Válím se znavená vedrem a vší tou jógovou praxí v hamace na zápraží svého přechodného domova, chatrči na okraji jedné malé thajské džungle a pozoruji muže, co právě dorazil do místního háje starých vysokých kokosových palem. Na vodítku má opici, kterou přímo u palmy z vodítka odjistí a ta ihned s jasným cílem šplhá vzhůru po kmeni až na vrchol kamsi dvacet metrů nad nás, kde se pustí do práce. Strhává staré ořechy a hází je dolů. Když je hotovo, muž vyšle signál a opice sleze dolů. Opět ji připoutá na vodítko a jdou k další palmě a akce se opakuje.
A já si tam spokojeně ležím a pozoruju je. Neděle. Konečně chvilku nedělám nic.
Bydlela jsem si tam na ostrově několik měsíců, sužovaná většinou jen vedrem, komáry a obsahem svého nitra a vlastně nemyslela na to, že ty obrovské staré ořechy se můžou kdykoliv uvolnit a spadnout někomu na hlavu. Třeba i mně. A bylo by hotovo. Akce tohoto koloběhu života dokončena, průchod bardem a za nějaký čas zase šup sem do samsáry. Ano, celkem jsem se lekla. Hlavně toho, že jsem si neuvědomila, že mi to tam tak spokojeně visí nad hlavou a já o nich ani nevím, takže by to bylo celkem instantní překvapení. Celkem paralela k tomu, co se v té době odehrávalo v mém nitru.
Ledacos, o čem ani nevíme, na nás může znenadání vybafnout a vlastně nás doslova sejmout. Nebo pořádně potrápit. Naše tajuplné nitro, taková naše osobní malá džungle, je totiž velmi obsáhlá. Už jen za tento život je v něm uloženo tolik otisků, tedy informací, vlastně doslova in~formací, tedy něčeho, co nás zformovalo. Zformovali jsme se do jistého tvaru, tělesně i mentálně už od oplodnění vajíčka, ze kterého jsme se nakonec vyklubali skrze mystérium zrození ….a nějak si fungujeme. Jakmile ale začneme pracovat s tím naším tělem a myslí, můžeme odhalit i něco, co si tam hovělo schováno v nedohlednu. Skrytě nás to ovlivňovalo, ale my si to uvědomíme, až když to vyleze do světla toho našeho vědomí. Nebo se to na nás prostě sesype. A někdy je toho obsahu tolik, že to může být docela zahlcující. Vyskočí na nás nejen naše potlačené emoce, ale i přejaté emoce. Třeba od našich předků, které jsme do jisté míry zdědili nebo emoce našich blízkých z toho, co jsme s nimi zažili a nezvládli v tom čase zpracovat. Malé děti se totiž neumí emočně regulovat. Regulují se podle rodičů. A když ani ti neví jak, je to pak pořádná vnitřní džungle pro všechny zúčastněné.
Vnitřní džungle
V té době mého pobytu v džungli, tedy už skoro před deseti lety, jsem se smažila i rozpouštěla na svém 500+ YTTC, tedy jógovém „výcviku“ tantrické hatha jógy. Intenzivní praxe osm hodin denně tři měsíce v kuse ať už to byla praxe jógy zaměřené na energetiku čaker, přenášky z jógové filozofie, čtení a rozbor Bhagadhíty, přednášky místního Swamiho, nebo prostě jen každé volné chvíle strávené sama se sebou… to vše ve mně začalo probouzet dosud nepoznaná skrytá tajemství, zajímavé hlubiny a také pořádné strašáky.
Velmi intenzivní praxí se mi začaly probouzet skryté emoce. Dlouho předlouho potlačené. Emoce, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám. Cítila jsem obrovský přetlak. Jako by vylézaly všechny najednou. Vlastně jsem často ani nedokázala popsat, CO cítím. Jakou emoci. Prostě všechno naráz. Zahlcení. Co bylo dlouho potlačeno, prostě tím, že jsem pracovala intenzivně s tělem a jeho energetikou, najednou chtělo už ven. Ano, praxe, které jsem se věnovala, měla za cíl nejen vše rozproudit, ale pomoci také se zpracováním. Nejdříve to vůbec objevit a pak to postupně strávit. Jen jsem měla někdy pochybnosti, jestli to menu, co jsem si v sobě za ten svůj život navařila, jsem vůbec schopná pozřít a také mi v místní komunitě chybělo zázemí lidí, kteří by věděli, jak pracovat s traumatem. To když se probudí, umí emoce extra rozvířit. Vlastně mě to pak přivedlo na cestu léčení traumatu skrze somatickou praxi, které se nyní věnuji.
