V duchovních sférách často panuje domněnka, že bychom životní výzvy vždy měli zvládat s klidem a nadhledem a pokud to tak není, ještě nejsme dostatečně duchovně vyspělí. Na učitele meditací, jógy a „duchovní bytosti“ se hledí optikou dokonalosti, že již mají vše zvládnuté a hotové. Ano, někdy se tak i sami tváří – alespoň na sociálních sítích je to samé moudro. Možná proto, že není snadné ukazovat svou zranitelnost – nejen druhým, ale především sami sobě.
Pokud ale neumíme ani sami sobě přiznat svá skrytá zákoutí, pak vzniká stín. Stín je vlastně potlačená část v nás, která není přijatá, ale která se zároveň všemožně snaží být uznána. A způsobuje zajímavé životní situace, skrze které právě chce být uviděna a přijata. Vidíme „to“ venku. Často a snadno. Ale uvidět a uznat, že to, co nás prudí venku, je vlastně odrazem toho, co máme v sobě ….to chce pořádnou odvahu. A i o tom je tantra. Ta totiž praví, že uvnitř sebe máme celý Vesmír. Jen ta potíž je, že my bychom si raději přáli, aby to byla jen ta hezká část toho vesmíru, ta která se nám líbí a je ve společnosti oblíbená. A tím to vše vzniká: stín je ta zneuznaná část, ta neoblíbená. To ošklivé káčátko, které nikdo nechce. Pokud se naučíme přijímat tyhle naše aspekty, život začne být mnohem přívětivější – protože budeme přívětivější sami sobě. Přestaneme sami sebe šikanovat za to, že nesplňujeme svou ideální představu toho, jací bychom měli být. Učíme se přijímat svou lidskost a fakt, že nejsme dokonalí
Ezošikana
Dovolím si tu použít svůj oblíbený termín „ezošikana“, který mne napadl před pár lety, když se začaly masově šířit duchovní teorie, které často opomíjejí to, jak funguje lidská psýché. Pokud na sebe klademe obrovské nároky v podobě toho, jací bychom měli ideálně být a jak se ideálně cítit, pak sami sebe vlastně ubíjíme. Potlačujeme svou autenticitu a posilujeme právě tu nevědomou část, která na nás tu a tam nečekaně vybafne. S principem stínu v psychologii přišel Carl Jung, švýcarský psycholog a zakladatel analytické psychologie. Tento koncept, který popisuje odvrácenou, často potlačenou část osobnosti, byl rozvinut v jeho práci na počátku 20. století. Když jsem se s jeho prací seznámila skrze studia psychologie u jednoho ze svých učitelů v Indii, konečně jsem začala chápat lépe, jak funguje náš vnitřní svět a uvést to do praxe.
Princip stínu jsem si uvědomila na vlastní kůži pár let po tom, co jsem se snažila napasovat do duchovní krabičky „lektor jógy“. Po všech těch letech studií v Indii, desetitisíci hodinách meditací, jógové praxe a stovkách hodin prosezených na satsanzích osvícených duchovních Mistrů jsem měla určitou představu o tom, jaká bych už měla být. Jenže realita někdy byla poněkud jiná. S intenzivní praxí se z hloubky valila stará traumata, se kterými jsem si neuměla vždy poradit s nadhledem. Ano, můj život byl sice v něčem opravdu až extaticky duchovně rozšířený, zažívala jsem nádherné pocity přijetí Bytí, vděčnosti, spojení s vesmírem, ale také pořádné propady. Jak to, že ještě nejsem pořád v pohodě? Měla jsem pocit, že po tom všem, čím jsem si prošla, už bych přece měla být jiná. Pokročilejší, duševně a duchovně vyspělejší.
Většina mých učitelů v Indii seděla na těch satsanzích na piedestalech bílých trůnů, vždy pohotoví, klidní, osvícení a kázali o tom, jak žít, jak je potřeba zpracovávat svoje traumata, jak moc meditovat, abychom byli lepším člověkem… A já jsem strašně moc chtěla být „lepší člověk“. Většinu života jsem totiž měla pocit, že nejsem dost dobrá. Moje životní téma a součást „traumatického balíčku“. A to byl právě ten problém, který sedí za tou snahou být duchovně pokročilý. Touha po dokonalosti …která má obvykle kořeny v dětských zraněních.
