Dávám si drink, který barvou připomíná slavnou Bloody Marry, ovšem jeho složení je šťáva ze zázvoru, jablek a červené řepy. V zimním tmavém větrném večeru se choulím u stěny oblíbeného juicebaru a užívám si přísun vitamínů, které teď tolik potřebuji po včerejší chladnonoční cestovní dávce průvanu v autobuse s polootevřenými dveřmi z Haridwaru do Rišikéše. I tady v podhůří Himalájí máme aktuálně pěknou kosu a mocně fičí chladný Zápaďák …až se domy otřásají.
U vedlejších stolů probíhá zajímavá konverzace. Krásná mladá opálená žena se zelenýma očima, které jsem obdivovala u obyvatelů Kašmíru, sdílí svou life story s opodál sedícím indickým sadhuem, tradičně zabaleným v bílých prostěradlech. Obrázek z cest – častý a milý. Jste-li alespoň trošku otevření něčemu novému, snadno se setkáte s někým zajímavým, posdílíte příběhy, názory, postřehy a jdete dál. No attachments. Prostě takové chvilkové vztahy. A často celkem obohacující. To je vlastně takové koření toho multikulti života na cestách …ve velké porci času bytí sám se sebou.
Mladá žena je napůl Turkyně, napůl Britka. Říká o sobě, že je nepraktikující muslimka, nicméně se sadhuem se baví o islámu. O morálních aspektech, o učení se zvládání emocí při půstu (kdo někdy zkusil, ví, že hlad je mocný spouštěč ledasčeho), o modlitbách 5krát denně a mně to připomíná, že nedávno jsem v jógovém časopise četla srovnání této modlitby s aspekty jógových asán – a – asi ani ne překvapivě – zjištění, jak si je to všechno podobné… Už dříve jsem si pro změnu v buddhistické části Indie všimla, že prostrace jsou značně podobné „jógovému“ pozdravu slunce. V různých směrech nacházíme podobné prvky – ať už se týkají toho, co děláme s naším tělem, nebo s myslí.
A také o povinné pouti.
Křesťané, hinduisté i muslimové mají své spirituální poutě, které absolvují z nejrůznějších pohnutek. 
Často se na ně vydávají i lidé nevěřící – prostě proto, že to je vlastně o cestě k sobě. Před časem jsem byla v Praze na přednášce týpka, který chodí pěšky tisíce kilometrů a přesto, že se dušuje, že nevyznává žádné náboženství, vybírá si na svoje pochody tradiční poutní cesty. Ale i kdyby člověk vyrazil jen tak do džungle nebo napříč přes hory a doly, pokaždé to pro něj bude mít nějaký osobní smysl. Každý tak nějak hledáme to zázračné místo osvícení a na pouti nejen máte spoustu času na přemýšlení, ale můžete potkat i spoustu inspirativních lidí. Několik takových poutí jsem absolvovala za posledních pár let i tady v Indii. Jedna z nich mě zavedla do Kašmíru na hindu poutní místo Amarnath nějakých 4300 mnm, kde se každý rok znovu a znovu v jeskyni tvoří přírodní ledový Shiva lingam. A byl to opravdu intenzivní zážitek. Vlastně trochu i boj o přežití – s výškovou nemocí i dalšími osobními výzvami, ale o tom někdy příště. V Kašmíru je nejčastějším náboženstvím islám, přesto se v horách nachází a stále žije významné hindu poutní místo, kam putují každoročně statisíce poutníků. A i jako občan původně křesťanské země se na ně dopravíte na kašmírských ponících, které vám zapůjčí místní muslimové. Celkem multi kulti.
Upřímně, multikulturnost Indie mě fascinuje od začátku. Země s nějakou miliardou obyvatel: hinduistů, muslimů, buddhistů a křesťanů. Indie zdá se v tomto velmi otevřená a pro nás Evropany aktuálně se zmítajícími především globálně rozšířenou osobní krizí a strachem z cizích kultur je to vlastně možná i záhada a utopická představa, že to takhle dáme. Škoda. Ale třeba. Kdo ví, jak rychle se probudíme z krize vlastních hodnot, kterou projikujeme do svého pohledu na svět.
V čem osobně vidím obecně v Indii sílu je uchovávání tradic. Ať už je tradice jakákoli, prostě se jí držíte, praktikujete a žijete. I v rámci hinduismu najdete spoustu rozdílů v tom, kdo co a jak uctívá, nicméně kouzlo Indie spočívá v tom, že je ŽIVÁ. Je živá nejen sama země, ale především tradice a lidé v ní.