Tantrická jóga pracuje s energetikou čaker. Emoce jsou také energie – e-motion – energie, která je v pohybu. Tedy je lepší, když je v pohybu, než když stagnuje někde, kde nás vnitřně tlačí. A tak skrze jógové pozice, mudry a další techniky se energie transformuje, lze ji různě vědomě přesouvat mezi centry a existuje i tzv. sublimace, kdy prostě to kvantum vezmete a „šoupnete“ ho o pár pater výš. Získat i nadhled. Jednu dobu jsem se této formě praxe věnovala velmi intenzivně, ale pak jsem začala hledat i jiné možnosti a zajímalo mne kromě energetické práce i psychologické „pozadí“ toho všeho. Tak jsem se v Indii jala studovat zákoutí psýché a téma vnitřního dítěte a později v Evropě pak různé směry zabývající se moudrostí těla. Kromě přesouvání a pročišťování i trošku porozumět tomu, co se uvnitř odehrává. A opět toho cestou hodně vybublalo.
Na druhou stranu k tomu mne na chvilku zaujal i přístup advaita védanty, která emoční stavy „řeší“ prostým dotazováním: Co jsem Já a co nejsem? A tím se ledacos také rozplyne. Alespoň takovou zkušenost jsem měla také – zejména na satsanzích Moojiho, který jezdíval každé jaro do Rišikéše, kde jsem žila a pracovala. Funguje to, dokud zvládnete udržet tu úroveň vědomí. Jenže my lidé jsme bytosti komplikované a s chutí si do toho spadneme zase. Tu naši mentální opici (neboli „monkey mind“) neumíme udržet stále na vodítku a používat ji jen cíleně – třeba na ty kokosy, co by nám jinak spadly na hlavu. Takže Pokud to má fungovat, chce to také slušnou dávku osobní praxe a být ve střehu, když nám ta naše mysl chce zase utéct. A také umět upřímně rozlišit, co je pozvednutí se nad svá emoční dramata a bytí v jádru sebe sama a co je pouhé potlačení či spirituální by-pass.
Tantrická medicína
V Indii mne na řadu let pohltila i praxe tantry pravé ruky: mantry, ohnivé rituály yagna, posvátná geometrie yanter a nejrůznější kryje. Vše opět způsobující kvalitní přetavování nitra a v něm skryté emoční nálože. Tantričtí mistři používají mantry a rituály vlastně i jako určitou formu medicíny na ledacos. Je to forma energetické alchymie a můj život se za ty roky opravdu v mnohém změnil. Postupně a někdy i skokově. Když na mě během závěrečného měsíčního bloku intenzivní praxe, kterou jsme procházeli ke konci několikaletých studií, padly deprese vynořené kdesi z mého nitra a opravdu velmi silná nechuť dále žít a pokračovat v koloběhu samsáry, Gurudží se na mne přísně podíval a přikázal mi sedět nehnutě u ohnivého rituálu se specifickou očistnou mantrou. V palčivém indickém slunci. Bez instrukcí na jak dlouho. Prostě dokud mi nedovolí odejít. Seděla jsem tam tak nakonec sedm hodin v kuse, dokud jsem nemyslela, že už tam opravdu pojdu. Ano, zabralo to. Byl to celkem slušný restart a ledacos se ve mně zvládlo přetavit.
Tantra pravé ruky pracuje skrze vibrace manter na různých frekvencích s různými božstvy a bohyněmi. Lze se tak naladit na určité kvality. Pozvat si je do svého systému nebo s pokorou požádat o pomoc. Kromě toho všeho jsem se tak nějak i „modlila“, ať už mě to konečně přejde. Depresemi jsem trpěla od dětství. Dlouhé roky. To, že se opět vynořily, mne zaskočilo. Osobně věřím, že nám s našimi emočními stavy i starostmi může pomoci i modlitba a prosba o požehnání. V různých formách – verbální i neverbální, s mantrou i bez, prostě podle toho, jakou cestou se vydáme. Pokud možno co nejupřímněji k sobě.
Síla zvuku
Musím říct, že jsem opravdu vyzkoušela za posledních více jak deset let ledacos. Včetně praxe se zvukovými vibracemi. Mám ráda i doslova léčebný efekt bhakti jógy skrze zpěv bhadžánů či manter, s harmoniem i bez. Rezonanci zvuku v těle vnímám jako velmi osvobozující.
