„Milovat sebe je začátek celoživotní romance.“ Oscar Wilde
Asi nejmilejší věc, kterou můžeme udělat sami pro sebe, je začít se přijímat takoví, jací jsme. Ono se to ale snadno píše nebo říká, ale když jde o to aplikovat to v životě, najednou je to mnohem náročnější než skládání se do jógových preclíků. Proč?
Trauma není jen Holocaust, říká v kvalitním dokumentu „The Wisdom of Trauma“ Dr. Gabor Maté. A je to tak. Traumatické jsou pro nás takové zážitky, které jsme v daný moment neměli kapacitu zpracovat. Ukládají se pak v našem těle a podvědomě nás ovlivňují.
Mnohé náročné zažijeme v dospělosti a chováme to v živé paměti. Jako dospělí ale máme tu výhodu, že můžeme využít zdroje, které nám to pomohou zpracovat. Jenže jako děti, nebo už jako batolata, miminka nebo hluboko v prenatálu, jsme mnozí zažili něco, co mohlo otřást samotnou naší existencí a vztahu sami k sobě. A možnost zpracovat tyhle zážitky jsme obvykle ještě neměli. Jen zvolit si v návaznosti na to strategii jak přežít. V dospělosti pak tápeme, nemáme se rádi ani nevíme proč, chybí radost ze života, trpíme autoimunitními onemocněními nebo nejrůznějšími sebedestruktivními sklony či závislostmi a odráží se to i ve vztazích, které si vybíráme. Sebelásce se teprve učíme.
Do vyvíjející se amygdaly, tedy části mozku, která má co dočinění s emocemi a tím i sebeláskou, se dostalo už velmi brzy v našem životě mnoho různých (sebe)destruktivních programů. Můžeme si udělat takovou malou inventuru. Smyslem není hledat viníky, ale jen uvědomění části toho, co nás mohlo ovlivnit a s čím pak můžeme pracovat. Jemně a s láskou k sobě.
Nádech, výdech. Pauza. Dopřejte si je klidně po každé otázce, protože některé mohou vyvolat reakci v mysli, emocích i v těle. A nám jde nikoliv o rychlost či paniku, ale o uvědomění …a postupné uvolnění, které se děje časem ať už v osobní praxi nebo třeba i skrze odborně vedené terapie, optimálně se zapojením vnímání těla.
Jak se cítila naše máma, když zjistila, že je těhotná? A co na to táta? Byl rád? Jaký byl jejich vztah? Jak probíhalo těhotenství? Byla maminka v pohodě nebo zažívala velký stres? Měla strach? Těšila se na své dítě nebo byla zahnána do situace, že zvažovala, jestli si jej vůbec nechá? Jak probíhal porod? Jak se k nám a naší mámě chovali v porodnici a pak doma? Jakým způsobem jsme byli opečováni, jak bylo (ne)vyhovováno našim potřebám jako miminku, batoleti nebo vyrůstajícímu dítěti? Byla výchova autoritativní, laskavá a milující nebo zanedbávající? (Ne)zahrnovali nás přílišným tlakem na výkon, dokonalost nebo očekáváním, že naplníme nenagplněné sny rodičů? (Ne)srovnávali nás neustále s druhými? (Ne)dostali jsme nálepky jako hodný či zlobivý? (Ne)museli jsme se často stydět? Uměli se nás rodiče zastat, když bylo potřeba? Chovali se k nám s respektem a dokázali nám vysvětlit, co je a co už není naše zodpovědnost či starost? Dostali jsme laskavou iniciaci k tomu, jak se starat o své tělo a psýché? …
To je jen malý výčet toho, co mohlo ovlinit naši schopnost se přijímat takoví, jací jsme. Pokud někde v těle už po jedné nebo pár otázkách cítíte nepohodlí, je pravděpodobné, že tělo odpovídá na staré uložené zážitky.
Pokud už úplně u kořenů neboli začátku našeho života mnohé neprobíhalo řekněme hladce a naši nejbližší nám poslali informace o tom, že naše existence tady na zemi není úplně vítaná, pak nás to ovlivnilo. Na velmi hluboké úrovni.
Trauma a ne-láska k sobě se v našem životě projevuje různě. Třeba i tím, že ze svého těla doslova utíkáme, abychom (se) nemuseli cítít. Můžeme být zrychlení, odpojení nebo prostě necitliví k sobě či druhým. Nemáme se rádi.
