměl. Ani se nechystám na žádnou dalekou cestu, jak bylo u mne po mnoho let obvyklé. Takže vlastně ano, buduji jistou stabilitu podzimu, řád, rozvrh kurzů pravidelnější než kdykoli za poledních 8 let. Letos na podzim nevyrážím do Asie ani studovat ani vést kurzy nebo retreaty. Nejen kvůli nastalé situaci, která cestování značně omezila, ale i proto, že mi začalo po letech chybět to specifické středoevropské podzimní podnebí, měnící se barvy a šustění napadaného listí pod nohama.
Stabilita podzimu. Tomu ovšem předchází léto a během léta se mi ledacos ze stabilních hodnot rozsypalo a přerovnalo překvapivě jinak. Vydala jsem se na cestu po našich krajích, stopovala a nikdy nevěděla, jestli se do noci dostanu do bezpečí na přespání. Nemělo to žádnou stabilitu, ale já v tom byla šťastná. Sama v lese. Spojila jsem se se svojí vnitřní divokou vlčicí, která ostrými tesáky rozkousala mé představy o řádu věcí a nechala mě se v ledových horských potocích rozpouštět a uvolňovat do naprosto nestabilního: NEVÍM.
Pomíjivost visí ve vzduchu. Co přinese padající listí podzimu? Co ještě ze mne spadne, co odejde, zetleje, aby to dalo život něčemu novému?
V září nastává podzimní rovnodennost. A to je téma rovnováhy. Rovnováhy světla a tmy. Den stejně dlouhý jako noc a pak se noci začínají prodlužovat až k zimnímu slunovratu. Vede nás to zachumlat se. Zachumlat se do sebe. Objevovat další části toho našeho nekonečného širého vesmíru a sbírat „kosti“, kousíčky sebe, na které jsme zapomněli.
A k tomu zachumlání se do sebe potřebujeme i chvilku o samotě.
Dovolíme si ji?
Jak často se této potřeby vzdáme, protože si myslíme, že bude nepochopená okolím nebo se komplikovaně omlouváme a vymlouváme? Je to zvláštní téma: když někomu řeknete, že chcete být o samotě, možná si to vezme osobně. Ach jak jsme zatížení bolestí z odmítnutí a opuštění. Neuspokojené a neopečované zraněné vnitřní dítě uvnitř se snadno urazí, když nedostane to, co chce: (sebe)potvrzení. Takže: jak často si dovolíme komunikovat to, že někam nechceme jít nebo ani zvednout telefon a s někým mluvit, protože chceme být raději sami? Co u toho cítíme? Pocit viny? Nebo tlak stresu, že něco musím?
Být chvíli o samotě je dle mého názoru základní lidská potřeba, mnohdy ale potlačená.
„Nepojedu tam, protože nechci.“ Prohlásila jsem, když jsme se s partnerem bavili o rodinné návštěvě. „A jaký mám teda udat důvod?“ „Že nechci přijet, protože chci být sama.“
Je zajímavé, jak se vždy očekává existence nějakého důležitějšího důvodu: nemoc, zranění, strašně moc práce. A pravdou je, že si něco takového jsme schopni „na objednávku“ vyrobit, abychom si ten čas o samotě mohli „legitimně“ dát. Zapomínáme na naše potřeby a respekt k sobě: vnímat to, jak se cítíme. Často jsme byli vedeni se přemáhat a odříznout od pocitů. Ti, kdož nás vychovávali, byli také takoví. Odpojeni od svých potřeb a od svých těl, která pak nerespektujeme, přetahujeme a chceme od nich někdy naprosté nesmysly. Bohužel i v jógové praxi v podobě preclíkování do zvláštních pozic, které, upřímně, někdy moc zdravé nejsou.
Dokud si neuvědomíme, jak se sami likvidujeme svými nároky, jsme v roli oběti. Oběti okolností a oběti sociálního tlaku, který jsme převzali za vlastní. Už to není společnost či rodiče, kdo nás kgontrolují a nenechají nás spočinout, už je to náš vlastní vnitřní kritik.
Ale dobrá zpráva je, že jakmile si uvědomíme, že to není ničí „vina“, respektive, že máme plnou zodpovědnost za to, jak sami se sebou naložíme, máme na výběr. V čemkoli v našem životě. V tom být o samotě, nebo naopak z té samoty vylézt a vyrazit mezi lidi, v jejichž společnosti být chceme. Nepěstovat toxické vztahy a nehrát tu únavnou hru na oběť a zachránce – v jakékoli z těchto rolí.
Probouzení divoké vlčice, která si je vědomá své vnitřní síly a potřeb. Vhodný čas na vystoupení ze hry, kterou hrát nechceme, je kdykoli. Třeba i na podzim. Lehkost padajícího listí a jeho následné tlení je poměrně kvalitní připomínka pomíjivosti. Naše životy často žijeme tak, jako bychom si mysleli, že vše bude trvat věčně a neměnně: ať už láska, mládí nebo náš život. Matka příroda je ovšem skvělá učitelka: se střídáním ročních období nám přináší připomínku cykličnosti. Jaro je jako nové zrození, mládí, léto pak vrchol plodnosti, podzim je časem, kdy příroda odkládá, čas se nachýlil a na zimu se ukládá k odpočinku. Něco umírá, aby se něco jiného, nového mohlo zrodit. Podobně je to i s měsíčním cyklem, který můžeme k tomu ročnímu také přirovnat ve smyslu přibývajícího a ubývajícího světla. A menstruační cyklus – jeho „podzimní“ čtvrť je vlastně ta premenstruační – čas, kdy nás ženy někdy ovládne (ne)slavné PMS. Premenstruační syndrom s jeho nepříjemnými pocity je často právě následek toho, že si nenasloucháme a přemáháme se. Je to čas velké vnímavosti, umění vhledů. Má velkou sílu. Pokud si dovolíme samy se sebou spočinout, objevíme i v této fázi cyklu velkou hloubku a moudrost. Ony nepříjemné pocity a emoce někdy vyžadují jediné: přijetí a spočinutí. A uznání své potřeby být sama se sebou.