Už tenkrát v Thajsku jsem si chodila zazpívat nebo jen sedávala na kameni u moře a mou oblíbenou praxí tam byla „hlásková pranajáma“. Hlavně AAAAAAA. Pro srdeční čakru a odlehčení srdce. Hluboký nádech a pořádný výdech se zvukem. Tahle vlastně velmi jednoduchá praxe mi vydržela spoustu let. Jen se zjemněním celé mé osobní praxe také zjemnila. Teď už většinou nepotřebuji tolik intenzity, spíš si s chutí lehnu na záda, položím ruce na hrudník nebo kamkoliv je zrovna třeba a pod ruce pouštím velmi jemné hááá. Prostě lehce slyšitelný výdech. Praxe, které se věnuji, je inspirovaná kontinuum movement a pracuje s různými zvuky, které integrujeme do tkání a ony tam dělají svou práci a uvolňují, co je třeba. Je to pak propojeno s intuitivním pohybem. Tělo se samo začne pohybovat tak, jak potřebuje a uvolňuje to, co je zrovna třeba a co zrovna pustit může. Medicína pohybu a naladění se na moudrost svého vlastního těla. Důvěra, že si s tím, co se zrovna v nás odehrává, poradí. Na rozdíl od jógových pozic tam není určené, co přesně a jak dělat, ale tělo si řekne samo. A mě baví propojovat obojí – a tak mi osobní praxí vznikla taková intuitivní jóga, která už není o přesném dodržení systémů, které jsem původně studovala, ale o hledání toho, co teď zrovna moje tělo a psýché potřebují. Naslouchání si.
Zazdrojovat se
Má osobní praxe je pro mne i forma „zazdrojování“. Pokud se toho na člověka valí hodně – ať už zvenčí nebo zevnitř, je potřeba hledat zdroje, které nám pomohou to zvládnout. Přeci jen nejsme perpetum mobile, nemůžeme jet na plný výkon donekonečna a bez podpory. A tak je zodpovědností každého z nás hledat své zdroje.
Třeba se i zeptat sami sebe: Co mi pomůže tenhle můj stav zvládnout?
Jako matka letos narozeného batolete, které se nyní vrhá střemhlav novým zážitkům (a to doslova), mám na to v poslední době jasnou odpověď: potřebovala bych se opravdu dobře vyspat. Spánek je takový náš základní zdroj. A když je ho málo nebo je často přerušovaný, je ledacos hnedle náročnější. Tak se snažím si najít každý den alespoň malou chvilku pro sebe v klidu. Je to naprosto nezbytná forma osobní hygieny asi jako čištění zubů. Nejen pro matky.
Kromě velmi vzácných minimomentů „nicnedělání“, kdy se alespoň vědomě nadechnu a vydechnu, mně osobně pomáhá dočerpat vnitřní výživu právě jemná praxe. Pomalá. V té naší hyperrychlosti světa, ve kterém nyní žijeme, nestíháme vlastně vůbec cítit, co se v nás děje.
Když zpomalíme, cítíme. Cítit není vždy příjemné, protože v té naší vnitřní džungli najdeme ledacos a rychlým životem a snahou toho zvládnout co nejvíce se odpojujeme sami od sebe – a necítíme (se). Také se snažíme své pocity tak nějak „zaplácnout“ nějakými utišovadly. Jeden z mých učitelů to nazýval „numbing devices“ tedy utlumovadla. Často je to pro nás jídlo, sledování seriálů nebo třeba i sociální sítě. Asi není úplně snadné poznat tu vzácnou hranici, kdy jsou pro nás tyhle záležitosti vyživující a pomáhají nám se zazdrojovat, tedy vyživit a kdy je používáme právě na utlumení a odpojujeme se sami od sebe. Něco, co pro nás v malém množství může být medicína, ve velkém množství může být jed. A to platí asi na cokoliv. Protože i na intenzivní praxi jógy se dá vybudovat nezdravá závislost a naopak třeba sem tam se poválet u dobrého filmu může přinést užitek a uvolnění.
A co říci závěrem? Osobně si myslím, že neexistuje jedna správná cesta k tomu jak si poradit sami se sebou. Ani žádný zaručený návod jak zvládat svoje emoce a být dokonale vyrovnaní. I co se týče praxe nám různých obdobích našeho života může vyhovovat něco jiného. Může být ale praktické si uvědomit, že z toho všeho nemusíme nikam utíkat. I emoce prostě jsou naší součástí. Součástí života v samsáře. Někdy se umíme na sebe podívat s nadhledem více, jindy se v tom umíme pořádně plácat. Možná stojí za to prostě přijmout tu proměnlivost. Když sami v sobě a svých pocitech nebudeme hledat nepřítele, ale prostě začneme vnímat sebe jako lidskou bytost, která žije, zažívá a prožívá, možná se nám podaří i přijmout svou úplně obyčejnou existenci tady na zemi.
A to může být celkem uklidňující.
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2022.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