Pokud potkáte někoho, kdo se stále omlouvá, často má pocit, že něco neudělal správně a na kritiku reaguje z vašeho pohledu přehnaně, buďte trpěliví.
Bývá za tím náročný příběh.
Buďte trpěliví i sami k sobě.
Ten náročný příběh může být totiž i váš.
A léčení traumatu je práce dlouhodobá.
Učíme svůj nervový systém, že svět je bezpečné místo pro život a je v pořádku, že jsme se narodili a že jsme na živu.
Zkrátka že jsme. Teď a tady.
Takoví, jací zrovna jsme.
Proměňujeme se, vyvíjíme.
A ta proměna se děje postupně s tím, jak se učíme přijímat svůj příběh a s tím sami sebe.
Samozřejmě, že je potřeba i nějaké to momentum, kdy něco změníme.
Ale nemůžeme změnit něco, co sami nevidíme.
Jsme na cestě.
Buďme laskaví k sobě i těm okolo.
Ta cesta je plná překvapení.
Jdu po ní už roky a stále objevuji.
……..
Rodičovské okénko
Někdy se cítím trošku jako v počítačové hře, kde se postupně přesouváte – dostáváte do dalšího levelu – na další úroveň – a tam se testuje, co jste se naučili na těch úrovních před tím. Jako máma nyní skoro ročního syna se už od jiného stavu cítím jako Alenka v říši divů. A jakkoliv krásně znějí psychologické teorie o tom, jak by mělo těhotenství, porod či rodičovství probíhat, tak mohu opravdu upřímně říci: Ono to úplně dokonale nejde. Alespoň já vím, že toho nejsem schopna. Už kdysi v Indii jsem studovala psychologii vnitřního dítěte a pak v rámci svého seberozvojového nadšení jsem si ještě v těhotenství naskočila na kurz prenatální psychologie u světoznámé lektorky. Která mimochodem nemá děti. A pochopila jsem dvousečnou zbraň tlaku na to, aby to bylo správně a uvíznutí v oběti. Takže i ze strany celkem čerstvého rodiče: Lekce sebelásky je si přiznat, že máme omezené zdroje a pracujeme s tím, co jsme dostali od svých rodičů a oni s tím, co dostali od těch svých. Někdy na mne vyskočí stará bolest, věty nebo pocity, co jsem zažila a mám pocit, že moje životní role je pufrovat (ano, tady se projevuje kus mého vystudovaného chemika). Prostě zmírňovat intenzitu toho všeho i toho, co jsem podědila. A ono to s chutí vylézá i po mnoha letech meditací a osobního rozvoje. Jen nyní mám už tu možnost s tím něco dělat. Zároveň zážitek „z druhé strany“ je pro mě i lekce soucitu se svými předky. Ono to nesmaže ty staré zážitky, ty si tak jako tak musím zpracovat sama, ale přeci jen mám teď trošku větší respekt, že úplně lehká cesta to rodičovství není.
A tak dělám chyby a omlouvám se. Snažím se najít zdravou formu hranic, které jsem měla už od dětství narušené a hlavně komunikovat natolik upřímně, jak jsem toho schopna. Dokonalé to není a zdaleka nemám tolik času na sebe, kolik bych potřebovala, abych zvládala vždy s nadhledem průběžně zpracovávat tlak vnitřní i vnější, protože mateřství v kombinaci se spánkovou deprivací prostě je náročné fyzicky i psychicky. A probouzí právě i ty staré zážitky, které jsme nestihli zpracovat před tím, než jsme se rodiči stali. Někdy se mi chce doslova vyskočit z kůže a odjet sama na dovolenou hodně daleko. Alespoň na jeden den. A tak stejně důležité jako čistění zubů, je pro mě prostě nějaká forma návratu k sobě. Najít si čas na sebe, alespoň chvilku denně. Je to pro mne moje sebepéče a projev sebelásky.
Zpět do těla
Somatická praxe, tedy „vtělování“, ke mně přišla před lety, když mě bolelo tělo a hlavně duše. Začala jsem se učit vnímat lépe své tělo a jeho potřeby, od kterých jsem byla doslova odpojená. A kvalitně zrychlená.
Ona ta naše mysl umí být pěkný tyran. Tak jak jsme byli zvyklí na zacházení s námi, tak se sami k sobě chováme. A já jsem potřebovala zjemnit, zpomalit a učit se sama sebe respektovat.