V plánování aktivit během měsíce se snažím být laskavá a vnímavá ke svému měsíčnímu cyklu. Ovšem, není to vždy „dokonalost sama“ a spočinutí na plátcích růží pod duhou s jednorožci. Když se mi to sladění daří, mé tělo mě odměňuje hlubokými vhledy v čase klidu, kdy se rodí i spousta kreativních nápadů z hloubky a po sléze našťouchlou akčností v té první fázi – takové to „jaro“ po menstruaci, čas převedení nápadů do hmoty. Když se mi to plánování a naslouchání daří méně, tj. když se někde přemáhám, chci po sobě příliš aktivity ke konci cyklu nebo si nedopřeji ten čas sama se sebou, vnímám, že se v mém těle kumuluje vztek. Právoplatný vztek na to, že nějakou část sebe zanedbávám. A ženský potlačený vztek je velké téma. Nejen téma PMS. Učíme se naslouchat si. A naslouchat i svému vzteku. Možná pro nás má zprávy o zapomenutých kousíčcích naší psýché, která zažila velké utrpení. Vztek není nepřítel. Je to posel. Možná válečný posel z časů, které pominuly, ale byly náročné. Pod vztekem se často skrývá velká bolest.
Divoká vlčice je léčitelka. Ví, co potřebuji a když jí dám prostor, tak mne vede. Často do lesa a někdy i do ráje. Do slovenského ráje, kde jsem strávila spoustu času jako malá a kam se stále vracím zase o kousek povyrůst a napojit se na své zdroje.
Návrat do ráje
Rebríky, stupačky a chodníky
Behám tu po nich už najmë 37 rokov
A stále ma to baví
Lvi jsou prý líní a mají rádi své království a moře obdivu
Králové a královny tamasu
Já jsem rozená lvice křížená s vlčicí
Miluju les a samotu v něm
Ticho, které přehlušují jen moje myšlenky,
co se třídí
Někdy si je říkám i nahlas a snažím se najít smysl
a nebo se rozpouštím v nekonečném „nevím“
Sem tam mi něco dojde – taková perla v mušli mysli plné záhybů
Děkuji potoku, lesu i vážkám za setkání
I stromu, který se mi náhodou postaví do cesty,
když padám se srázu
To bylo o fous. Děkuji
Miluju tu samotu v lese i dobrodružství toho,
že se někdy vracím až za tmy a na stráni už začíná čas medvědů
Někdy mě omámí noční krása roje světlušek
Nikde nikdo
Miluju, že leje jako z konve
Pravý rajský slovenský monzun
a turisti se schovávají v teple
A já čekám v dešti pod stromem
Než přijde můj čas
Vylézám a zdravím milovaný potok
Je v něm hodně vody
Svlékám všechno, i svůj strach
Dovoluji si
digidetox
nemám skoro signál
A když mi cestou do města ujede jediný bus
Jedu stopem
V době pokoronavirové mi zastaví odvážný pán, kterému je bohatě přes 70
Říkám mu, že si teda vezmu tu roušku
„Čo, máte ebolu snad?“
Celou cestu se smějeme v jeho narvaném miniautíčku
Spišská Nová Ves, východní Slovensko
neustálé návraty sem už tolik let
Dnes tím stopem jedu za tetou, má 88 narozeniny
a to se musí oslavit
Čokoládově
Po smrti mé babičky žije sama
a je v tom opuštěná hořkost
I nenaplněná láska
Zvládla bych tolik let samoty?
Kolik času, let samoty potřebuje vlčice, než ji začne chybět smečka?
V čokoládovně potkáváme náhodou její 92 letou kámošku s vnučkou, které vidím prvně, ale jen co mě sympatická blondýnka spatří, mrkne a vraví: Vy tiež pracujete s enérgiou, že?
Hezký propojení
Asi máme my divoký holky tu jiskru v oku
Když se nabažím samoty, vlčí duše se nasytí, jinak mi nedá pokoj
Pořád křičí: musíš do lesůůů
Poslouchat ticho
A dýchat vlhký vzduch
Miluju samotu
Ale i ta srdečná setkání
Obojí sytí moji duši
Lví, vlčí, divokou ženskou duši
Jestli se někdy nechám zkrotit, ta duše zemře
A to já nechci
Nechci se nechat ochočit
Vejít se do systémové krabičky
Vždycky bych ji ohlodávala, škrábala drápama stěny a chtěla ven
Když na to zapomenu a zkrotnu, něco ve mně křičí,
dokud si zase nevzpomenu
Stačí málo a všechno
Autor: Dagmar Volfová www.simhayoga.cz
Článek byl napsán pro časopis Jóga dnes v roce 2020. Sdílet lze jako celý článek přes tlačítko FB sdílet,
pokud sdílíte pouze citace, pak s uvedením autorky.
Společně se můžeme vydat na cestu k tomu zdravému v nás, k té divoké moudré vlčici. Inspiraci na cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