Zajímavý je i život menšin. Strávila jsem nějaký čas v Dharamsale – horské oblasti v severní Indii, kde je asi největší uskupení tibetských přistěhovalců. Aby zachovali svou kulturu, posílají rodiny z Tibetu děti přes hory (zasněžené Himaláje). Slyšela jsem příběhy o skupinkách malých dětí v doprovodu učitelky, kteří se snaží uniknout pozornosti čínských pohraničních hlídek a dostat se do bezpečí. Cílem je nejčastěji sever Indie. V celé Indii aktuálně žije kolem 120 tisíc Tibeťanů. Jsou to opravdu pohnuté příběhy ve jménu zachování kultury a mnohé se člověk dozví i v muzeu, které je v chrámu, kde přednáší i Jeho Svátost Dalajláma – tibetský vůdce v exilu. Děti, které pak v Indii vyrůstají, žijí v jakýchsi internátních školách (už i od předškolního věku), později se scházejí v kulturních centrech, kde pěstují tradiční hudbu a tance. A mají pramalou šanci se kdy shledat opět se svojí rodinou. Přesto v tom Tibeťané vidí alespoň určitou šanci na udržení své kultury při životě, protože v jejich vlastní zemi to nejde. S Čínou nejsou žádné žerty a čínská vláda moc dobře ví, že strategicky zlikvidovat národ lze nejlépe potíráním jeho kultury.
V Čechách se mi dostala do ruky útlá knížka Ladislavy Sůvové o českých tradicích a pamatuji si z ní tuhle větu: „Tradice je duchem národa.“ Nejsem vůbec odborník na politickou situaci, ale opravdu věřím, že tradice jsou duchem národa a základem jakékoli kultury. A pokud necháváme tradice umřít a převálcovat se kulturou, která zdaleka není naše – od hlášení vánoc příjezdem osvětelkovaných červených náklaďáků nápoje, který odvápňuje kosti nebo si vlastně už ani nepamatujeme, jaké ty tradice jsou kromě toho, že si (někdy z nutnosti) nadělíme na Vánoce pod stromeček spoustu věcí, které nepotřebujeme-, cokoli, co považujeme za naši kulturu, možná samo vymizí.
Darwinova teorie je neúprosná – přežije jen ten nejsilnější. Možná by stálo za to oprášit i trochu duchovních českých tradic za hranice knedlovepřozela a dobrého piva a ať už jsou nám milé ty křesťanské nebo pohanské nebo prostě cesta k sobě při háčkování nebo čemkoli takovém – možná stojí za to se zas zpátky trochu napojit na zapomenuté zdroje a nechat pookřát naši kulturu. A mám pocit, že se to i děje. Všemožné ženské, mužské kruhy a zájmové skupiny aktivně loví a oživují. Na silvestra mě to nějak samo zavedlo do kostela na Vyšehradě, který praskal ve švech a kde mladý celkem „reformovaný“ kněz končil kázání vtipnými a trefnými verši z písně bratří Ebenů o cestě do srdce. Dogma náboženství (a dokonce i perfekcionizmu dnešního jógového světa) se mi už přejedlo, ale kostely a varhany, které přirozeně probouzejí korunovou čakru, mají hodně do sebe. Jde o to místo, klid, kde se může člověk napojit snadněji než v nákupním centru. Ale nemusí to být ani sakrální stavba. Nejradši mám vlastně les. Pár dní před tím jsem v jednom pražském lese našla krásná magická místa, kde to evidentně žije. Uvědomování a znovu probouzení si naší kultury beru jako tréning imunitního systému. Imunitního systému naší země. A pokud cítíme, že naše země je ne-mocná, ať už chorá nebo malá a slabá, něco jí asi chybí. A možná jsou to obyvatelé, kteří jsou opravdu na živu. ? Ne stroje na HDP, které se nechají zlákat každou slibnou reklamou.
I když posledních pár let jsem strávila na cestách, do naší kouzlené české kotlinky se vracím pokaždé ráda a čím dál tím více. Opět v ní vidím svůj domov, hnízdo a učím se oceňovat její bohatství. Trávím tam více času na loukách, v lesích a magických místech uvnitř i venku. V konečném důsledku je totiž jedno, jestli chodíte do kostela nebo do lesa – obojí nám funguje, umíme-li se napojit na své zdroje.
Dagmar Volfová
1.2.2016
