o je vlastně ukotvení? Je to způsob, jak se vědomě vracet do stavu vnitřního bezpečí, spojení a klidu. Můžeme to přirovnat k pocitu pevné půdy pod nohama: že se máme o co opřít a to i pokud jsme ve stresu, neseme si v sobě nějaké trauma nebo se nacházíme v procesech životního chaosu. Je to zkrátka návrat k sobě, Domů. Z pohledu neurovědy a somatiky jde o nalézání stability v našem nervovém systému, přesněji řečeno v ANS, tedy autonomním nervovém systému. Když pochopíme, jak náš nervový systém funguje a jak reagujeme na různé podněty, máme možnost vědomě s tím pracovat a zvolit vhodné metody a přístupy, které nás vracejí zpět do klidu. Je také velmi užitečné znát své zdroje, tedy to, co nás vyživuje a pomáhá nám cítit se v bezpečí, v pořádku a zažívat radost ze svého bytí.
Pro mne osobně například pro ukotvení velmi dobře funguje pobyt v přírodě a spojení s vlastním tělem. Možná i díky svému příběhu, kdy jsem se vlivem traumatických zážitků z těla odpojila a bylo snazší nevnímat, necítit, neustále cestovat světem a všechno rychle zdolávat, vnímám návrat do těla a ukotvení v něm jako dar. Dar, který lze nadále rozvíjet. Není to konečná stanice.
Náš život je pestrý, neustále přináší nové výzvy a proto je dobré mít nějakou „mapu“, kterou můžeme na té cestě využít. V tomto textu se zaměřím na různé úhly pohledy: jógy a tantrického know how čaker a také neurovědy a somatiky neb ve své profesi integruji všechny tyto přístupy a ráda se s vámi o ně podělím: v textu i v praxi.
Tantricko-jógová mapa ukotvení 
Tantická jóga pracuje s energetickými dráhami těla a s energií čaker, tedy pater vědomí. Nejde o to, že by nějaké patro, tedy čakra, bylo lepší či horší. Jsou to určité matrice, skrze které vnímáme svět. Můžeme si je představit jako přijímače a vysílače různých „rádiových stanic“, na které se můžeme vědomě ladit a díky tomu plynout svým pestrým životem s rozmanitostí různých kvalit. Z pohledu čaker nám ukotvení a stabilitu v životě přináší zejména harmonizace energie v první čakře, tedy muladhaře. Mula znamená kořen. Kořeny jsou naše spojení se zemí – odtud čerpáme energii, výživu …a stabilitu. V životě, v těle i v mysli. První čakra je jakousi naší energetickou baterií, určuje naši vitalitu a obecně schopnost existovat na Zemi. Souvisí také s naším vztahem k matérii, financím, bydlení, majetku… Prostě k těm „běžným“ věcem, které v určité míře potřebujeme pro své fungování v moderním světě. Ve „spirituálním světě“ se na toto často zapomíná. Jenže duchovno odříznuté od kořenů nemá z čeho čerpat. Aneb pomáhá chodit po obou nohách: duchovní i materiální na této naší planetě.
To, co brání zdravému proudění energie v této čakře, je především strach. Proto je tak důležité umění uvolnit se do svého těla a také dovolit si jen být, dýchat, cítit, otevřít se zemi a její síle gravitace, cítit se v bezpečí ….a důvěřovat životu.
Element země
V oblasti první čakry pracujeme s elementem ZEMĚ: hutnost, pevnost, struktura. Tělesně patří pozornost chodidlům a pánvi a z pohledu somatiky i našim kostem. Blahodárný je pobyt v přírodě kdykoli je to možné, bosochůze po živé zemi, zahradničení, práce s hlínou.
Postavte se bosými chodidly na zem, představte si kořeny, které rostou z vašich nohou do země, to jak se proplétají mezi kameny a dalšími kořeny a jdou hluboko, hluboko do země. Z těch kořenů se pak nadechujte energie země zpět do těla, od chodidel vzhůru do pánve. Můžete přidat i mula bandhu, tedy jemné stažení svalů okolo hráze. S výdechem uvolněte a vnímejte, jak se vaše tělo oživuje novou vitalitou.