V souvislosti s tím vším se ale stala jedna událost, která byla pro mne velmi léčivá: jeden z mých dokonalých učitelů provedl něco nedokonalého. Byl z toho skandál. Pro mne osobně to byla ale nejlepší lekce, kterou jsem od něj dostala na závěr: není dokonalý. Jak úlevné. Ani já nemusím být a nemusím se snažit být na duchovním piedestalu. Zní to triviálně, jak je to jasné celé od začátku. Ale naše psýché někdy potřebuje prostě jednu malou věc, aby to celé zapadlo a zdravě secvaklo. A tak jsem upustila z pokusů o to na nějaký „duchovní piedestal“ vylézt. Mohla jsem být zase trošku nedokonalá, obyčejná, lidštější.
To že si idealizujeme své duchovní učitele je z mého pohledu i projev dětské touhy mít dokonalé rodiče. Duchovní učitel a vzhlížení k němu je totiž často vztah podobný, jako vztah dítěte a rodiče. I rodiče jsou totiž naši první učitelé. A čím komplikovanější vztah s těmi rodiči máme, tím větší může být touha po tom najít někde náhradu a ideál. Zažrat se do duchovna může být únik od reality. Ona nás ale nakonec obvykle dožene, vrátí na zem. Vrátí nás to k postupnému smíření s tím, odkud pocházíme a motivuje k léčení vztahů. Duchovno s příslibem nebe, když je odříznuté od země a od hmoty, tak moc nefunguje (o tom jsem psala již tady v článku O lásce nebi a zemi).
Ale když se to propojí: nebe a země, tak život získá zase další formu rovnováhy.
Věřím tomu, že nám život přináší pestrou přehlídku událostí, skrze které se to učíme. Třeba i po tom, co už jsme přečetli stohy duchovních knih, obletěli svět třikrát dokola a v meditacích se dotkli hvězd. Nakonec zjistíme, že být obyčejný člověk může být velmi duchovní cesta sama o sobě.
Dokonalé obrazy
Není znakem pokročilosti působit navenek vždy vyrovnaně, usměvavě, „vyzenovaně“. Může to být jen jakýsi obraz, který se šíří a vznikají z něj nezdravé domněnky. A z toho může vznikat i (nejen podzimní) splín: Jak to, že se všichni mají skvěle a já ne? Srovnávání přináší spoustu sebedestruktivních myšlenek a následně emocí. Obrovský rozmach sociálních sítí za poslední roky v tomto ohledu velmi brnká na křehké lidské psýché.
Co je mnohem důležitější, je ta alchymie, co se odehrává uvnitř: Umět si sami sobě přiznat: Ano: i tohle jsem já. Nejen to, jaká bych chtěla ideálně být a jak se ideálně cítit, ale: mám i tyhle méně příjemné pocity, myšlenky. Nádech, výdech. Je v pořádku teď a tady cítit tuhle emoci, nebojovat s ní, třeba s ní i chvilku pobýt, vzít ji „na kafíčko“, do meditace nebo na procházku do lesa a zjistit, co je vlastně za tím. Co doopravdy potřebuji. Co se mi moje nitro snaží říct. A dovolit si naslouchat bez posuzování. Je to i o rozvíjení soucitu sami se sebou. Soucit není lítost ani padání do stavu oběti ani neustálé omlouvání. Soucit je kvalita srdce, žitá moudrost.
Je velmi zdravé nevytvářet si idealizované představy o druhých a dovolit si neidealizovat ani sami sebe. Sesednout ze svého „duchovního piedestalu“. Uzemnění je zdravé – i pro zvládání každodenních situací a svých emocí.
Cokoliv potlačujeme, roste
Pro naše nitro platí: Cokoliv potlačujeme, roste. Vše co v sobě odmítáme, proti čemu bojujeme, to roste a bují v našem stínu. Naopak, pokud si to opravdu upřímně přiznáme: Ano, i to jsem já, může dojít k integraci.
To zraněné, naštvané či arogantní v nás obvykle jen chce být přijato, uznáno. A možná nakrmeno. Protože je to kvůli tomu našemu odmítání někdy i dosti hladové. Proto jsem si velmi oblíbila přístup tantrického buddhismu, kde existuje technika „Krmení démonů“ a jsem nyní i ve tříletém oficiálním výcviku této terapeutické metody.
Původně s touto metodou přišla již ve 12. století Machig Labdrön, tibetská jógínka, matka a učitelka. V minulém století ji začala rozvíjet ještě více pro moderní svět američanka Lama Tsultrim Allione, která se stala první západní buddhisticku mniškou. Nakonec ale složila mnišské sliby, aby měla rodinu a nyní je babičkou šesti vnoučat. Její příběh se životem v Himalájích a oddávání se duchovnu, aby se to pak vše testovalo v reálném rodinném životě, je mi velmi blízký, protože máme ledacos společného. Včetně toho, že i přesto, že má člověk „hodně nameditováno“, neznamná to, že život bude jen serfování na duze s jednorožci.