V mém případě to bylo a stále je vnímání těla „zevnitř“ s velmi jemnou jógou a somatickými praxemi jako je somatic experiencing a kontinuum movement. Na tělo není pohlíženo jako stroj, který má podávat nějaký výkon a fungovat dle očekávání, ale jako biointeligentní organizmus, který neustále komunikuje a umí se samo léčit, rozpouštět stará zamrznutí a traumata, když mu to dovolíme. Vrací se nám tím i dlouhou dobu uvězněná energie a ztracená síla. Jednoduché ale velmi účinné somatické metody pro návrat k sobě mi pomáhají rozpouštět starou bolest i zamrznutí v těle. Blahodárně působí zejména na desítky let stažený psoas, který se díky tomu uvolňuje. Psoas reaguje na pocity bezpečí. Ovlivněn prenatálním vývojem, porodem, dětstvím i zážitky, kdy jsme se necítili bezpečně, nebo naše hranice byly narušeny. A tak procházím tělo v otevřené pozornosti, ššššumííím, sssssyčíííím, posílám různé zvuky do různých částí těla a uvolňuji. A pozoruji. Pocity. V těle. Ani jógové asány mě neopustily. Ale dělám je už jinak. Takže z mé praxe zkušenosti práce s traumatem a učení se sebelásce: cvičení ano, ale vědomě a jemně.
A pozor na naučené pohyby – omezují nás. Stejně tak jako silná předsevzetí o tom, jak má vypadat naše praxe nebo co a jak bychom měli v životě dokázat. Zejména ohnivé typy mají tendenci vyhořet, respektive síla vůle, ten tažný mezek, kterého umíme někteří pořádně zapřáhnout, toho utáhne hodně. Ale je dobré si uvědomit za jakou cenu. Někdy může i příliš silná vůle být projevem ne-lásky sama k sobě. Ego převálcuje srdce.
Často jsme si už od dětství zvykli na byznys: něco za něco. Lásku si zasloužíme, až budeme úplně skvělí, perfektní, hodní, dokonalí, vyrovnaní.
Aby nás vlastní oheň nespálil
Jakkoliv populární je dnes nořit se do ledové vody a dýchat jako Wim Hof nebo učit se stále nové, precizní či náročné asány, je dobré zapojit i sebereflexi: Jestli to náhodou není náš obvyklý a naučený způsob života. Stále se snažit překonávat, něčeho dosáhnout. Být stále lepší. Jestli to třeba není jen útěk sami od sebe. Pro ohnivé typy totiž mnohem větší význam než vydržet 5 minut v ledové vodě, absolvovat všemožné výcviky, semináře a zapojit se do deseti projektů naráz, může být prostě se jen zastavit, nedělat nic a dovolit si cítit (se).
Mám s tím bohatou zkušenost. Nejen, že jsem zvládla vyhořet ze své byznys kariéry před nějakými dvanácti lety, ale spalující oheň jsem uměla nahodit i do své meditační a jógové praxe s tím, jak a kolik toho má být. Krásné preclíky nebyly nikdy moje doména, ale motivátor jako osobní rozvoj a osvícení, to na mne zafungovalo. Mí učitelé v Indii ať už to byly původem Indové, Američani, Rumuni, Izraelci nebo Brazilci, byli velmi přesvědčiví v tom, že studenti jógy potřebují vytrhnout z tamasu skrze rádžas. Jenže… Pak jsou lidé, kteří ohně a síly vůle mají až až. Několik let mi trvalo, než jsem pochopila, že jsou dny, kdy moje tělo žádnou velkolepou praxi nechce a značný osobní pokrok byl začít to respektovat. Někdy se do všeho vrhnu s chutí a jindy prostě moje jógová praxe vypadá jako líné válení a i to je v pořádku. V posledních letech si uvědomuji, že toho válení potřebuji čím dál tím více.
…a někdy místo pojmu „cvičit“ se hodí spíš termín „hrát si“. I to působí blahodárně na náš nervový systém, který je často přetížený. Nejen aktuální situací, ale i starými zážitky. Naším příběhem.
A jak výstižně napsala básnířka Nayyirah Waheed: „a řekla jsem svému tělu. jemně. „chci být tvým přítelem“. zhluboka se nadechlo. a odpovědělo „na tohle jsem čekalo celý život.“
Článek vyšel tiskem v časopise Jóga dnes v roce 2023.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
Praxi vedoucí k cestě k sobě najdete online zde a naživo na retreatech zde.