Tuto vědomou práci s energií země můžete přidat i do své jógové praxe. V jógových pozicích pomáhá uvědomování si základny, jak stojím. Dovolte si na chvíli přesunout pozornost opravdu až do chodidel. V sedě jde o uvědomění sedacích kostí a opět v sedu si tak jako ve stoje lze připomenout představu ukotvení kořeny do země. Dále je blahodárná praxe pečující o zdraví pánevního dna a také svalu psoas, hlubokého bederního svalu, kterému taoisté přezdívají sval duše. Ten spojuje nohy s trupem a hraje důležitou roli i v našem pocitu ukotvení. 
Z jógových pozic si připomeňme například Bhadrasanu (pozice motýla, v sedě, otevřené kyčle s chodidly u sebe), Pascimottanasana (předklon v sedě s nohama před sebou, kdy si opět připomeneme propojení pánve se zemí). V těchto asánách si představujeme kořeny do země ze své pánve. Dále je pro první čakru přínosná třeba Tadasana (pozice stromu) nebo Padahastasana (předklon ve stoje), ve které vnímáme chodidla na zemi a proudění energie tělem vzhůru skrz pánev a poté páteří a protože jsme v předklonu směrem k zemi, rukama vracíme do země to, co už nám neslouží, co už nepotřebujeme.
Blahodárná je relaxace, odevzdávání se matce zemi a síle gravitace. Spočinout. Někdy to pro náš nervový systém může být poněkud nové. Pro přetížený nervový systém není vůbec snadné jen tak spočinout. Stále hledá, co je potřeba udělat, jakmile si sednete, už vyskakujete, že jste nevyndali prádlo z pračky nebo zapomněli odpovědět na zprávu. Často žijeme s poměrně vysokou hladinou stresu, tedy stresové hormony nám proudí dlouhodobě v těle, ovlivňují tepovou frekvenci, hormonální (ne)rovnváhu, trávení a (ne)klid.
Co nám bere pevnou půdu pod nohama?
První čakru energeticky oslabuje přehnané strachování se. Strach je jeden z našich primárních instinktů, reakce na neznámé, přesto se jím necháváme často až příliš ovlivnit. Práce s první čakrou, energií země a svalem psoas nám pomáhá získat více pocitu stability a jistoty v životě. Plazí mozek, tu vývojově nejstarší část mozku, která ovládá naše instinktivní jednání, ale není snadné jen tak „přemluvit“ rozumem, tedy neokortexem. Ten je sice moudrý, ale vývojově o dost mladší. Mnohé ze strachů máme uložené od předků, kteří zažili válku, chudobu, nemoci a ledacos jsme se naučili od rodičů, vychovatelů. Podvědomě jsme se naladili na jejich strachy a přijali je za své. A dnes, v moderní době nás sdělovací prostředky a sociální sítě zavalují zprávami, které zesilují pocit ohrožení sdílením senzací, které intenzivně stimulují naše emoce. Jak v tom všem najít pět pevnou půdu pod nohama a vnitřní stabilitu? Zajímalo to i neurovědce, pojďme tedy zkoumat společně dále.
Polyvagální teorie jako mapa pro návrat k pocitu bezpečí
Za velký přínos pochopení toho, jak funguje náš nervový systém, považuji Polyvagální teorii neurovědce Dr. Stephena Porgese. Před časem jsem o ní i psala článek s názvem Jak se spřátelit se svým nervovým systémem. Vezmeme tedy úvod pouze stručně: Nervus vagus neboli bloudivý nerv, je primárním nervem parasympatické části naší autonomní nervové soustavy. Je velmi dlouhý, proto se mu říká vagus, tedy poutník – bloudivý nerv. Vychází z prodloužené míchy a jde přes přes hrtan, jícen, srdce, plíce, žaludek, střeva, játra, slinivku a další orgány až po část tlustého střeva. Má tedy velký vliv na důležité životní funkce.