Krmení démonů mne zaujalo už kdysi, když jsem trávila mnoho času v severní Indii v Himalájích, v buddhistické části zvané Horní Dharamsala. Jeden z místních Lámů nás na přednáškách učil zjednodušenou verzi „krmení démonů“, která mne už tehdy velmi oslovila a už před těmi jedenácti lety jsem ji začala praktikovat. Má snadné a rychlé použití pro každodenní situace. Tu je ta velmi zjednodušená verze (ta od Tsulrim Allione je ještě jiná, důkladnější, ale už tahle mi kdysi fungovala dobře): Pokud vás trápí, jaký máte vztah s nějakým dalším člověkem, nebo nějaká životní situace, představte si, že té bytosti (můžeme tím být i my sami, nějaká naše zraněná, hladová část) prostě dáte úplně vše, co by potřebovala. Například já jsem si v té době hodně řešila velmi nepříjemný vztah se svou slovenskou církevní babičkou, který mne tížil. Téma celé ženské rodové linie. Když jsem se nacítila, co vlastně potřebovala, co jí chybělo, rozpouštěla jsem pak dle pokynů ve vizualizaci své tělo do nektaru této podoby. V tomto případě to byla materiální hojnost, peníze, co nikdy neměla, uznání, úspěch a vzdělání, které nemohla jako chudá dívka z východního Slovenska získat… bylo to velmi silné. Silné i v tom, že jsem si uvědomila, že její kousek žije i ve mně. I já jsem ledacos neměla, tak jak bych si přála. I já jsem toužila po tom uznání a ocenění a všemožně se snažila ho získat. Zase jinými prostředky. Snažila jsem se být veleúspěšná v kariéře, učila jsem se osm světových jazyků, byla členkou Menzy pro superinteligentní část populace a pak roky žila v Indii a studovala širokou škálu přístupů k józe a tantře. A stejně jsem se necítila dost dobrá. Ano, byl to i můj démon. A s démony se nebojuje, naopak, je mnohem účinnější si je přiznat a nasytit. Hladoví démoni totiž jsou mnohem větší a silnějsí. A nestačí jim žádný diplom či certifikát úspěchu. Takže otázkou pro naši zraněnou část je: Co doopravdy potřebuješ? …a pak jí to dopřát. Alespoň ve vizualizaci. Vyzkoušejte. Může to pomoci lépe zvládat (nejen) podzimní splín. Je to velmi léčivé.
A pokud byste chtěli zažít ucelenouo metodu Krmení démonů (Feeding Your Demons), je popsaná v knize Nakrm svoje démony od Tsultrim Allione (vydala v češtině Maitrea), nebo se můžete nechat provést v angličtině – v tomto videu přímo Tsultrim metodou provází. Metodou Krmení démonů (FYD) vás mohu provést i já – třeba i online – v rámci svého výcviku této metody.
Somatické okénko: seberegulace
V somatických praxích se používá termín seberegulace. Nejedná se o potlačení emocí ani o to, že bychom měli být neustále v pohodě. Znamená to, že se umíme vrátit domů. Je tím myšleno, že dokážu vnímat své tělo, svoje pocity a i když zažiju něco, co mě rozhodí, tedy moment, kdy naskočím a svezu se na vozíčku emoční horské dráhy, tak z něho umím i vysednout a vrátit se k sobě. Je to o tom, že se učím vnímat sebe sama, netlačit na sebe a chápat jak funguje můj nervový systém (viz můj předešlý článek o polyvagální teorii a spřátelení se se svým nervovým systémem) …a jde o to trénovat ty návraty domů, k sobě. K tomu je velmi užitečná každodenní (i krátká) praxe Continuum movement, jógy nebo různých dalších praxí jako je mindfulness, intuitivní pohybové meditace, Tandava, chi-kung, tai-ťi, tanec, čajový rituál, procházky v lese… cokoliv vám doplňuje zdroje a pomáhá opečovat nervový systém. Tím se učíme to tekuté plynutí a navracení se do klidu. Není to pevný stav neustálého bytí v klidu. Je to proměnlivé a tak je to i v pořádku.
Dagmar Volfová – Kala Aryavrat
Praxi pro cestu sebepoznání, přijetí sebe sama a hluboké uvolnění můžete zažít a prožít na seminářích a retreatech zde.
nebo najdete také online praxe zde
Hloubkový kurz (nejen) pro lektory NÁVRAT K MOUDROSTI TĚLA najdete tady
Článek lze sdílet celý přes tlačítko „sdílet“ nebo jako citace vždy ale s uvedením jména autorky.
