Od každého Novu znovu
a znovu pozoruji
jak Luna pomalu dorůstá

Cykly jdou stále do kola,
i když pro nás tak nějak ve spirále

Kroužíme okolo sebe na cestě Univerzem
Potkáme se?

Potkáme se sami se sebou?

————————————————-

Co je vlastně Nový začátek – je to zimní Slunovrat, Nový rok, Imbolc nebo třeba každý Nov? S chutí využívám potenciál svátků spojených s přírodou a jejími cykly. Každý z nich je momentem pro zastavení se sama se sebou v rámci neustálého koloběhu. Zastavit se, zpřítomnit se, ohlédnout se, udělat inventuru …a jít dál. Někdy má člověk pocit, že se točí v kruhu. Však ano – životní cyklus je kruhový.

Cyklické chápání času je ženské chápání času, zatímco lineární je mužské – jít odněkud někam za nějakým cílem. A my, jak muži, tak ženy, máme v sobě oba principy, oba pohledy. Mně to napojení na cyklus – měsíční, roční, životní ve spojení s přírodou pomáhá najít větší smysl a porozumění mým vlastním rytmům a potřebám. I to, že ve fázi smrti, stařeny, kdy neoplodněné vajíčko odchází s menstruací, můžou přijít ve chvílích zastavení vhledy velmi vzácné a smyslu plné. Pokud se nikam zrovna neženeme a naopak setrváváme v klidu té momentální smrti. A s tou emocí, která zrovna je se námi. Přítomnost s tím, co je a pochopení cyklu: že až po tom, co něco přijmeme, může to odejít …a pak přijít něco nového.

Jóga je původně mužský systém: základní kameny jám a nijám, optimálně až na tom vystavěné nějaké ty asány, pranajáma, zvnitřnění, koncentrace, meditace a ta dovedená do dokonalosti, to je, prosím samádhí. Jasně daná osmistupňová stezka, kterou si obyčejný smrtelník může představit jako schody do nebe. Já si to představovala jako ultimátní „trek ke kapličce totální pohody“ a těšila jsem se, až tam konečně se svou každodenní mnohahodinovou praxí dojdu, všechno bude hotové, fajn, jasné, světlem prozářené. Budu si tvořit je milou realitu a budou se dít jen hezké věci, protože ty méně hezké si tvořím svým negativním přístupem, kterého bych se měla nějak zbavit. Jenže nemůžeš odseknout kus sebe. Když letmé záblesky jakéhosi osvícení skrz stoupající kundalini začaly střídat hluboké propady, přišlo mi, že je to spíš oscilace. Horská dráha. Nebo jako když si náhodně čmáráš po papíře a sem tam se to protne a objeví se smysluplný průsečík, střed. Bod nula. Neutralita, kde není ani dobře ani špatně. Prostě jen přítomnost. Celistvost.

Naše modrozelená planeta krouží okolo Slunce a to se pohybuje kamsi vesmírem. Jedeme si tedy oběžnou dráhu, ale ve spirále. Vnímám tvar spirály i ve vývojové křivce. Moje divoká vnitřní žena představu osobně-rozvojové přímky pozohýbala svými vlčími zuby, začala vnímat spirály v těle a přírodní cykly dostaly více pozornosti a respektu. Zima, smrt i menstruace jsou důležité momenty regenerace, introspekce. A slavná jarní únava nebo nedostatek energie už během první fáze cyklu, kdy přichází ten nový začátek a energetické našťouchnutí, často značí to, že v regenerativní fázi jsme se zanedbali.

I uplynulý rok 2020 jakkoli náročný a globálně neoblíbený byl v mnohém přínosem. Vynesl na povrch to, že naše moderní kultura stojí na vratkých pilířích a že náš „normál“ vlastně není standard. Co a jak žít vlastně teprve hledáme. Učíme se za chodu …i zastavením. Zastavujeme třeba i proto, abychom si uvědomili stará zamrznutí, která nás nutí opakovat stejné věci a situace stále dokola.

Většinu života jsem strávila jako mnoho jiných lidí touhou po úspěchu a ocenění. Ano desítky let jsme schopni podvědomě toužit po něčem, co jsme jako malí nedostali. Dokud nám to opravdu v hloubce nedojde, že to je nekonečné a vyčerpávající. Jako smysl života jsem si stanovovala právě lineární cíle: nejdřív studium chemie, pak pracovní kariéra, pak přišel po paralýze intenzivní osobní rozvoj, život v Indii, studium jógy, tantry, psychoanalýzy, somatiky… a cíle až k osvícení. Pokaždé se ale objevilo něco, co mne zastavilo, jakmile motivace byla tlakem a nikoli lehkostí. A tak i já v jsem v jednotlivých cyklech rekapitulovala se zimním slunovratem a ten letošní silvestr strávila sama v meditaci. Abych našla nový smysl a naplnění.

Na jaře po návratu z Indie i pro mne nastaly dlouhé měsíce, kdy jsem cítila hodně únavy, v naší rodině se děly náročné věci a přes to všechno ponoření do bahna až po krk vnímám, že to vše, jakkoli nemocná se zdá být naše společnost (a i my jsme její součástí v procesu a sami nedokonalí), je nakonec velmi léčivé. Tím, že sami za sebe děláme ty tolik potřebné kroky k Sobě, vnitřně roztáváme a vyvíjíme se. Ačkoli jsme teď svým způsobem odděleni, vnímám více propojení s přírodou i od člověka k člověku, když si jej dovolíme. Nenechme se zmanipulovat sociálními médii, která žijí z intenzity emocí a proto je vyvolávají – rozkol mezi lidmi, kteří se pak řadí do znepřátelených táborů pro a proti ať už jde o politiku, zdraví či očkování. Příliš hranaté názory plodí sice spoustu emocí a intenzity, na kterých jsme podvědomě závislí, ale jsou také vyčerpávající. Jakkoli zrovna mrzne, místo emoční bobové dráhy, učme se roztávání. Jakkoli je epidemiologická situace náročná, léčíme se na mnoha úrovních, i když to někdy může bolet.

Testem a ukazatelem osobního rozvoje nejsou zajímavé stavy změněného vědomí ani preclík na jógamatce. Jsou to právě ty běžné situace. Dokážeme se přijímat, i když se sami sobě nelíbíme, přiznat si svou nedokonalost a zranitelnost, prohlédnout svou duchovní pýchu a dovolit žít na Zemi?

Neutralita. Bod nula je nový začátek.

Cílem jógy a tantry je sice osvícení, ale hlavní „úkol“ je stejně žít tady na zemi úplně obyčejný život. Tak k těm novým začátkům ať už nastávají kdykoli v roce nám všem přeji, ať jsme zas o kousek blíže ke své podstatě a nebojíme se s laskavou pozorností dotknout ani těch zamrzlých míst.

Dagmar Volfová
www.simhayoga.cz

Semináře probíhají online, info ZDE

Share Button