Autonomní nervová soustava (ANS) je část nervové soustavy, která řídí mimovolní funkce těla jako je dýchání, srdeční tep, trávení a reakce na stres. Pracuje automaticky, bez vědomého řízení. Tvoří jej sympatikus a parasympatikus. Sympatikus tělo aktivuje pro reakci na stres („útok nebo útěk“): zrychlí tep, zvýší tlak, uvolní energii. Parasympatikus tělo zklidňuje a obnovuje („odpočinek a trávení“): zpomalí tep, podpoří trávení, regeneraci a hojení, ale také jej umí úplně znehybnit. Tady přichází to poly-vagální. Nervus vagus je jednak párový nerv vycházející z vývojově nejstarší části našeho mozku – mozkového kmene – a na každé straně má i dvě další větve – jedna vychází ze zadní strany mozkového kmene (dorzální) a je vývojově starší – máme ji společnou i s plazy. Ta může způsobit zamrznutí v kontaktu se život ohrožující událostí. I my stejně tak jako plazi nebo jiná zvířata umíme znehybnět a tím se odpojit, disociovat, abychom tolik netrpěli nebo přežili náročnou situaci. Vývojově mladší větev bloudivého nervu vychází z přední části mozkového kmene (ventrální) a díky ní ve spojení s dalšími nervy (včetně obličejových) jsme společenští, vyváříme rodinné vazby a přátelství. Tu máme společnou s jinými savci, ale plazi ji nemají.
Kdybychom chtěli vystihnout esenci polyvagální teorie, která pojednává o funkci a důležitosti nervu vagu pro náš život, mohli bychom to tak jako sám autor shrnout do jedné věty: To, jak bezpečně se cítíme, má zásadní význam pro naše fyzické i duševní zdraví a štěstí.
A je to opravdu o tom pocitu, cítění. Není to mentální záležitost, kdy se přemlouváme, abychom se cítili v bezpečí. Protože jak jsem výše zmínila: „Plazí mozek“ nejde ukecat. Pocit ohrožení může být opravdu dlouhodobý pocit, ve kterém žijeme, aniž bychom si to uvědomovali. Sama s tím mám pestrou zkušenost a zároveň mi právě ona otevřela cestu k hlubokému učení. Říká se, že kde je naše největší zranění, je i náš nevětší dar – a u sebe to vidím znovu a znovu. Jak krok za krokem léčím svůj nervový systém, dochází mi souvislosti mezi traumatem a tím, co na jeho léčení funguje a co naopak nepomáhá. Můj původní biochemický background se přirozeně propojuje s praxí jógy, somatikou, neurovědou a polyvagální teorií, a z této kombinace postupně vznikl můj vlastní přístup k práci s tělem i myslí. Ten dnes sdílím na seminářích naživo i online a na hloubkovém kurzu, kde společně s účastníky objevujeme, jak tyto principy integrovat do každodenního života i do lektorské praxe.
Pocit bezpečí je pocit celého těla
Když se strachujeme, necítíme se v bezpečí a naše neurotransmitery posílají tyto informace do celého těla. Pocit bezpečí je tedy pocit celého těla. Není to něco, co si vypěstujeme čistě v naší hlavě. Polyvagální teorie je model toho, jak naše nervová soustava a celé tělo reagují na to, jak bezpečný nebo ohrožující je pro nás svět a jak se v důsledku toho proměňujeme. Je přirozené, že naše tělo zareaguje na pocit ohrožení. V přírodě se vyskytují tři základní reakce (u nás i u zvířat): útok, útěk a zamrznutí. Ty tu od přírody jsou pro život ohrožující události. Ale jak uvádí sám Dr. Porges: „Ač jsme byli evolucí předurčeni k tomu, abychom byli na území strachu a poplachu jen příležitostnými turisty, mnozí z nás se stali jeho stálými obyvateli.“
Smutnou pravdou bohužel je, že mnozí z nás dnes žijí v neustálém strachu či s chronickou úzkostí a traumatem. Není to jen povrchově nepříjemné, ale má to také velmi konkrétní důsledky pro naše zdraví a kvalitu života. Události, které náš systém tělo-mysl-psýché nedokázalo zpracovat, se staly traumatickým otiskem v našem těle a často si toho ani nejsme vědomi. Projevují se neklidem, přehnanou reakcí na některé smyslové vjemy či situace a neustálým podprahovým pocitem ohrožení. Pokud se nám pocit bezpečí zrovna nedostává, nebo ho dokonce vůbec neznáme, protože jsme žili delší čas v pocitu ohrožení, převažuje pud sebezáchovy. Pak se i dle neurovědy projeví sobecké, zoufalé či agresivní chování. Pokud tohle víme, můžeme cítit více soucitu: sami se sebou i s těmi, kteří se tak projevují a je to také zdravý impulz toho, co je vlastně potřeba v „nápravných zařízeních“ nebo v péči o „problematické děti“. Když máme pocit bezpečí, jsme schopni kvalit, jako je laskavost, empatie, soucit či altruizmus. Naopak, když ho nemáme, tyhle kvality pro nás jsou v těch momentech nebo celých životních obdobích nedostupné.
Pocit, zda se cítíme bezpečně na světě, ovlivňuje velmi silně naše mezilidské vztahy. Když pochopíme, co se v nás vlastně odehrává, máme šanci na změnu.
Jak podpořit pocit bezpečí ve svém těle
Důležitou roli v regulaci našeho nervového systému hraje DECH. Před více než sto lety si německý fyziolog Dr. Ewald Hering všiml, že srdeční frekvence se při nádechu zvyšuje a při výdechu snižuje. Prodloužený výdech aktivuje tzv. ventrální větev nervu vagu tedy klidový stav. Ačkoliv dech je regulován ANS, je to funkce v našem těle, která funguje jak mimo-volně tak ale zároveň lze vůlí ovlivnit. Dech je tedy vstupní branou pro vědomou práci s naším nervovým systémem, což prakticky využívá například i jóga či somatická praxe tekutinového těla. Prodloužený výdech nás zklidňuje. Má smysl i jedna minuta denně pomalých delších výdechů, kdy dáme našemu tělu signál: jsem v bezpečí. Takové to běžné „nemám na sebe čas“ je jen výmluva. Pokud člověk, který na sebe nemá čas, začne alespoň u té jedné minuty, možná objeví blahodárnost a přínos a třeba se pak zvýší i motivace. Někdy pro nás pocit klidu může být něco nového, až neznámého. Stojí za to ho alespoň ochutnat. 
Pomáhá i poslech klidného hlasu či hudby. Já ráda používám pro uvolnění tzv. binaural beats různých frekvencí. Asi také máte osobní zkušenost s tím, že hudba a slova umí ovlivňovat naše emoce. Není tedy jedno, jakou hudbu posloucháme či jakými slovy se obklopujeme a jaká vyslovujeme. Významný vliv má i tón hlasu – to jste možná zaznamenali i na lekcích jógy či seminářích osobního rozvoje. U lidí s příjemným hlasem je snazší se uvolnit, protože již svým hlasem navozují pocit bezpečí. Naopak například rozkazovací způsob, který se někdy na lekcích jógy nebo jiných akcích děje, má opačný účinek. Sama mám zkušenost z kurzů jedné známé školy v Indii, kde jsem se cítila jako na armádním výcviku a pochopila jsem, že tohle není přístup, který by mně osobně dělal dobře.
Zdrojem pocitu bezpečí pro nás mohou být i dobré sociální vazby. Obecně platí, že potřebujeme alespoň jednu osobu, se kterou se cítíme opravdu bezpečně. Může to být ale také domácí mazlíček: i proto si lidé pořizují psy nebo kočky, můžou mít v tomto ohledu doslova terapeutický účinek. (Savci mají také systém sociálního zapojení podobně jako my, plazi ho nemají).
Co je zásadní: Pro pocit klidu a bezpečí je důležité navázat kontakt se svým tělem. A také je pro nás příznivá pravidelnost – každodenní rituály, které nám dávají pocit ukotvení v čase. Například pár minut ranní meditace, vnímání dechu nebo jemné cvičení. Přínosné je i broukání či zpívání. A jde to vše dokonce propojit dohromady. Přínos každodenních rituálů jsem objevila v době, kdy jsem hodně cestovala a žila mnoho let na střídačku v Indii, Thajsku, na Bali a v ČR. Každý den stejný začátek s krátkou meditací a praxí a pak večer také malý meditační rituál mi pomáhaly právě k ukotvení se v sobě, přestože život byl velmi pestrý. Udržuji to i teď ve své české každodennosti, kdy cestuji podstatně méně a starám se o rodinu. I v běžném životě to ukotvení potřebujeme. Více o malých kažodenních rituálech si můžete přečíst pro inspiraci u mne na blogu zde a vyzkoušet prakticky z pohodlí domova podle krátkých videí.
Být ve spojení se svým tělem
Jsou různé způsoby jak si lépe uvědomovat své tělo a získávat s ním kontakt. V současné době jsou populární třeba i zátěžové deky – tedy přikrývky, které dávají tělu pocit tlaku a tím zklidňují nervový systém. Osobně ale na delší používání (třeba přes noc) nedoporučuji přikrývky těžší než 1/10 tělesné váhy. Pokud tedy vážíte 60kg, pak by na spánek byla vhodná max 6kg zátěžovka. Naopak na chvíli např. na sezení si můžete přikrývku přeložit a užít si větší váhu – buď na stehna nebo na nárty a podpořit tak pocit uzemnění a ukotvení. 
Jedním ze somatických signálů klidu je objetí – ale samozřejmě pouze od člověka, se kterým se cítíte dobře. Objetí si můžeme dát i sami. Na vědomý dotek se nemusíte vydávat na nějaký neo „tantrický“ seminář (ani to často není vůbec vhodné, protože naopak takové akce mohou re-traumatizovat), naopak je důležité získat kontakt sami se sebou – položit si ruku kamkoliv na své tělo, kde je to pro vás v pořádku a jen vnímat a cítit kontakt se svým tělem. Znovu se propojit se svým tělem – nejen na povrchu, ale i zevnitř. Neurocepce, tedy vnímání těla zevnitř je i základním principem pro léčbu traumatu. Intenzivně se tím zabývá mj. zakladatel metody Somatic Experiencing (SE) Peter Levine. Napsal několik knih a jednou z nich je útlá knížka s názvem Léčení traumatu. Jde o 12 fázový program, kdy člověk získává zpět kontakt sám se sebou a svým tělem. Protože častou reakcí na šok je zamrznutí, tak kontakt s tělem pomáhá roztávat. Osobně s tím mám velmi dobrou zkušenost a nad rámec jógové praxe se již více jak deset let věnuji další somatické metodě: Continuum movement, která vědomě využívá kontakt s vlastním tělem, intuitivní pohyb a také zvuk. Jde o návrat k moudrosti těla – kombinaci prvků polyvagální teorie, vnímání těla a rozpouštění starých zážitků, které již mohou odejít.
Jak sami sebe obejmout? Můžete si položit jednu ruku ze strany na hrudník a druhou křížem na rameno, klíční kost či zboku na krk. Tak se mimo jiné kontaktujeme i s bloudivým nervem. Zkuste si dovolit volně dýchat, vnímat vlastní dotek, vlastní léčivé objetí. Po chvilce můžete přidat i jemné šššš a vnímat jak nervový systém reaguje. Opravdu má smysl i jedna minuta pro to, abychom snížili hladinu stresových hormonů a dali svému nervovému systému a plazímu mozku zprávu: jsem v bezpečí.
Toto jednoduché cvičení může být každodenním pomocníkem nebo začátkem cesty k hlubším vrstvám našeho bytí. Postupným prohlubováním se přirozeně otevíráme jemnějším kvalitám vnímání a pocitu bezpečí a klidu. V době, kdy napětí nervového systému a odpojení od tělesné moudrosti zasahuje tolik lidí, dávají mi smysl trauma-senzitivní přístupy v józe a somatických praxích. Pro mne je to doslova Návrat k moudrosti těla – proto jsem tak pojmenovala i hloubkový kurz, který vedu (a letošní ročník začíná na konci ledna).
Těší mě přispívat k tomu, aby tyto principy našly své místo jak v osobní praxi, tak v práci s druhými.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Hloubkový kurz (nejen) pro lektory NÁVRAT K MOUDROSTI TĚLA najdete tady
Praxi pro spřátelení se se svým nervovým systémem najdete online zde a naživo na seminářích a retreatech zde.
Pokud vás zajímá propojení jógy a čaker dle původní indické tradice, napište mi na email dasa@simhayoga.cz – i v totmto oboru plánuji hloubkový kurz předání know.how lektorům a praktikujícím.
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
